Představili se studenti druhého a třetího ročníku bakalářského studia i ti zkušení, kteří už budují vlastní umělecké kariéry (první ročník zatím nevystupuje, ačkoliv i oni připravují na konec akademického roku klauzurní vystoupení, protože musí prokázat znalost základů techniky). Na rozjezd večera diváci dostali etudy manipulace objektem a fyzického mimu. Kristýna Podobová si v krátkém čísle Orbit s růžovými žonglovacími kruhy a s dynamickým hudebním doprovodem pohrála nejen s technickou zručností, tou artistickou, ale také s proměnami, čím vším se takový kruh může stát, protože jen na vaší fantazii, jestli ho použijete jako oko nebo okno. Tereza Kozlíková se proměnila v pradlenu, její pohyb byl spíše taneční. Když se jí pod rukama vlnila imaginární voda, vypadalo to jako hra na klavír (což není překvapivá asociace, když i hudební podkres byl klavírní), jednoduché úkony a činnosti převáděla do naddimenzovaného pohybu s velkým důrazem.
Kam se od prvních etud studenti mohou posunout, se mohli přesvědčit, a sami inspirovat, v ukázce z nové chystané inscenace Kateřiny Vernerové. Ta se bude jmenovat Ruiny KHM a zkoumat, jak se z díla nonkonformního básníka Karla Hynka Máchy stal během času kýč a klišé. My jsme měli možnost vidět ukázku Pouť krkonošská, tedy pantomimické ztvárnění či interpretaci této básně v próze, ve které básník zpracoval svůj sen. Mladý poutník putuje krajinou Krkonoš a zažije vidinu gotického kláštera na Sněžce obývaného oživenými i mrtvými mnichy. Je to však sen, tedy jde spíše o introspektivní pouť do vlastního nitra, kde se člověk setkává s pochybnostmi a vidinami, které vědomí přiodívá fyzickým tělem, aby s nimi mohl vést dialog. Jako pantomimická báseň je Pouť krkonošská hutným ztvárněním poutníkovy cesty, na níž se střídají dojmy i jeho nálada, stále kolísající mezi romantickým obdivem k přírodě a strachem z toho, co přichází z jiného světa. Performerka přichází jako poutník v obnošeném oděvu (úmyslně romanticky rozervaném – předpokládám, že kostým má vizualizovat jeden z atributů romantismu, který se učíme používat skoro jako synonymum). Jde, zřejmě proti větru po horském úbočí, voda šumí, tu a tam motýlek. Akce a zvukový doprovod se střídají velice rychle – zvon, déšť, po kterém poutník pokračuje vratkou chůzi po hřebeni, nebo v klidu a tichu strne. Reflektor se prudce odráží v očích hledících do neznáma. Kapání vody a ozvěna doplňují okamžiky, kdy se návštěvník setkává s tušenými přízraky, slyšíme jejich šepot. Neví, jestli to byla realita, nebo jen sen. Jeho temné ozvuky je třeba setřást a nechat se znovu unést krásou přírody.
