Počátek románu a Rákoš Rákoczy: Vtipné a půvabné představení

Obě díla patří do období, kdy byl Janáček zaujat folklórem a snažil se, jak bylo v módě, uvést folklór na jeviště. Ovšem žádná vážná díla. Operu nazval vaudeville, tedy kus zábavný, s jednoduchým dějem a s lidovými zpěvy. Balet lze charakterizovat jako obdobu české besedy v moravském hávu. Ale příběhy obou dívek se podařilo propojit a zdůvodnit tím návaznost obou polovin večera.

Režisérka Kristiana Belcredi projevila nápaditost a smysl pro humor a spolu se scénografkou Sylvií Markovou vytvořily vtipné a půvabné představení. Prázdnou scénu ukotvuje promítání lesa a v druhé polovině domů na horizont a výtvarnice zvolila jako charakteristiku naivního lidového výrazu jednoduché rekvizity z lepenky, připomínající dětské stavebnice. Letadlo, auto, kolo, povoz byly krabice s velkými koly, povoz táhli lidé. Režisérka pracovala rovněž s jednoduchými výrazovými hereckými prostředky, které studenti lehce zvládli a okořenila to situační komikou, půvabnou a s nadhledem, což učinilo naivní a plytký děj stravitelným. Celkovou atmosféru ale korunuje choreografie. Ladislava Košíková měla, jako ostatně vždy, neotřelé a svěží nápady, které jsou jednoduché a tedy studenty splnitelné a přitom působivé.

V první části, v opeře, kterou napsal podle povídky Gabriely Preissové Jaromír Tichý, vystupuje dívka Poluška, která sice má vesnického ženicha Tonka, ale zamiluje se do mladého barona Adolfa, pilota. Ten přiletí na schůzku v lese ( za kuropění!), ale jsou přistiženi a vyfotografováni sousedem Mudrochem, který vše zčerstva vyzvoní rodičům dívky. Ta po peripetiích pochopí, kde je její místo, zejména když starý baron jí dá najevo, že není pro jeho syna dost dobrá a pak vidí, jak synáček na tenise laškuje s příbuznou Irmou. Vše je jak má být, až na to, že Poluščina sestra Katuška dostane oznámení o smrti svého snoubence. Jsou to totiž léta 1.světové války, což demonstrují promítané dobové zprávy z novin.

Výkony studentů je třeba brát s rezervou a to jak orchestru, tak pěvců. Orchestr je na tom s laděním a udržením souhry lépe než účinkující na jevišti a pod vedením Tomáše Krejčího, který prokazuje energické a pevné vedení, jsou hráči vesměs kompaktní a až na drobné excesy i intonačně sehraní a nepřehlušují výkony na jevišti. Výkony sólistů jsou už diskutabilnější. Je nutné mít stále na paměti, že se jedná o studenty střední školy, kteří tam přišli s různými zkušenostmi i zlozvyky a kteří své hlasy teprve ladí, někdy i hledají, a jejichž hlasové vybavení i vedení je různorodé. Bohužel text v programu nenapověděl nic o tom, ve kterém je kdo z účinkujících ročníku, a už vůbec taktně mlčí o jménech hlasových pedagogů, což je škoda. V tomto případě se nabízí srovnání s profesionálním přístupem programových podkladů na představeních JAMU.