Podruhé v téže řece? Catone in Utica ve Vídni

Další kontratenorový ohňostroj Leonarda Vinciho v Theater an der Wien 

Do jedné řeky nelze nikdy vstoupit dvakrát, tvrdí starobylá moudrost, připisovaná Hérakleitovi z Efezu. Smysl těchto slov patrně není třeba nikomu obšírně vysvětlovat. Stručně řečeno, žádný nový zážitek nebo nová zkušenost nemohou být nikdy zcela shodné se zážitky či zkušenostmi předchozími. Výjimky však občas potvrzují pravidlo… Po aktuálním zhlédnutí koncertní verze více než čtvrt tisíciletí zapomenuté opery Catone in Utica skladatele Leonarda Vinciho (1690?–1730) v Theater an der Wien jsem měl totiž dojem, že se vracím do vod ne-li stejných, pak alespoň velmi podobných těm, které jsem už kdysi navštívil. A to dokonce na autentickém místě činu.Téměř před třemi lety, dne 20. listopadu 2012, zde rovněž koncertně zazněla opera Artaserse (Artaxerxes) téhož autora. Jednalo se tehdy o zcela jedinečnou hudební událost. Po předchozím jevištním provedení ve francouzském Nancy (dnes je již přístupné i na DVD) a po nahrávce pro společnost Virgin Classics se prominentní pěvecká sestava rozhodla předvést dílo i na malém evropském turné. Věrna tradici papežského rozkazu z roku 1599, jenž stanoví, že se na římských scénách nesmějí objevit v divadelních rolích ženy, to sice byla sestava ryze pánská, ale tím originálnější. Ne méně než pět (!) špičkových kontratenoristů, jmenovitě Philippe Jaroussky, Max Emanuel Cenčić, Franco Fagioli, Valer Barna-Sabadus a Yuriy Mynenko, dokázalo spolu s tenoristou Danielem Behlem, orchestrem Concerto Köln a dirigentem Diegem Fasolisem přesvědčit publikum, že se jim podařilo znovu přivést k životu pravý operní skvost. V té spojitosti není nutno opakovat, co jsem následně o vídeňském koncertu napsal v recenzi Artaserse Leonarda Vinciho: pět kontratenorů v operní události roku (najdete ji zde). Určitě však stojí za to si znovu připomenout citát francouzského muzikologa Charlese de Brosses z roku 1740: „Vinci je italský Lully: pravdivý, prostý, přirozený, nepřekonatelný v práci s lidským hlasem… Jeho Artaserse je nejen jeho nejlepší prací na Metastasiovo libreto, ale je to i nejlepší italská opera vůbec.“

Zejména uvedená audionahrávka tyto dobové soudy v mnoha ohledech potvrdila. Vinciho vrcholná opera (a shodou okolností také jeho opera poslední), plně srovnatelná s vrcholnými pracemi Antonia Vivaldiho či Georga Friedricha Händela, zaujala strhující melodikou, netradiční instrumentací a na svou dobu i nebývale dramatickým spádem. S časovým odstupem je také možné konstatovat, že celý projekt otevřel právě kontratenoristům dveře k hudbě stejně umělecky hodnotné jako posluchačsky vděčné, v níž mohou své hlasové přednosti uplatnit nebývalou měrou. Pokud jsem pak Artaxerxe koncem roku 2012 zhodnotil jako „operní událost roku“, dala mi za pravdu četná ocenění, která si tenkrát kompletní audiozáznam ve světě vybojoval, byť v boji o cenu Grammy za nejlepší operní nahrávku nakonec zůstal jen mezi nominovanými. Nebylo však pochyb, že po takto výrazném znovuvzkříšení neřekla hudba Leonarda Vinciho své poslední slovo a že se s ní určitě opět brzy setkáme.

Skutečně se tak stalo na jaře letošního roku. Ve druhé polovině května se v nabídce gramofonové společnosti Decca objevila historicky první kompletní nahrávka Vinciho opery Catone in Utica. Opět se jednalo o dílo z autorova vrcholného období, konkrétně z roku 1728, a znovu zde za předlohu posloužilo Metastasiovo libreto. Stejně jako v případě Artaxerxe, i tentokrát známe tentýž námět i ze zpracování dalších skladatelů: jmenujme například Vivaldiho, Ferrandiniho nebo Lea.

