Pocta Dvořákovi se Ženatým a SOČRem jedním z dosavadních vrcholů Českého Krumlova

Třiadvacátý ročník Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově přivedl 26. července 2014 na pódium Zámecké jízdárny houslového virtuosa Ivana Ženatého, který vystoupil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze. Pod taktovkou renomovaného rumunského dirigenta Iona Marina, kterého již poznala nejen Česká, ale také Berlínská filharmonie či Staatskapelle Dresden.Program byl zvolen atraktivně ze skladeb Antonína Dvořáka, navíc těch, které patří k nejpopulárnějším, dalo by se říci, že se pohybují již v těsné blízkosti oblasti takzvaného vyššího populáru: ouvertura Karneval, Houslový koncert a moll, Novosvětská symfonie. Stěží lze asi postavit dramaturgii symfonického koncertu z díla světově nejznámějšího českého skladatele ještě atraktivněji.

Antonín Dvořák, o generaci mladší než Bedřich Smetana (narozen 1841), měl veliké štěstí, že ho skladatel Johannes Brahms doporučil berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi, který Dvořákovy skladby začal vydávat. Otevřel mu tím velmi promptně cestu do velkého světa. Díky Simrockovi se Dvořák rozlétl do světové kariéry, dostal se záhy do Anglie i Ameriky. Zatímco Bedřich Smetana byl odkázán na pražského nakladatele Mojmíra Urbánka, u kterého navíc leccos zůstalo ležet, opusy se ztrácely… Dvořák se stal již za života uznávaným světovým skladatelem, který zasáhl do všech hudebních forem. Pokud si uvědomíme dobu, ve které skladby programu koncertu vznikly, tou nejmladší je Koncert a moll pro housle a orchestr, op. 53, z let 1879–80, který má úžasný poetický vzlet a zároveň symfonickou závažnost. Patří k nejlepším houslovým koncertům, jaké kdy byly napsány, v epoše romantismu mu konkurují pouze podobné skladby Brahmse a Čajkovského. Ouvertura Karneval, opus 92, je skutečná apoteóza muzikálních nápadů a skvělé instrumentace. Svým vznikem spadá do období těsně před odjezdem Dvořáka do Ameriky (1891–92). Představovat slavnou Devátou symfonii e moll, „Z nového světa“, je trochu nošením dříví do lesa. Je to známý vrchol Dvořákovy symfonické tvorby, reprezentativní skladba amerického období, plně osobitá syntéza klasicko-romantická, navazující na to nejlepší v dosavadním vývoji hudební formy symfonie (Beethoven a Brahms). Svrchovanost ve formě i ve výrazových prostředcích, neobyčejně svěží symfonické dílo s nápaditou melodikou i dokonalou výstavbou. Ale také charakteristickou intonací mixolydické septimy, odpozorované ze zpěvů indiánů, které za pobytu v Americe poznával, byť jistě vždy a stále se vrací k českým intonacím. Tato Dvořákova symfonie je jedním z vrcholů romantické epochy, hrají ji permanentně světové orchestry, ve svém studiu partitur ji preferují i světoví orchestrální dirigenti. U nás se traduje především dokonalá interpretace Karla Ančerla, Václava Neumanna a Rafaela Kubelíka, zvěčněná na vynikajících nahrávkách. Pokud ovšem opomenu starší základní kámen interpretace, které dal Novosvětské symfonii legendární Václav Talich.Hvězdou koncertu Pocta Dvořákovi byl v tom nejlepším slova smyslu houslový virtuos Ivan Ženatý. Na koncertě v Českém Krumlově představil dokonce nové housle z roku 1740, z dílny italského houslového mistra z Cremony Giuseppe Guarneriho. Nástroj měl v Čechách údajně svoji premiéru, jak bylo řečeno v rozhovoru pro Radiožurnál. V Houslovém koncertu a moll Antonína Dvořáka se Ivan Ženatý představil jako zcela zřejmý špičkový interpret svrchovaného, v barvě tmavšího, výsostně kultivovaného tónu, s imponujícím frázováním a promyšlenou dynamikou. Velmi dobře si rozuměl ve všech agogicky zvlněných nuancích provedení s rozhlasovými symfoniky pod taktovkou Iona Marina, souhra prozrazovala velký stupeň spolucítění mezi interpretem a dirigentem. Na pódiu se spolu sešli dva umělci, spíše introvertního založení, ponoření do hudební interpretace a nehledající sebeméně, ba ani náznakem, vnějškové efekty interpretace, ani okázalého pódiového projevu. Nádherně se proto dařila zejména pomalá, introvertně lyricky interpretovaná část Adagio ma non troppo, která dosáhla v interpretaci Ivana Ženatého obdivuhodné hloubky projevu a vnitřní relaxace. Výborně, rytmicky přesně a zároveň noblesně vyzněla třetí, nejpopulárnější část tohoto Dvořákova koncertu, opět i zde zcela prosta laciných fortových efektů i sebemenší tónové forze. Bravo!Rumunský dirigent Ion Marin se představil již ve vstupní ouvertuře Karneval jako umělec, který je typem dirigenta s velmi funkčním charakterem gesta, naprosto netrpící touhou po vnějškovém efektu. Je gesticky střídmý, nedává okázalá avíza pro nástupy v místech, kde sám dobře ví ze zkoušek, že nejsou nutné. Zjevně si hlídá svoji osobitou charakteristiku temp a pozorně pracuje s dynamikou. Hledá a nalézá svůj vnitřní výraz neokázale, leč přesvědčivě v plastickém zvuku orchestru. Sólo flétny v půvabném Andante con moto vyznělo ve vypointované, kultivované frázi báječně! Houslovým sólem se blýskl koncertní mistr orchestru Petr Zdvihal. Bravo!

