Podivuhodný příběh Janáčkovy opery Osud

Obsah opery, předznamenané jako Fragmenty románové ze života, posuďte sami:

1. jednání
Lázeňští hosté čile korzují po Luhačovické kolonádě. Jako největší diskutér zaujímá společnost dr. Suda se svými přáteli, mezi které patří i mladá paní Míla Válková. Do společnosti se záhy vmísí i nový host, skladatel Živný. Společnost s údivem konstatuje, že Válková a Živný se již znají. Mezi hosty se objevují další postavy jako například učitelka zpěvu, slečna Stuhlá a mládež, chystající se na výlet. Korzující hosté se zničehonic vytratí a na scéně zůstává Živný s Válkovou osamocen. Z jejich hovoru lze seznat, že spolu měli v minulosti milostný vztah, ze kterého bylo počato i dítě, malý chlapeček Doubek. Vztah obou milenců však překazila matka Válkové proto, že považovala skladatele Živného za žebráka. Po rozchodu s Mílou se rozhodl Živný zkomponovat o svém nešťastném osudu operu Osud. Dvojice si vyjasní, že podezření Živného z nevěry Míly není pravdivé a rozhodnou se i nadále své životy spojit.

2. jednání
V bytě Živného a Válkové zpívá Živný úryvky ze svého díla Míle. Její osočování z nevěry již z opery vypustil. Chlapeček Doubek se ptá maminky, zdali ví, co to je láska. Míla odpovídá, že láska je celý její život a ten je jejím osudem. Do bytu vchází Mílina matka, která od doby rozchodu Míly se Živným zešílela, zřejmě z důvodu její chorobné lakotnosti. Její duševní nemoc se přítomností Živného ještě stupňuje, neboť se domnívá, že ji návratem k Míle chce připravit o majetek. Pro Mílinu matku je Živný havran, jenž chce ulétnout oknem i s jejími penězi. Matka Míly se za domnělým havranem vrhne, padá z balkonu a strhává sebou i Mílu. Obě umírají. Živný si zoufá a proklíná svůj osud.

3. jednání
V aule konzervatoře předzpívávají studenti z partitury nové opery, kterou složil jejich učitel, profesor Živný. Je přítomen i jeho syn Doubek. Opera má mít ten samý den večer v divadle premiéru, ale stále chybí poslední jednání. Přichází Živný a studenti ho prosí, aby jim něco řekl o svém díle. Po chvíli vyprávění Živného studenti s překvapením zjistí, že obsah opery je jeho životním příběhem. Když se Živný dostane až k smrti Míly Válkové, rozpoutá se bouře a blesk do něj udeří skrze otevřené okno. Živný klesá omráčen. Studenti pochopili, že se stali aktéry posledního jednání jeho opery.

Janáček, respektive libretistka Fedora Bartošová, se snažili psát libreto částečně ve verších. Níže ukázka libreta ze závěru opery:

Živný: Což nevidí váš zrak tam, kde záře přísvit stříbrný se tříští, hlavičku dětskou a smutnou strašně tak? Zas tebe zrak můj zří ……ach zří, zas tebe můj zrak zří! Tvář andělská, u skrání kroužky zlatých kadeří a oko velké, zářivé. (zarachotí hrom, Živný klesá v mdlobách)

Doubek: Ach táto.

Elévové a elévky: Kriste.

Jedna z elévek: Ó běžte pro pomoc! Pro lékaře! Pro pomoc. Pomozte, pomozte.

Živný: (zvedá se) Což neslyšíte? Ten žalostný tón! Což neslyšíte? (intonuje hlasem umírající Míly)………………Á, á, á…………..Slyšíte…………to je její pláč!

Jedna z elévek: Toť hudba z posledního jednání!

Živný: Z posledního jednání? To je v rukou božích a zůstane tam.

Dr. Suda: (rychle vstoupí) Co je vám příteli?