Po zasněném básnickém výjevu přichází etuda ze současného městského života Jednosměrná jízdenka. Olesya Sydorenko, která bude jako Kateřina dokončovat magisterská studia, se v etudě na námět Hany Strejčkové převtělila ve stařenu a pro zvýraznění groteskního efektu zvolila také masku. Je to stará dáma trpící Parkinsonem a s ohnutými zády, ztvárněná tak autenticky, že by z toho snad člověka rozbolela i ta jeho vlastní. Výjev osciluje mezi humornou scénou a vážným, až soustrastným pohledem na člověka, který nestačí tempu života kolem sebe. Stařenka sedí na nádraží, které ale může být také jen metaforou pro místo, kde se rozhoduje od odjezdu, odchodu tam, odkud se už nevrací. Stará žena nemá hodinky, nestíhá pořádně poslouchat hlášení a odjezdové tabule jsou příliš vysoko pro její oči. Vlaky odjíždějí a ona zůstává, snad proto, že ještě není zcela připravená… Performerka jí ale náhle propůjčuje prudké a rázné pohyby, aby ten sentiment narušila a přiznala mladé tělo, které se pod maskou skrývá. Stařena několikrát upustí lístek na vlak, který jí podává i dobrovolník z publika (trefný způsob, jak přimět diváka k participaci – zaútočit na jeho dobré vychování a svědomí, protože starým lidem se přece pomáhá, i když je to jenom jako!). Když v peněžence objeví fotografii svého (zřejmě) zesnulého muže, je zpečetěn osud dalšího diváka, který je nekompromisně vytažen na jeviště k tanci. Pak ho požádá, aby jí na chvíli pohlídal věci na nástupiště a – zmizí. Záleží asi na tom, jestli máte v rodině a seniora a jak dalece je podobný této postavě, zjevně vytvořené podle pečlivého pozorování i naciťování. Ve vlastní zkušenosti se rozhoduje o tom, zda se budete více bavit, nebo více soucítit.
Program zahrnoval také ukázky kolektivní tvorby – ukázku z imerzivní inscenace Mezi vrstvami spolku PaNaMo, souboru BodyVoiceBand a Katedry nonverbálního divadla, která měla premiéru 3. listopadu v Západočeské galerii v Plzni. Proběhla v rámci cyklu Plzeňská verze imerze v autorském složení Jaroslava Šiktancová, Vojtěch Bartoš a Eliška Vavříková, a odehrávala se právě v historickém domě galerie. Pásmo scén v nedivadelním prostoru je inspirováno knihou esejů Antropocennosti autorek Elišky Fulínové a Anny Kvíčalové. Ukázka Jídelní hůlky, kterou v DISKu předvedla Kateřina Vernerová a Kristýna Koudelová, vychází z eseje Michaela Ajvaze a je také jeho četbou doprovázena. „Jídelní hůlky vs. nůž. Svíčková s knedlíkem vs. nudle. Bitva začíná!“ píše se v anotaci a vskutku – pohybový skeč je jakýmsi zápasem dvou kultur stolování, který spisovatel přitom povyšuje na zápas kultur a nazírání světa – je otázkou, zda tuto svou analýzu míní pouze jako nadsázku, protože přístup ke světu a jeho vnímání můžeme vyložit srovnáním jakýchkoliv předmětů denní potřeby – nebo tu skutečně spatřuje souvislost mezi konzistencí jídel a způsobem jejich konzumování. Velký stůl, spousta hůlek, příbor a performerky, které od imaginární konzumace v různých pozicích a polohách tak trochu přecházejí ve vzájemné konzumování sebe v rámci souboje (který svou básní Yamaha, Yamaha, s tyčinkami námaha ovšem už dávno rozhodl Jára Cimrman). A nad tím pohybovým vyprávěním o jezení beze zbytku a stolováním jako dramatem se klene úvaha o hierarchii českého talíře proti homogenitě asijských nudlí s polévkou. Jídlo prý není kořist. Vážně?
Další studentky druhého ročníku představily sólové etudy s již poměrně soudržnou dramaturgií. Sofia Rakotová tančila Tango mortale s velkou červenou koulí, která je jako taneční partner značně nespolehlivá, zvláště když na ní máte balancovat. Artisticky taneční číslo vyšlo velmi dobře a performerka ho vytvořila na starší píseň Toma Lehrera The Masochism Tango. Krátké a řízné. Kateřina Janků pracovala v etudě Objev s principem černého divadla. A přivedla mě na myšlenku, že i to je vlastně oblast, která by pod nonverbálním divadlem měla mít nějaký svůj prostor nebo záštitu, protože potřebuje kultivovat. Performerka pracuje s žonglovacími kruhy, ale v šeru a s ultrafialovým světlem. Ovládá již žonglérské triky, při nichž pohybující se předmět působí, jako kdyby se hýbal sám a k tomu se přesouval i prostorem jako vlastním pohonem, z kruhů postupně vzniká pomyslné okno do vesmíru, jímž je snad možné vstoupit do jiné dimenze. Z etudy zůstává dojem dětského okouzlení z něčeho, o čem víme, je přelud smyslů, ale je příjemné se jím nechat zmást.