Příběh ušlechtilého republikána Marca Catona, jenž po Pompeiově porážce marně vzdoroval ve svém severoafrickém útočišti diktátoru Caesarovi a nakonec raději spáchal sebevraždu, než by se mu podrobil, byl ve své době velmi populární. Metastasio vycházel při psaní textu především z překladu hry Josepha Addisona Cato, ovšem věren dobovým zvyklostem opery seria vyšperkoval příběh ještě milostnými odbočkami a motivy pomsty. Objevuje se tu proto Catonova dcera Marzia a její snoubenec, numidský princ Arbace. Jejich šťastnému svazku brání princovo zjištění, že dívka byla kdysi Caesarovou milenkou a že její city k němu dosud neochladly. Důvod k nenávisti k mocnému vojevůdci má také Emilia, vdova po Pompeiovi, která ovšem musí čelit i svodům Caesarova pobočníka Fulvia. Spletitý děj není třeba líčit dopodrobna – za zmínku ovšem stojí dvě scény ze závěru opery, kvůli nimž byla premiéra v římském Teatro delle Dame přijata s dosti rozporuplnými pocity. Jemnocit publika totiž pohoršila pasáž, v níž chce nechat Emilia zavraždit Caesara v podzemí městského akvaduktu (tedy doslova v kanalizačním systému), a konečně i hrůzyplný závěr, během něhož přímo na jevišti umírá zakrvácený sebevrah Catone.

Z dnešního pohledu je dílo zajímavé právě Vinciho invenčním pojetím posledního ze tří dějství. Předchozí a tehdy běžnou operní strukturu v podobě „recitativ s continuem – árie s orchestrem – recitativ s continuem a tak dále“ v něm nahrazuje prolínání árií s dramaticky pojatými recitativy a vzrušenými monology, ve scéně pod akvaduktem se hlasy protagonistů utkávají dokonce v kvartetu. Samotné finále je neobyčejně stručné a věcné: Catone v něm Caesarovi předpoví jeho vlastní tragický konec, načež proboden vlastní rukou umírá a cynický diktátor nad ním pronese několik slov lítosti.

Araxerxes byl před třemi lety vysněným projektem Maxe Emanuela Cenčiće a jeho produkční společnosti Parnassus Arts. Nejinak se zrodil i nápad nahrát Catona na Utice. Od roku 2012 se však časy přece jen změnily – Cenčić se stal exkluzívním umělcem firmy Decca, což vydavatele jeho nového vinciovského projektu poměrně jasně stanovilo. Oproti minulé převaze pěti kontratenorů nad jedním tenorem se tentokrát síly mírně obměnily. Vůči „pouhým“ čtyřem kontratenorům stojí v Catonovi tenoři hned dva… Kromě Cenčiće, jenž se sám obsadil do role Arbaceho, se nahrávky zúčastnili ještě další dva „veteráni“ z Artaxerxe: Franco Fagioli (dnes už hvězda společnosti Deutsche Grammophon) v úloze Caesara a Valer Sabadus coby Marzia. Čtveřici stále ještě nezvyklého hlasového oboru doplnil Vince Yi v roli Emílie, zatímco zmíněnými dvěma tenoristy se stali Juan Sancho jako titulní Catone a Martin Mitterrutzner v úloze Fulvia. Ideálního partnera získali sólisté v renomovaném orchestru Il Pomo d’Oro s dirigentem Riccardem Minasim. Na úspěšný vydavatelský počin, jehož výsledkem je skvostně vypravený třídiskový komplet opery, navázali jeho hlavní hrdinové opět evropským turné. A právě to se zastavilo dne 24. září 2015 i v Divadle Na Vídeňce.

Totiž, ne všichni protagonisté nahrávky se objevili také na scéně vídeňského divadla. Zatímco místo Valera Sabaduse byl v roli Marzie už dlouho hlášen Ray Chenez, dirigenta Minasiho téměř na poslední chvíli nahradil Maxim Emelyanychev (který s uvedeným orchestrem účinkuje i na zatím posledním Cenčićově sólovém albu Arie Napoletane). Přesto se však jednalo opět o výjimečný hudební hodokvas, jenž za tím prvotním z roku 2012 téměř v ničem nezaostával… Pravda, Vinciho barokní partitura zněla v provedení Il Pomo d’Oro o poznání uhlazeněji a elegantněji než téměř animálně drsný Artaxerxes v rukou Concerto Köln, ale na plně uspokojivém výsledku to nic nezměnilo – tektonika díla s působivým prolínáním rafinovaně instrumentovaných árií a dramaticky funkčních recitativů zůstala pod Emelyanychevovou taktovkou dokonale zachována.Také proto téměř čtyřhodinový koncertní maraton ani na vteřinu nenudil. Největší zásluhu na tom ovšem má sólistický ansámbl, jenž se postaral i o stejně vzrušující nadstavbu, jak mělo i někdejší uvedení Artaxerxe: diváci si užívali pocit, že vlastně sledují jakousi formu soupeření mezi velmi exkluzívními (a zároveň stále ještě trochu kuriózními) umělci. Ostatně není divu, protože Vinciho opery vznikaly doslova na míru nejpopulárnějším kastrátům i tenorům své doby, a o to, kdo hlasovou virtuozitou uchvátí publikum nejvíc, zde šlo často v první řadě. V případě catonovských kontratenoristů však o skutečné rivalitě nemůže být řeč – každý z nich měl jiné pěvecké i představitelské přednosti, jež se ve výsledku výjimečně doplňovaly.

