Podzimní Pražské jaro

Kdysi dávno, v devadesátých letech, se v médiích objevil 1. dubna aprílový žertík: Pražské jaro a Pražský podzim prý ohlásily spojení, výsledkem bude permanentní hudební festival. Po listopadu 1989 bylo už možné udělat si legraci i z tak vážené instituce, jakou bylo právě Pražské jaro.

Osmadvacet let po listopadu 1989 je vtípek málem skutečností. Program Pražského jara se oznamuje na podzim, jen dva a půl týdne po skončení letního času. A program podzimních festivalů se dozvíme na konci zimy, určitě ještě předtím, než začne Pražské jaro. Důvodům rozumíme, je to prodej vstupenek, prestiž, o kom se neví, jako kdyby neexistoval… Ano, nic proti tomu, také zvědavost je ukojena, ale nelze se ubránit malé lítosti, že i tyhle závody napomáhají zrychlování našich životů.

Pražské jaro v roce 2018 pochopitelně připomene sté výročí vzniku Československa. V pěti desítkách koncertů je umístěna hudba českých a slovenských skladatelů, kteří nacházeli a nacházejí ohlas na světových pódiích a spoluvytvářeli a i dnes spoluvytvářejí zahraniční obraz své země. Nejde jen o Janáčka, Martinů či Suka, ale také o Miloslava Kabeláče nebo Eugena Suchoně… a pak i o mladé: Michala Nejtka, Ondřeje Adámka, Lukáše Sommera nebo Marka Ivanoviće.

Má vlast je stálicí, u České filharmonie se objeví 12. května zase jednou někdo domácí a mladší – Tomáš Netopil. I když… Prý „mladší“…? Netopilovi bude v té době bezmála třiačtyřicet. A druhému z designovaných hlavních hostujících dirigentů filharmonie, Jakubu Hrůšovi, bude skoro sedmatřicet.

Když jsem se Tomáše Netopila nedávno zeptal, jak to s těmi pocity kolem věku je, řekl diplomaticky: „Já už jsem byl postaven před velké úkoly, takže se nezaleknu ničeho. S potenciálem fyzických sil je teď asi to nejlepší období. Pokud máme možnost, a oba ji máme, pracovat s dobrými orchestry a věnovat se vrcholnému repertoáru, který spoluutváří naše hudební cítění, smysl pro stavbu skladeb i povědomí o tom, že nejde jen o hudební materii, ale i o něco nad ní, tak myslím, že oba se všemi těmito zkušenostmi neustále rosteme. Fyzicky jsme ještě mladí, takové označení mi nevadí, ale na druhou stranu by nám taková nálepka asi neměla být dávána donekonečna…“

Na závěr Pražského jara vystoupí symbolicky Slovenská filharmonie. S Janáčkovou a Suchoňovou hudbou, se svým šéfdirigentem Jamesem Juddem. A tak se dívám do plánů České filharmonie, jestli je pozvána na Slovensko… Do konce července, jak se zdá, nikoli. Tak si ještě počkáme na zveřejnění programu Bratislavských hudebních slavností. Ty budou na podzim 2018. Třeba bude hrát tam. I když – je otázka, jak moc si bude samostatné Slovensko připomínat vznik Československa…

Rok 2018 bude také rokem Leonarda Bernsteina. Uplyne sto let od jeho narození. Víte, že jeho vůbec první evropský koncert se konal v roce 1946 – na Pražském jaru? Bylo mu tehdy osmadvacet a jeho mezinárodní dirigentský debut dělilo pouhých dva a půl roku od jeho legendárního záskoku u Newyorské filharmonie. V československé metropoli dirigoval Bernstein na pozvání Rafaela Kubelíka dva koncerty České filharmonie… Brzy se proslavil nejen jako dirigent, ale také jako hvězdný televizní popularizátor vážné hudby. A pomohl prosadit do běžného koncertního dění hudbu Gustava Mahlera. Stejně tak se ovšem zapsal do kulturních dějin jako skladatel. Jeho zdařilým opusem z roku 1956 je Candide, podle Voltairovy satirické knižní předlohy. Je dílem na pomezí operety a muzikálu. A skutečně nesmrtelným dílem je muzikál West Side Story z roku 1957, založený na příběhu milenecké dvojice s odlišným etnickým zázemím. Jde o strhující moderní paralelu k příběhu Romea a Julie. West Side Story se stala jedním z milníků hudby dvacátého století. Od prvního uvedení na Broadwayi se hraje nepřetržitě na jevištích celého světa. Bernsteina si bude svět připomínat právem.

Ale víte, že i jeho poslední evropský koncert se konal na Pražském jaru – v roce 1990…? A tak ho festival náležitě připomene! Koncertem z jeho tvorby pro Broadway, především z muzikálu West Side Story… Leonard Bernstein byl na Pražském jaru hostem i v roce 1947. Avšak po komunistickém puči v roce 1948 deklaroval, obdobně jako Kubelík, který emigroval na Západ, že se do Československa nevrátí, dokud totalitní režim nepadne. Slib dodržel. A v roce 1990 přijel na první svobodné Pražské jaro a dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii. Bylo mu dvaasedmdesát. Na podzim téhož roku zemřel.

Tak – sotva se začátkem října uzavřel festival Dvořákova Praha, už plánujeme příští jaro…! Brzy se určitě dozvíme program Smetanovy Litomyšle. Salcburský festival už ho sdělil.

Ale ještě větší trumfy má v ruce Brno. Uveřejnilo totiž, s ročním předstihem, program podzimního festivalu nesoucího ve štítu Janáčkovo jméno – 6. ročníku mezinárodního operního a hudebního festivalu, který se uskuteční od 17. listopadu do 5. prosince 2018. I jeho program bude reflektovat sté výročí vzniku Československé republiky. A Janáčkovo výročí – devadesát let od úmrtí. Uvedeno bude jeho kompletní jevištní dílo v inscenacích světových tvůrců, za dirigentským pultem se objeví Tomáš Hanus, Tomáš Netopil či Marko Ivanović. Interprety koncertů budou například Thomas Adès, Jan Jiraský, Martin Kasík, Jitka Čechová, Simona Houda Šaturová či Kvarteto Pavla Haase…

Však už mají Brňané na webu umístěno tlačítko „koupit vstupenky“…! Tak neváhejme.