A na závěr celého programu, který plynul bez přestávky, se performerstvo (Jonáš Snítil, Amálie Furmanová, Julie Miadiková, Valentýna Sloupová, Kateřina Janků, Rozálie Járová) roztančilo v improvizovaném programu Chvála bláznivosti, který vypadá pokaždé úplně jinak. Studenti nonverbálního divadla a studenti jazzu se vzájemně vyzývají ke hře a souhře, ve vytváření absurdních situací a kreací. Jednu Chválu bláznivosti jsem viděla s předchozími ročníky, tehdy mi připadalo, že se snaží improvizovat spíše ucelené scénky a zapojovat především pantomimu. Nyní bylo představení postavené více na pohybovém dialogu volné formy, spíše taneční, případně akrobatické. Performeři si nejprve předávali rytmus, pak gesta a pohybové prvky, přirozeně se rozdělovalo, kdo si pro sebe zabere prostor jako sólista, a kdo je jeho „smečka“, vznikaly taneční duety. Floor work a rozpouštění energie do země svědčí o tom, že studenti setkávají také s principy současného tance. Tanečníci se někdy změnili ve zvířata, jindy připomínali skupinu kamarádů na diskotéce, jindy se někdo pokusil narušit homogennost skupiny, mezi jednotlivými situacemi pomáhaly s překlenutím také změny světla.
V performanci téměř nedošlo k fyzickému kontaktu mezi hudebníky a tanečníky (ačkoliv je to povoleno), vznikal ale dialog. Někdy si změnu rytmu a dynamiky vynutili performeři tím, že jako první změnili kvalitu svého pohybu, na některých místech zase přebrali iniciativu hudebníci, v jednu chvíli vyloženě jako by využili příležitosti si v okamžiku útlumu ukrást kus času a zajamovat si, aby potom hrou ovládli masu tanečníků jako krysaři. V každém případě bylo zřejmé, že tento pohybový dialog obě strany těší, a bavilo se zjevně i publikum. Propojení této impromimy, jak se ze začátku společným jamům říkalo, s programem etud, bylo dobrým tahem, protože se ze studentského happeningu stalo opravdové celovečerní představení.
Katedra nonverbálního divadla HAMU: Chvála bláznivosti
1. listopadu 2026, 19:30 hodin
Divadlo DISK, Praha
Orbit
Autorka a performance: Kristýna Podobová
Zraje na pradleno
Autorka a interpretace: Tereza Kozlíková
Pouť krkonošská
Předloha: K. H. Mácha
Autoři: Otto Drexler, Kateřina Vernerová
Performerka: Kateřina Vernerová
Hudba: Robert Fischmann
Jednosměrná jízdenka
Hraje: Olesya Sydorenko
Námět, pedagogické vedení: Hana Strejčková
Jídelní hůlky (ukázka z inscenace Mezi vrstvami)
Hrají: Kateřina Vernerová, Kristýna Koudelová
Koncept, režie: Vojta Bartoš, Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková
Tango mortale
Autorka a interpretace: Sofia Rakotová
Objev
Autorka a interpretace: Kateřina Janků
Chvála bláznivosti
Performeři: Jonáš Snítil, Amálie Furmanová, Julie Miadiková, Valentýna Sloupová, Kateřina Janků, Rozálie Járová
Hudba: Mikuláš Homolka – trubka, Jan Hejduk – saxofon, Martin Kout – bicí, Jiří Pokorný – klávesy, balafon
