Nových divadelních budov vzniklo v České republice po roce 1989 jako šafránu, navíc se vesměs jednalo o menší stavby bez stálého souboru. Výjimkou byla radikální přeměna Horáckého divadla v Jihlavě z půlky devadesátých let, která ale zčásti využila i starší budovu. Prvním zcela novým divadlem za posledních pětadvacet let se tak stává až nyní Nové divadlo v Plzni, moderní budova s nepřehlédnutelnou fasádou, které 2. září otevře představení Smetanovy opery Prodaná nevěsta.
Za poslední čtvrtstoletí ale řada divadelních sálů – a s nimi i technické zázemí – prošla rekonstrukcemi. Kromě jihlavského divadla, jemuž dal v nově vypsané soutěži novou podobu Miroslav Melena, to byla například radikálně přestavěná pražská Archa, na níž se podílel stejný autor. Architekt a scénograf Melena, který v osmdesátých letech tvořil v Jugoslávii, měl na kontě i přestavbu divadla v Sokolově nebo znovuzrozené Divadlo Na Fidlovačce v pražských Nuslích.
Výrazně divadelní projekty v uplynulých dekádách vytvořila i řada dalších architektů. Například Karel Hubáček s Václavem Králíčkem dokončili ještě před listopadem 1989 započatý prostor pro brněnské Divadlo Husa na provázku. Hubáček, autor vysílače na Ještědu, jenž měl z předchozích let zkušenosti z rekonstrukce divadla Ypsilon či Malého divadla v Liberci, navrhl i studentský Disk, který vyrostl v Praze (1998). Vlastního divadla se dočkali před dvěma lety i studenti brněnské JAMU.
Nové či rekonstruované sály jsou ale i z hranicemi Brna či Prahy – jakkoli se jich právě v hlavním městě zrodilo nejvíc (obnova karlínského hudebního divadla po povodních, sklepácká Dobeška, holešovický Alfred ve dvoře, adaptace kruhového kina na Výstavišti v divadlo Spirála nebo požárem už zničená dřevěná scéna Globe ve stejném areálu). Výrazná, byť nepříliš oceňovaná dostavba přibyla ostravskému Divadlu Antonína Dvořáka, renovace se dočkala například mladoboleslavská městská scéna.
Podobně – tedy rekonstrukcemi již existujících sídel nebo adaptacemi starších prostorů spíš než novostavbami divadelních budov – vznikaly v České republice nové či obnovené divadelní sály i po druhé světové válce. Semafor se například usadil v místech, kde předtím hrál Oldřich Nový, Činoherní klub zase našel sídlo v prostorách kabaretní scény Paraván. Přesto se ale mezi roky 1945 a 1989 zrodilo několik zajímavých divadelních budov, byť ne vždy přijímaných s nadšením.
Nejznámějším příkladem je budova Nové scény Národního divadla v Praze, která vznikla počátkem osmdesátých let. Budova s ikonickou skleněnou fasádou navrženou Stanislavem Libenským budila vášně už v době svého vzniku, méně už se ale ví, že tehdy prošla proměnou i historická budova Národního divadla, nové zázemí ale respektovalo siluetu původní stavby. Výrazné stopy na starší stavbě zanechal i architekt Ivo Klimeš, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přistavěl boční a zadní průčelí ostravského divadla.
Už v říjnu 1965 pak bylo v Brně po několika dekádách příprav a několika architektonických soutěžích, jejichž historie sahala už do začátku dvacátého století a první republiky, otevřeno Janáčkovo divadlo. S využitím staršího návrhu Jana Víška je vyprojektoval Otakar Oplatek. Jen o dva roky později se dočkali novostavby divadla i ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde podle projektu Miroslava a Karla Řepových vzniklo Divadlo pracujících, které dodnes udivuje čistými tvary blízkými neofunkcionalismu.
Ještě koncem šedesátých let se pak začala rodit také jedna z nejvýraznějších divadelních budov v České republice. Soutěž na nové divadlo v Mostě, jež mělo nahradit původní scénu zbouranou podobně jako celé město kvůli těžbě uhlí, vyhrál Ivo Klimeš. Budování moderně pojaté stavby se ale výrazně protáhlo, stavbaři zahájili s pracemi až v září 1979 a otevřeno bylo jako Divadlo pracujících až v roce 1985. Byla to na téměř třicet let poslední zbrusu nová stavba svého druhu v České republice.
Foto DJKT Plzeň
