Pod širým nebem na Žižkově – tanec ženský a existenciální

Duet Womanhood vytvořila Yana Reutova s brazilskou tanečnicí Clarou da Costa. Choreografické setkání dvou odlišných tančících bytostí je široce popsáno v anotaci, raději bych se ale dobrovolně vzdala pokusů vyjádřit slovy všechny myšlenky, které byly, jsou nebo mají být za jejich vzájemným tanečním dialogem přítomné, protože ve snaze o jejich čtení a rozpoznávání by se divákovi mohlo snadno stát, že úplně zapomene užívat si taneční akci jako takovou, a přitom co jiného by mělo být středobodem jeho zážitku? Dvě ženy rozdílných kořenů, temperamentů i fyzického projevu – zasněná a jemná, elegantní Yana v zeleně laděném kostýmu a proti ní divoká a živelná Brazilka Clara s výraznou mimikou, z jejíhož projevu každou chvíli proniká navenek divoké zvíře. To je partie rozdaná v základních obrysech a určující styl hry – která se počíná už ve výchozích posturách, kde proti sobě stojí uhlazenost koupající se spokojeně v dobrém pocitu z vlastního těla a na straně druhé až zvířecí naježený postoj ženy hledající expresivitu. Otevřená ústa se stávají katalyzátorem pro obě.

Procházejí spolu řadou situací, které lze číst třeba jako hádku, doprovázenou prudkými gesty, jako čarování, jako hledání a poskytování opory a podpory při vyvažování těžiště do jednoty, opory tak velké, že jedna tanečnice dokáže unést tu druhou, jako kdyby byla pouhým doplňkem jejího kostýmku. Jedna druhé dovolí stoupat po křivce vlastní šíje, v akrobatickém přetahování nechat probíjet rivalitu, která s urputností bojovnice vždy propuká v brazilské performerce. Náznak krutosti a provokace vyzyvatele střídá klid či podezřívavé pozorování. Šarvátky i klidové pasáže doprovází generovaná elektronická hudba, chvílemi skřípající jako namáhané klouby a šlachy, ale hudebnice Jana Kubánková se chopí i houslí, aby zahrála ženám ke sblížení a ke splynutí, k hledání sesterství drobnohledem gest a v těsném objetí. Ke vztahu patří rozrušení i zklidnění, vymaňování se i úzkostlivé následování, a věřím, že přidaná slova vysvětlení jsou vrstvou, která nemusí být přítomná. Však my víme, jaké to je bojovat se životem bojovat s únavou, jak je důležité cítit ve všech těžkostech oporu, a že místo rivality bychom ji měly dopřát vzájemně samy… Dialog proběhne a utichne, v některých místech možná, soudě podle krátkých zaváhání, snad obsahoval i prostor k improvizaci nebo individuální nezávislé časování akce, dynamika dodává spíš rozdílnost temperamentů obou interpretek než dramaturgická struktura nebo samo tvarosloví. Jde o pohybovou hru spíše než o inscenační tvar. Diváky však může okouzlit její přirozenost a spontánní atmosféra.

Choreografka Flávia Tápias spolu s herečkou Paulou Braun a tanečnicí Jitkou Čechovou naproti tomu rozehrály jasně tvarované krátké absurdní divadlo, dynamickou hru slova a pohybu pojednávající zcela o neexistující hře odehrávající se v neexistující restauraci. Fantasmas je zvláštním a provokativním, postupně gradujícím sledem situací, které se do kompaktní skládačky sesadí a zarámují až v závěru. Svou neočekávatelností však stále provokují, přitom jde o strukturovaný inscenační tvar. Úvodní sólo Flávie Tápias přichází z vnitřních impulzů, sledujeme její pružnost a pohyblivost i jakousi zahloubanost do pohybu samotného a vážnou tvář neodhalující příliš mnoho pohnutek. Pohodlně klesá do nízkých pozic, pohyb nabírá švihem s přirozenou nenuceností, půlí jej civilními zastaveními.

Paula Braun jako herečka dokáže obsáhnout celý dialog dvou postav, který se skrze tělo její souputnice přelévá zároveň do pohybu, ale ne ilustrativního, jen doprovázivého. Posléze slovní synchronizace umocněná mikrofonem aktivuje pozornost publika tak, že naslouchá jako povelům. Chvílemi je těžké sledovat útržkovité situace, které se rychle mění, ale je zřejmé, že dominantní sdělení se pohybuje kolem existence a jevištní neexistence. Neexistující menu přijde představit neexistující číšnice Jitka Čechová, která jako vždy svou přirozenou ženskostí vnáší do inscenace prvek svůdnosti a smyslnosti, zřejmě vlastní sólový materiál, přirozeně plynoucí z potřeby rozplynout se pocitově v pohybu.

Co se stane, když všechny tři ženy narazí na neexistující zeď? Nezbývá než ji nechat rozplynout, setkat se s publikem a znovu se ponořit do myšlenek o fantastičnosti a fantomovosti jevištní existence, která je existencí jen proto, že v ni diváci věří, nebo to alespoň předstírají – jak alespoň zaznívá a vyznívá z této multižánrové grotesky. Trio žen se jakoby předhání o nejlepší místo k výhledu, ačkoli jsou to ony samy, kdo je tu pod drobnohledem pohledů. A jak lakonicky říkají: „Na konci hry umřeme.“ Je to však spíš přerod života v jiný život, a v každém případě mnohost pohybových prostředků. Je-li taková existence předstíraná, pak by vůbec nebylo špatné také začít předstírat svou vlastní existenci. Je to existence živelná, individuální a nijak ji nevymažou existenciální otázky. Je přeci jen zřejmé, že tady nejde jen o práci s pohybem, ale i o uvažování o divadelnosti dané akce a o jejím dramatickém vypointování. Ačkoliv jde také o krátkou miniaturu, je to mikro-inscenace zanechávající svůj výrazný otisk.

Womanhood
Koncept, choreografie: Yana Reutova, Clara da Costa
Účinkující: Yana Reutova, Clara da Costa
Dramaturgická spolupráce: Jitka Pavlišová 
Živá hudba, skladba: Jana Kubánková 
Produkce: Soňa Rizmanová 
Producent: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec

Fantasmas
Režie: Flávia Tápias, Giselle Tápias
Choreografie: Flávia Tápias
Původní text: Fernando Caruso
Textová úprava: Paula Braun
Účinkující: Jitka Čechová, Paula Braun, Flávia Tápias
Produkce, režie: Espaço Tapias 
Koprodukce: Dança em Trânsito ve spolupráci s Tanec Praha z.ú.

Uvedeno na festivalu TANEC PRAHA 14. 6. 2024