Podivná vtělení Ken Maie, tanečníka butó

V Experimentálním prostoru NoD v Praze byla znovu pozoruhodná osobnost japonského divadla a tance, umělec Ken Mai, který patří k představitelům žánru butó. Tento těžko uchopitelný a definovatelný druh tanečně pohybového umění je dítětem dvacátého století, vzniklým z touhy po osvobození tělesného projevu, ale v duchu japonské kultury v sobě snoubí i mnoho prvků z tradičních starých forem, stejně tak jako v některých ohledech koresponduje s myšlenkami taneční moderny. Butó je velmi individuální styl, protože vyžaduje od tanečníka naprostou pravdivost vyjádření, nemůže tedy pracovat s pohybovým kánonem určité techniky, ale nechává volnost v prostředcích, které performer použije, nebo nepoužije. Jsou to obrazy, nálady a vnitřní rozpoložení, které se transformují do pohybu, tělo tanečníka v ideálním případě není nástrojem ani rozumu, ani ducha, ale je mu dovoleno, aby promlouvalo samo o sobě. Rekvizity, masky, kostýmy, hudba a světla, to jsou atributy podružné, které každý využívá podle toho, kde sám cítí své kořeny. Scénické obrazy, které vznikají, mohou být více taneční i více divadelní, a ani jedno není dobře nebo špatně. Butó není improvizací, ale přitom musí být autentické. Proto si každý představitel vytváří svůj vlastní styl, neboť zkušenost každého těla je jedinečná.

O Ken Maiovi je známo, že je žákem Kazua Ohna, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů tance (nebo spíš taneční filosofie) butó. Ten, ačkoli byl mužem, do tance zahrnoval silný ženský prvek, převleky a témata, což je v kontextu euroatlantické kultury vnímáno jaksi provokativněji než v Asii, kde je v tradičních divadelních formách běžné, že muži na sebe ženské role berou. Také Ken Mai s oblibou využívá různě stylizovaný ženský oděv, jeho samotný zjev je však natolik křehký, že hraničí až s určitou bezpohlavností. V představení s názvem Dhyana (Meditace) se ženským prvkem přímo inspiruje. Toto – ne zcela vždy meditativní – sólo je věnováno památce indické ženy Anandamayi Ma, která je mnoha stoupenci považována za svatou: žila v letech 1896–1982 a je jí připisováno konání zázraků, prý byla léčitelkou, vědmou a učitelkou. A pro Ken Maie v jeho vystoupení je zřejmě předobrazem ženy mnoha různých tváří.
Úvodní část představení působila nejsilnějším dojmem. Ze tmy panující v nehostinném prostoru sálu NoD se pomalu začala rýsovat silueta: v masce, šatech s dlouhými rukávy asijského stylu, ale i náznakem korzetu a kolové sukně evropského typu – je však na ní také zpodobněn drak, který ale patří spíš do čínské mytologie. Rudá maska a tmavé šaty, z nichž vystupují dvě útlé paže s prsty ozdobenými dlouhými rudými nehty. Postava postupující nesmírně vpřed směrem ke kruhu kvítků jako k oltáři s obětinou působila žensky jemně, ale také démonicky. Nehybné masky tak působí vždy, jsou tajuplné, záhadné a trochu nebezpečné, stejně jako prsty rukou, jež se mohou zkroutit jako dravčí pařáty. Po centimetrech se kněžka blíží ke svému stanovišti, aby postupně začala rozehrávat dynamičtější tanec. Odložená maska odhalí bíle namalovanou tvář s černými linkami kolem očí a postava se postupně dává do tance, který evokuje prastarý rituál. Tvář už není tváří vznešené vědmy, ale tváří démona poulícího oči a vyplazujícího jazyk, černé vlasy spuštěné do tváře, křepčící šamanka se chápe malých činelů a monotónní hudbu ze skrytého zdroje doprovází nesourodými třesky. Obsah rituálu zůstává utajen, ale divák může obdivovat opravdovost scény, která se před ním rozvinula a znepokojuje.
Krátká pauza ve tmě a už je tu další výjev, v němž se Ken Mai ocitá na svém oltáříku na zemi, oblečen jen do pestře obarvených punčochových kalhot, které opět zakrývají jakýkoli znak pohlaví. Leží na zádech s lehce roztaženýma nohama a rukama sepjatýma v klíně, jako dítě. Výjevem se dlouho, předlouho nese v jedné dynamické lince, smysl této kontemplace je ještě tajemnější než první, který přeci jen působil jako divadelní scénka. Když sledujeme výjevy jeden za druhým, zjistíme, že mají podobnou dynamickou strukturu – performer si hraje s divákovou trpělivostí tím, jak prodlužuje fáze titěrných pohybů, rozpohybuje se až v závěru každého z nich a završí je nakonec vždy živelně. Jsme si ale stále, i v počátku vědomi toho, že stále sledujeme proces, že živé tělo před námi se i v těch nejstatičtějších pasážích přece milimetr po milimetru posouvá, že jeho oči žijí a vnímají svět a jeho prsty vyprávějí.