Argentinec Franco Fagioli si v roli Caesara užíval především rychlé árie se zvýrazněnou rolí dechových nástrojů v orchestru; dokázal přitom doslova čarovat s virtuózními koloraturami a zároveň si po celou dobu zachovat charakteristický tón bezohledné povýšenosti.Chorvatsko-rakouský kontratenorista Max Emanuel Cenčić si pro sebe vyhradil roli ušlechtilého Artabana, v jehož partu výrazně zaznívala především melancholická nálada – jeho specificky zabarvený hlas a jistá uměřenost tomuto úkolu dokonale odpovídaly.Korejec Vince Yi se s nepřehlédnutelným smyslem pro humor zhostil ženské úlohy Emílie; také vokálně dokázal velmi přirozeně odstínit smyslné a vášnivě intrikánské pasáže.Velkým objevem se stal pro mě neobyčejně talentovaný Američan Ray Chenez v roli Marzie. Mladý umělec na sebe před dvěma lety upozornil jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě v produkci Nickel City Opera a brzy nato se objevil i na dalších amerických a evropských scénách. Oduševnělý vokální projev i výrazné herecké schopnosti ho nepochybně předurčují k zajímavé budoucí kariéře.

A jak se s touto kontratenorovou smrští vypořádali oba tenoristé? Španěl Juan Sancho statečně vzdoroval podobné přesile už ve scénickém uvedení Artaxerxe v Nancy, to byl v roli Artabana. Tentokrát se v Catonovi snažil vykreslit titulního hrdinu jako morálně čestného, ale jinak psychicky labilního a nervního jedince. Přílišná expresivita projevu ho však občas zradila: pěvecky měl několikrát nepřeslechnutelné problémy s výškami a představitelsky se neubránil možná trochu zbytečnému přehrávání.Charismatický rakouský tenorista Martin Mitterrutzner se skvěle vyrovnal s trochu nevděčnou a nejméně výraznou úlohou Fulvia. Dal zaznít především svému výborně technicky vedenému lyrickému hlasu, a z milostné árie Nascesti alle pene se mu dokonce podařilo vytvořit půvabnou serenádu s možnými „hitovými“ ambicemi do budoucna.

Koncertní uvedení Catona na Utice tedy úspěšně představilo dosud prakticky neznámý operní titul a opět přispělo k rehabilitaci Leonarda Vinciho jako skladatele, který si zapomnění skutečně nezaslouží. Do budoucna je samozřejmě otázkou, zda se mezi autorovými dalšími vážnými operami, ještě zhruba dvaceti, najdou skvosty srovnatelné s Catonem a Artaxerxem, případně zda jejich stylová a hudební podobnost nebude jejich budoucímu hromadění na nahrávkách či jevištích spíše na škodu. Jedna věc je však jistá – dokud se budou Vinciho děl ujímat umělci tak výjimeční, jako je Max Emanuel Cenčić, Franco Fagioli a jejich další kolegové z obou dosavadních projektů, vždy se bude jednat o vzrušující hudební událost, která bude určitě za „vstup do stejné řeky“ stát znovu.
Hodnocení autora recenze: 90 %

Leonardo Vinci:
Catone in Utica
(koncertní provedení)
Dirigent: Maxim Emelyanychev
Il Pomo d’Oro
24. září 2015 Theater an der Wien Vídeň

Catone – Juan Sancho
Cesare – Franco Fagioli
Arbace – Max Emanuel Cenčić
Marzia – Ray Chenez
Emilia – Vince Yi
Fulvio – Martin Mitterrutzner

www.theater-wien.at

Foto archiv, Catalina Filip, FB M. E. Cenčiće