Poetické plynutí Unfolded Moments

Dvě plátna nainstalovaná v prostoru do otevřeného úhlu, bílá stejně tak jako do špice vystřižený baletizol směřující k divákům, a jako doplněk jen závěs z provázků, to všechno naznačovalo zájem o čistotu a nekomplikovanost v koncepci i v estetice představení, a právě tak se projekt také odvinul. Sama performerka také na scénu přišla nenápadně jen v bílých kalhotách a mikině s kapucí, aby se pustila do pomalého tance, nekonkrétního plynutí. V této části jako by tanečnice zůstávala uvnitř sebe a odpojena od okolí i diváků, přičemž diagonální světla z ní činila objekt a pohyblivou sochu. Hra světla a tančících stínů se stala postupně jedním ze zásadních výtvarných motivů, to vše za zvuku hlubokých smyků na struně kontrabasu, který byl asi jen generován programem, ale zněl skutečně.

V projekci se objevil také bílý prostor v záběru statickou kamerou, do jejíhož zorného pole na toto filmu vešla tanečnice filmová, jako svoje dvojče, ale v červených šatech. Jak se postupně objevovaly, respektive do prostoru na filmu vstupovaly její další, překrývaly se v několikanásobné expozici, nebylo však zřejmé, jaký vztah mají s živou performerkou (nicméně šlo o skutečný znakový dialog, spíš jen neartikulovaný, ale nikoliv o mechanickou náhradu statické dekorace za pohyblivou, jak se to někdy u užití projekcí zvrtne). Tanečnice, tedy ta živá, se pohybovala již dynamičtěji, v přízemních pozicích a v podřepu, s důrazem na ruce a paže, objímající, svírající, lapající po něčem, co není přítomné, a postupně vznikal i vztah mezi pohybovým materiálem na scéně a na plátně, byť duet by bylo asi příliš silné slovo. Spíše synchronizace v míjení, náhoda souznění, vědomí vzájemné existence. Na plátně se pohybovalo až pět exponovaných postav najednou, jež spolu ale také nekomunikovaly výslovně. Smysl této multiplikace může být i velmi prostý, třeba jako obraz různých vrstev jedné osobnosti, hlasů, které znějí odděleně. Tanečnice nakonec zůstala jen sama se svým stínem a v záblescích světla se propadla do nervózního třesu a vzdorovité kontrakce. Záchranu poskytlo bodové zlaté světlo, pohyb se uklidnil, opět zvláčněl…

Další části performance dominovala projekce jen na jedno z obou pláten, zobrazující oblíbený motiv surrealistů, tedy oko. Choreografka se nyní vžila do několika repetitivních pohybových sekvencí, které mohly znovu evokovat nervozitu nebo nejistotu, která je překonávána právě opakováním zažitého. Mile působila pak ruční manipulace světlem vedeným skrze čočku (část projektorů byla umístěna na mixážním pultu, takže díl analogové manipulace se světelným zdrojem obstarával právě hudebník). Tam kde se takto setkal svět technologie a obyčejné fyziky, vznikly ty poetické a vřelé momenty. Není to sice nic až tak neobvyklého, ale na malých scénách je to osvěžující vždy. V odlescích ručně vedeného světla jsme mohli pozorovat křivku performerčiny páteře, teď již odhalené a bezbranně mířící k obrazu duhovky, která ale v přiblížení připomíná vyhaslý vulkán, k tomu uklidňující zvuky, snad zvonků, předznamenávající zase další obraz.

Pro poslední pasáž se tanečnice převlékla do červených šatů jako její družky na plátně a pustila do hry s mapováním tváře na tvář, synchronizace nebo úmyslného odpojení pohybů objektu a obrazu na přesné ploše. Performerka tak rozehrávala tak trochu divadlo na divadle, v určitém zintimnění, ale zároveň tuto její hru přenášel živý záznam zpět do projekce v přiblížení. Téměř si pak v zaujetí modifikacemi nebylo možné všimnout, kdy se mapovaný obraz změnil, protože postupně střídal zabarvení, až se nakonec kryla tvář ženy s její vlastní podobou. V následné manipulaci s šálem či plachetkou se mohly rozehrát další efekty, které jsou nám vlastně známé, ale zřejmě je stále lákavé si s nimi zahrávat, zkoumat principy klasické optiky, přibližováním a vzdalováním se od zdroje obrazu. Nostalgický návrat k analogovému triku představovalo zcela prosté řešení – před světelné zdroje postavit sklenice s vodou, která rozechvěje světlo viditelně, neboť prostor je rámován plátny, takže vzniká efekt, jako když se slunce láme ve vodní hladině. Je to prosté, ale v žádném případě ne laciné.

V závěru se pak performerka vrátila k dynamickému tanečnímu pohybu jako vyprovokována k energii předchozími prožitky, zatímco hudba se od méně komfortních zvuků elektrické kytary z předchozího obrazu obrátila k akustickému klidu. Jako by jádrem celé performance bylo hledání ticha a odpočinku, avšak především vizuálními prostředky. Také diváci k tomu zřejmě byli vedeni, v posledních chvílích už tanečnice s Enyou Belak, která řídila část projekcí z druhé strany jeviště, opustily prostor a zůstaly jen jako stíny za prosvítajícím plátnem, ztrácející se v soumraku a v opakování rozloženého akordu.

Nehledala bych v tomto projektu zvaném Unfolded Moments závažná existenciální témata ani snahu příliš experimentovat, tanec jen místy vybočil z tichého flow do větší míry exprese a triky s analogovým ozvláštněním projekcí nebo světelné režie známe. Ale na chvíli se zklidnit a vstoupit do takového zpomaleného světa, kde se všechno trochu chvěje a jen málo co má nejen pevný obrys, ale i plnou strukturu, je příjemné. Jedním z opakujících se motivů byla právě transparentnost, neboť i projekce sama je prostupná a nepřekrývá nikdy to, na co je mapována, dokonale. V paměti patrně nakonec zůstane vzpomínka podobná tomu, když se na zahradě díváme na přelétavé motýly nebo vážky, ale v zásadě – proč ne? Každý zážitek, který se točí kolem performativního umění, nemusí nutně ohromovat energií a ždímat emoce nebo hýřit politickými souvislostmi. Poetické plynutí je povoleno.

OPEN STAGE I.: Unfolded Moments
Choreografie, performace a koncept: Kristýna Peldová
Vizuální koncept, video a scénografie: Enya Belak
Hudebník: Kristijan Krajnčan
Light design & Technická podpora: Borut Bučinel
Videodokumentace & Trailer: Gregor Gobec
Producenti: Flota, zavod, Murska Sobota & Flota, Ljubljana
Koproducent: Zavod Bunker
Koprodukce v rezidenci: O Espaço do Tempo, HKD – Croatian Cultural Center & Zagreb Dance Centre
Premiéra: 19. 11. 2024, Elektro Ljubljana

Hostování v divadle PONEC: 8. 2. 2025