(konec opery)

Ono předznamenání Fragmenty románové ze života dává vzdáleně tušit, jak libreto opery vznikalo. V srpnu 1903, několik měsíců po smrti Janáčkovy dcery Olgy (zemřela v únoru 1903) a po odmítnutí Její pastorkyně Národním divadlem v dubnu téhož roku, pobýval Janáček v Luhačovicích, kde se vzpamatovával asi z nejtěžších chvil svého života. Neznámá a tajemná dáma mu položila na stůl tři rudé růže, snad dojata jeho osaměním a smutkem, který z něj vyzařoval. Ona tajemná dáma byla exaltovaná Kamila Urválková (1875–1956), manželka lesmistra Urválka z Dolních Kralovic (dnes zatopeny přehradou Želivka), jež mu po romantickém seznámení vypravovala skutečný příběh ze svého života. Urazil ji totiž operou (!) skladatel Vítězslav Čelanský (1870–1931) tak, že složil operní opus pod názvem Kamila. Předlohou pro hlavní postavu byla pochopitelně Kamila Urválková, za svobodna Schillerová, která měla kdysi s Čelanským milenecký poměr. Ten se jí po jeho ukončení do slova a do písmene pomstil tak, že ve stejnojmenné opeře je Kamila vylíčena jako velice přelétavá dívka, jež má milenců nazbyt. Čelanský si neodpustil ani to, že operu zakončil strohým odmítnutím Kamily původním milencem, ke kterému se Kamila navrací, slovy: „Vy jste mě, slečno, neměla nikdy ráda.“ Aby toho nebylo dosti, tak se tato opera uváděla v roce 1897 v Národním divadle. Pro pořádek podotkněme, že zřejmě nikdo, kromě Kamily ovšem, nevěděl, že takto posloužila jako předloha pro hlavní operní postavu zmiňovaného opusu.

To, že se Kamila Urválková stala milenkou Leoše Janáčka, je jasné. Ale to, že dvorný Janáček na revanš složil operu Osud, jež měla být jakýmsi pokračováním nešťastné opery Kamila, operu, která ji měla očišťovat, již tak známé není. Svědčí o tom mimo jiné i jméno hlavní hrdinky opery Osud, Míla Válková. Tedy jméno Míla je odvozeno ze jména Kamila a příjmení Válková odvozeno z příjmení Urválková.

Na rozdíl od všech svých ostatních oper, kdy Janáček použil již existujících předloh, jež zpracoval do konečného tvaru libreta, u Osudu postupoval opačně. Sám psal předlohu prózou v podobě jakéhosi románu a předával ho po částech mladé básnířce Fedoře Bartošové (1884–1941) k přebásnění. Představoval si totiž, zřejmě opět z důvodu romantického, že libreto opery bude ve verších. V případě volby Fedory Bartošové, tehdy sotva dvacetileté, šlo o ryze subjektivní rozhodnutí Janáčka. Básnířka Bartošová (psala pod pseudonymem Tálská) byla totiž přítelkyní zemřelé dcery Olgy a bydlela navíc těsně za rohem. Spolupráce s Janáčkem však nebyla vůbec jednoduchá. Svůj „román“ neustále měnil, postavy vypouštěl, jiné doplňoval a Bartošová psala stále dokolečka. To, co nestihla, nakonec Janáček sám dopsal, respektive doveršoval.Postava Míliny matky se v opeře ocitla až v bůhví kolikáté verzi a díky jejímu „zjevení“ v libretu opery se muselo přepsat celé první dějství. Z opery byla naopak vypuštěna postava manžela Válka (rozuměj lesmistra Urválka), jenž měl původně zastřelit ve druhém jednání opery svou ženu Válkovou pistolí, kterou nabil kulkou obalenou milostným dopisem Válkové Živnému. Aby byl zmatek dovršen, tak Živný se jako skladatel opery v posledním jednání Osudu schovává za jméno Lenský, které je jakýmsi odkazem na Evžena Oněgina, ale především nenápadným použitím jména skladatele urážlivé opery Čelanského. Janáček však docílil ve třetím jednání opery Osud asi neúmyslně zrcadlového efektu nekonečnosti, který můžeme pozorovat, pokud se postavíme mezi dvě zrcadla postavená proti sobě a podíváme se sami na sebe. Tak Živný v posledním jednání vypráví o skladateli Lenském (o sobě samém), který píše operu a je sám postavou této opery, v této opeře je opět skladatel, který píše operu, jejíž hlavní postavou je on sám, a tak dále, a tak dále. Dlužno dodat, že v libretu nastolený obraz nekonečna není příliš užitný pro inscenování opery samé.