Třetí obraz je doprovázen zpěvnou melodií a tanečník v něm stojí jako ve sprše světla, které je na něj bodově upřeno. Snad má tato scéna znamenat prožitek osvícení nebo přijetí vnuknutí. Jeho pohyby jsou spíše vláčné a znovu se neubráníme pocitu, že je tu přítomné ženské fluidum, ačkoli současně s údivem uvažujeme, odkud toto asexuálně vyhublé tělo vůbec bere energii. Na tanečníkově hrudníku snadno spočítáme všechna žebra až ke klíční kosti a přemýšlíme o tom, jestli si nějakým sofistikovaným způsobem nenechal odejmout musculus pectoralis major. Zato jeho paže a záda, když je publiku nastavuje, se dovedou rozehrát úspornou, ale pevnou strukturou svalů.Další střih ve tmě a na scénu se vrací ženský duch. K bílému obličeji se druží dlouhá bílá sukně a tanečník se pouští do posledního rituálu, který doprovází zpěvem. Monotónní skladba zní ze záznamu a spolu s ní i jeho vysoký hlas připomínající chlapecký alt, možná i vyšší hlas, zatímco on – nebo ona krouží kolem květinového kruhu, nabírá do rukou umělé okvětní plátky spolu s hrstmi prachu, aby je volně rozsypal po zemi (možná, že látková kvítka mají symbolizovat sakurové květy, znak pomíjivosti, ale také štěstí). Se stále stoupající dynamikou pak rozhazuje bohatství přírody všude kolem sebe jako mladý rozmařilý bůh.Ken Mai je však především herec, komediant, který dovede provokovat své publikum, ale potlesk přijímá s nelíčenou radostí. Dokáže si jej dokonce prodloužit a atmosféru na konci představení odlehčit, ačkoli v jeho průběhu působí někdy démonicky. Diváci se rozhodně nemusejí bát toho, že by se v jeho představení „nic nedělo“, ačkoli má v názvu meditaci.

Vystoupení Ken Maie bylo součástí týdenních oslav dvacátých druhých narozenin klubu Roxy/NoD jako uměleckého prostoru. Festival BE 22 je především přehlídkou alternativních počinů, ať už jde o koncerty, multižánrová představení, instalace, kabaret či divadlo. Koncem tohoto týdne, ve čtvrtek a v pátek, dorazí do NoDu také soubor rusko-německého tanečního divadla Do-Theatre s inscenací Gofmaniana. Dust of Dreams, která slibuje multimediální a pohybové ztvárnění fantazijních světů Ernsta Theodora Amadea Hoffmana. Taneční a pohybové divadlo dostává v NoDu prostor pravidelně, takže se vyplatí občas tuto komorní scénu sledovat.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

B 22 2014
Ken Mai:
Dhyana / Meditation
Premiéra květen 2014 Paris Butoh Festival Paříž
(psáno z reprízy 20. 10. 2014 Experimentální prostor NoD Praha)

www.nod.roxy.cz

Foto Michaela Svobodová, Anais Burquin, Mikko Keski-Vahala