Velkým příslibem byl samotný program koncertu – dvě rozsáhlé sonáty, Schubertova 21. a Brahmsova 3., hluboká, technicky obtížná a již sama o sobě mistrovská díla. Grigorij Sokolov tyto dvě skladby postavil vedle sebe jako dva rovnocenné pilíře, na nichž pondělní večer stál. Volba to jistě nebyla náhodná – pozdní Schubertovo dílo, které Brahms dobře znal a sám je hrál, jak se můžeme dočíst v denících Kláry Schumannové, a proti němu dílo mladého Johannesa Brahmse, který originálně a již se zřetelně odlišným estetickým cítěním použil v té době trochu opomíjenou formu sonáty. Potvrzuje to dobře známou skutečnost, že Sokolov je interpretem, který o své práci zevrubně přemýšlí a programy jeho vystoupení daleko přesahují pouhý výběr skladeb.
Jelikož patří mezi moje skutečně oblíbené interprety, věděl jsem, že můžu očekávat strhující výkon, i tak jsem ale byl ohromen silou Sokolovova umění. On sám působí na pódiu pokorně a vlastně trochu uzavřeně či snad odtažitě – jako by nebyl tím, koho lidé obdivují a přichází poslouchat, ale spíš jen jakýmsi tlumočníkem hudby. To je totiž to, co vytváří. Prostá hudba bez okázalosti a zbytečného patosu, průzračná a přitom niterná.
Schubertova Sonáta začala takřka nenápadně, v měkkém zvuku, který se nesl plným sálem téměř jako ozvěna z jiných časů. V rozsáhlé ploše nechával interpret postupně vyrůstat všechna charakteristická témata, harmonie a nálady a jako by zprvu zamlžené obrysy skladby se stávaly stále zřetelnějšími. Vlastně již zde předvedl veškeré stavební kameny svého mistrovství, v němž se snoubí dynamické nuance, brilantní artikulace, přesvědčivá emocionalita a zcela nezávislé vedení všech hlasů a melodických linek.
V Sokolovově pojetí není jedno bez druhého, ale tyto ingredience dokáže míchat tak, že škála jeho projevu se zdá být nekonečná. Právě v Schubertově úvodní větě, která má sama skoro 20 minut a je plná zvratů a překvapení, se ukázalo, jak různorodý a výstižný umí Sokolov ve své hře být, a přitom držet stavbu hudební věty dokonalou a neporušenou. V úvodním tématu druhé věty soustředil interpret až mrazivou tíži, v kontrastu k větě předchozí i následující. Poutavé a ohromující bylo dokonalé dynamické vyvážení hlasů a přímo polyfonní cítění. Ovšem ještě zajímavější byl celkový dynamický a barevný posun. Ten se ještě zvýraznil v radostném a náladou odlehčeném Scherzu a dále ve větě závěrečné. Každá ze čtyř vět měla svůj charakter, své větší či menší specifikum, ale celek tvořil jednotnou sonátu, a tak byl zřetelný rovněž vývoj od jedné věty k druhé. Každá měla svůj zvuk, svou dynamiku, své osobité forte i piano.
Po přestávce zněla 3. Sonáta f moll Johannesa Brahmse. Skoro se zdálo, že Sokolov usedl k docela jinému nástroji – jiná barva, jiná dynamika. Ale zůstalo již zmíněné – čistá a dokonalá hudba, se smyslem pro detail i větší, a ještě větší celky. Všech pět vět Brahmsovy Sonáty provedl Sokolov v jednom tahu. Díky tomu mohlo vyniknout ono globální chápání díla, kterým klavírista disponuje. Publikum podmaněné jeho mistrovstvím téměř ani nedýchalo a bylo jen tichým svědkem tak nevšedního výkonu.
Během bouřlivých, téměř nekonečných ovací přednesl interpret ještě šest přídavků – Brahmse, Chopina, Skrjabina, Bacha. Všechny v melancholické, podzimně hloubavé náladě, tedy žádná prázdná exhibice, ale pokračování večera ryzí krásy.
Záměrně jsem se příliš nerozepisoval o tom, jak umělec pojal tu či onu skladbu, tu či onu větu. Nutně bych tím totiž koncert okleštil na něco, co lze jednoduše popsat slovy – a ono to zde prostě nejde… Čím dále jeho koncert plynul, tím silněji jsem cítil, jak všechna provedení skladeb programu i od těch nejlepších klavíristů vedle tohoto zní tak nějak neúplně. Není samozřejmě zcela férové porovnávat nahrávku a živý koncert, ale jako častý posluchač koncertů si troufám říct, že umění Grigorije Sokolova je zcela ojedinělé a jedinečné. I proto se mi s trochou smutku vkrádala do hlavy myšlenka, že takhle už Schuberta a Brahmse třeba nikdy neuslyším. Inu, ty nejlepší a nejsilnější zážitky asi nemůžeme mít kdykoliv. Kdyby nebylo zvykem na koncertech tleskat, možná by publikum mohlo po koncertě jen tiše stát a s hlubokým vděkem se poklonit – před umělcem, který přináší hudbu jako zcela nadpozemský dar.
Klavírní festival Rudolfa Firkušného
9. listopadu 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Program
Franz Schubert: Sonáta B dur D. 960 (Molto moderato – Andante sostenuto – Scherzo. Allegro vivace noc delicatezza – Allegro ma non troppo)
Johannes Brahms: Sonáta č. 3 f moll op. 5 (Allegro maestoso – Andante espressivo – Scherzo. Allegro energico – Intermezzo (Rückblick). Andante molto – Finale. Allegro moderato ma rubato)
Přídavky
Johannes Brahms: Balady op. 10 č. 1 Andante
Johannes Brahms: Balady op. 10 č. 3 Intermezzo. Allegro
Johannes Brahms: Rapsodie op. 79 č. 2 Molto passionato, ma non troppo allegro
Fryderyk Chopin: Mazurka cis moll op. 50 č. 3
Alexander Skrjabin: 24 Preludií op. 11 č. 4 Lento
Johann Sebastian Bach: Ich ruf zu Dir, Herr Jesu Christ BWV 639
Účinkující
Grigorij Sokolov – klavír