Opera se měla v návaznosti na okamžik seznámení Janáčka s Urválkovou v Luhačovicích jmenovat nejprve Rudé růže, poté dokonce Hvězda Luhačovic a nakonec skladatel skončil u názvu Osud. Janáčkův vztah s Kamilou Urválkovou pak po nějaké době ukončil nevybíravě sám Urválek tak, že Kamile prostě styky s Janáčkem zakázal a kontroloval jí navíc korespondenci.

Leoš Janáček si byl zřejmě vědom nedostatků a určité zmatečnosti libreta, a když usiloval o provedení opery v Praze (o tom níže), několikrát žádal různé literáty o pomoc či přímo o přepracování libreta z jejich strany, a to kupříkladu spisovatele Skácelíka či Jaroslava Kvapila (toho až později). Ale všichni dotázaní literáti spolupráci na přepracování libreta postupně odmítli.

Jelikož osud dokáže být i v případě opery Osud pěkně ironický, stalo se, že největším zastáncem opery a jejího uvedení byl právě skladatel Vítězslav Čelanský, který byl v té době střídavě uměleckým šéfem opery Vinohradského divadla. Je zřejmé, že mu naprosto nic nedošlo stran návaznosti této Janáčkovy opery na jeho operu Kamila a ani to, že hlavní postavou je míněna Urválková, on je náznakově zpodobněn jako Živný, a to hlavně v posledním jednání. A přitom partituru podrobně studoval!Partituru a především libreto však podrobně studoval i František Adolf Šubert, dřívější ředitel Národního divadla, později pak Vinohradského divadla, jenž však slabiny děje opery poměrně rychle prohlédl. A tak byl nejprve o Janáčkovu operu ze strany Vinohradského divadla vysloven závazný zájem a poté odvolán. Janáček kvůli tomuto závazku odmítl uvedení v Brně, a když byl Osud volný, Brno ho již nechtělo. Janáček se dokonce kvůli závazku uvést operu s Vinohradským divadlem nechal zastupovat advokátní kanceláří, právní diskuzi vyhrál, očekával znovu uvedení, novou nabídku z Brna opět odmítl a tato hra na schovávanou se odehrávala až do doby, kdy vypukla první světová válka a Janáček pak na uvedení opery Osud zcela rezignoval, byť se spoře pokoušel o nejrůznější úpravy libreta i v dalších letech.

Nejvýstižněji o opeře Osud asi napsal Jaroslav Vogel: „Vysoko nad libretem stojí na štěstí Janáčkova hudba – či spíše na neštěstí, neboť tím se stává osudová otázka Osudu tím trýznivější.“

Je 18. června 1986 a nacházíme se na veřejné generální zkoušce opery Osud na operní scéně Theater am Rhein v Duisburgu. Operu diriguje Jiří Kout a inscenaci režíruje Bohumil Hrdlička. V průběhu generálky zničehonic režisér Hrdlička zkoušku hlasitým výkřikem zastavuje a řítí se na scénu mezi účinkující. Rozpláče se, klesá na kolena a sepjaté ruce zdvihá do výše. „Co se děje?,“ volá na něj česky Kout, což vyvolá údiv mezi německým publikem i německým ansámblem, kteří vůbec nevědí, o co jde. „Je tady, je právě tady, přímo mezi námi,“ pláče klečící Hrdlička. „Kdo je tady?,“ křičí Kout. „No přece Leoš, Leoš je tu s námi,“ vede si svou Hrdlička.

Byl tam? 

(Fotografie z archivu NDB)