V Novosvětské symfonii dirigent  Ion Marin vystavěl v plastických frázích vstupní  Allegro molto, s nímž kontrastuje zpěvné téma, přisuzované příbuzným černošským zpěvům. Další výrazné téma v g moll fléten a hobojů s mixolydickou septimou, dirigentem  zvolněné, prezentovalo českou dechovou školu v tom nejlepším světle. Dirigent volil tempicky témata tak, aby je stavěl do zřetelnějších kontrastů, tento promyšlený dirigentův záměr byl patrný ve všech větách. Largo začal ve velice volném tempu, až trochu navozujícím pocit rozvleklosti, jenže hned se vstupem fléten a hobojů v Un poco più mosso bylo zřejmé, že účelem byl diferencovaný kontrast temp. Nemohu ale nevyzdvihnout jak v tónu, tak ve frázování svrchované sólo anglického rohu. Beethovenovsky laděný začátek Scherza s jeho tak rozezpívaným triem byl exaktně postaven na pevném rytmu, s přirozenou dynamickou gradací, podtrženou výbornými tympány. Téma dřevěných dechových nástrojů a následná odpověď houslových skupin bylo decentně držena dynamicky v nezvykle jemné, až tajemné poloze. Nerozezpívalo se tak plně do onoho slovansky jímavého koloritu radosti, jak je stavěl František Stupka, Václav Neumann nebo dnes Jiří Bělohlávek.

Ač jsou mi zmínění dirigenti bližší svým barevnějším a citově plnějším českým muzikantstvím, respektuji osobité podání dirigentovo, které od nikoho „neopisuje“, staví svoji vlastní, promyšlenou, neokázalou vizi. Ve čtvrté části s energicky pochodově laděným vstupním tématem předložila bezvadnou vizitku sekce žesťů. V opakovaném tématu poté, v nádherně jednotném, plastickém zvuku fráze v houslích a violách. Dirigent nedával hráčům okázalá avíza k monumentálnímu nástupu žesťů, pohrdl zde obvyklým zbytečným dirigentským efektem… Což ale moc oceňuji, prostě nic na efekt, čemuž rádi podlehnou i renomovaní dirigenti temperamentnějšího ražení. Dirigent zjevně ze zkoušek věděl, kde může v souhře díla zkušenému orchestru v gestu povolit, kde naopak si trvat na svých tempech, což činil neokázale, ale soustředěně. V codě se rekapitulují všechna hlavní témata z předchozích vět, která byla vystavěna i v závěrečné fortissimové vřavě dirigentem plasticky a přehledně. Dirigent i zde působil jako skromně nenápadný služebník vyššího kumštýřského poslání, jímž je čapkovská služba umění. Zjevně nevidí sebe v umění, ale umění v sobě, což je asi typická charakterizace Iona Marina dle pocitů z tohoto festivalového koncertu. SOČR si dával na koncertu zjevně záležet, působil v akustice Zámecké jízdárny dojmem vyspělého, kultivovaně znějícího orchestrálního tělesa s kompaktními smyčci, s plastickým frázováním houslových skupin. Dřevěné dechové nástroje jsem na daných místech partitury vyzdvihl, působily zvukově vyrovnaně. Souhra měla přirozenou úroveň tělesa, zvyklého se pohybovat často pod mikroskopem nahrávacího studia, které je zároveň ohromnou školou techniky a míry přesnosti souhry. Soustředění, v orchestru patrné, bylo jistě dáno i realizovaným přenosem a záznamem pro Český rozhlas Vltava.Zvláštní jev, který jsem zmínil již při českokrumlovské Smetanově Mé vlasti, totiž tleskání části publika po jednotlivých větách koncertu a symfonie, se opět projevilo. Nešlo tudíž o náhodný jev. Stává se, že někdo omylem lehce zatleská i jinde, leč uvědomí si hned chybu a dál se již jev neopakuje. Jako na Mé vlasti, tak i zde, to byl ale jev trvalý, nijak během večera neochabující. Svědčí o mnohovrstevnosti festivalového publika, které se tím nepodobá vzorku obecenstva abonentních koncertů v Rudolfinu či třeba v Jeremiášově koncertní síni nedalekých Českých Budějovic. Slovo propedeutika se mi tak znovu vnucuje, část publika není zřetelně pravidelnými návštěvníky koncertů, ale poznává zde, mnohdy i poprvé, velikost odkazu české klasické hudby. A také trochu ťuknutí do vlastních řad, v hudební výchově jsme něco zřetelně v posledním dvacetiletí zanedbali, ale není účelem recenze tento stav nyní analyzovat… Pouze daný jev pro úplnost konstatuji.

Potlesk vstoje se u nás stává trochu folklorem. Ale ani tento typ potlesku nedonutil orchestr k přídavkům, jimiž měl být Dvořákův Slovanský tanec číslo 8 a 15, pro který měl orchestr připraveny ba i druhé tympány. Prý se dirigentovi zdálo, že potlesk ochabl, a koncertní mistr dal tak pokyn k odchodu z pódia. Škoda, přeškoda. Neměl jsem vůbec z auditoria tento pocit, potlesk se jevil spontánní, ale na pódiu se vše mohlo z prvé části sálu zdát jinak než ze zadních řad. Sál Zámecké jízdárny byl zcela vyprodán.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2014
Pocta Antonínu Dvořákovi
Ivan Ženatý (housle)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Ion Marin
26. července 2014 Zámecká jízdárna Český Krumlov

program:
Antonín Dvořák: Karneval, předehra, op. 92
Antonín Dvořák: Koncert a moll pro housle a orchestr, op. 53
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“, op. 95
přídavek:
Georges Bizet: Svita č. 2 Arlézanka (transkripce Ivan Ženatý)

www.festivalkrumlov.cz

Foto Libor Sváček