Pohybové divadlo pro nejmenší: líheň nových generací diváků

Inscenacím pro nejmenší publikum se často nevěnuje velký prostor, přestože jejich úkol není zanedbatelný. Jednak už v tom nejrannějším věku zaséváme v malých divácích vztah k divadelnímu prostředí a pěstujeme si tak budoucí publikum. Jednak může v ideálním případě divadlo vytvořené pro specifické věkové kategorie pomáhat dětem v rozvoji představivosti, poznávání světa kolem sebe a skutečných mentálních i fyzických dovedností. V našem prostředí má tradici především loutkové, dnes obecněji objektové divadlo. Mnohem menší sféru zaujímá taneční divadlo (ve formě performance, ne pouze taneční průpravy jako pohybové aktivity), s autory sdruženými v několika málo uskupeních, jako je třeba Ostružina. S pohybovým divadlem, klaunérií a srozumitelnou pantomimou nebo prvky akrobacie pracuje pak soubor FysioART, jehož tvorba leckdy uniká pozornosti, přesto že ji prezentuje pravidelně i v zahraničí, například v Německu.
FysioART – Pomerančová Loď (foto Anna Šolcová, Divadlo Inspirace, premiéra)

Inscenace pro nejmenší děti jsou krátké, většinou půlhodinové, ale i jako dospělí diváci máte někdy v té omezené délce co dělat, abyste zachytili proměnu situací a všechny pohybové akce. Dětská mysl musí mít stálé podněty, přiměřené svému věku a stupni vývoje. V inscenacích FysioARTu není ani stopa po podbízivosti nebo infantilitě, protože dítě chce poznávat svět, ne být ohlupováno, jsou hravé a laskavé, ale dítě je v nich performerům partnerem. Samozřejmě ruku v ruce s tím vším jde i estetická funkce – jednoznačné, ale vkusné barvy, jednoduché rekvizity, často přírodní materiály a artefakty, čistý light design, případně přiměřeně jednoduché projekce, pokud se inscenace hrají v divadelním sále.

S lodí, jež dováží pomeranče
Inscenace Pomerančová loď měla premiéru jako pouliční divadlo na letošním festivalu CirkUFF v Trutnově, ale lze ji hrát pro školy i v kukátkovém divadle, jak jsme se mohli koncem sezony přesvědčit. Je vhodná pro odrostlejší děti, které dokáží pochopit imaginární pantomimu a princip klaunérie. Dvě performerky společně vstupují na palubu malé lodi – jen ony dvě a jeden pomeranč, alespoň ze začátku. Mimochodem, pomeranč je pro nás dnes už docela běžné ovoce, občas se vzpomene na jejich nedostatek v dřívějších časech, ale zapomíná se na to, jak exotické ovoce to bylo ještě před druhou světovou před válkou. Musím si při téhle příležitosti vzpomenout na vyprávění, které se traduje v naší rodině – když jedna dívenka dostala jako pětiletá někdy v době osvobození od amerického vojáka pomeranč, měla tohle ovoce poprvé v ruce. A protože jí ho nikdo neoloupal, zkoušela ho jíst tak, jak byl, a strašně se divila, co na tom lidi vidí, protože kousala jen do jeho nepoddajné kůry… V té vzpomínce je něco až metaforického.

FysioART – Pomerančová Loď (foto Anna Šolcová, Divadlo Inspirace, premiéra)

Motiv pomeranče není náhodný, představuje totiž pochutinu, ke které se nedostaneme bez námahy a trochy zašpinění: a občas potřebujeme, aby pomeranč někdo oloupal nám. To je také hlavní otázka, které se klene nad interaktivním prvkem inscenace – Kdo mi pomůže oloupat pomeranč? Jako rekvizita však slouží především k rozehrání situací, které zobrazují různé podoby soužití dvou malinko excentrických lidiček, zkoumají schopnost koexistování na jednom místě, vzájemně si pomoci, když je potřeba, dokázat dát přednost druhému v jeho tužbě a přání, ale také vnést do soužití trochu škádlení a humoru.

Prostor pomyslné paluby performerky Hana Strejčková (která je režisérkou inscenací) a Katarína Hudačková definují technikami pantomimy, jejich loď se chvílemi zmítá na vlnách a jindy ji samy transformují v lodičku papíru, kterou řídí jako hračku, aby se vzápětí změnila v motýla nebo ptáka. Klaunská podstata jejich figur se zase dostává ke slovu ve hře se samotným pomerančem. Od zvědavého objevování neznámého balíčku-dárku, přes prozkoumání vlastností rekvizity k zapojení žonglovacích míčků imitujících malé pomeranče, které se však tak trochu vzpírají a dělají si, co chtějí, když se je snažíte pochytat a uložit, mohou se však změnit třeba i v housle. (V něčem mi připomínají postavy klasických večerníků z 60. a 70. let, jejichž scénáře většinou stavěly na dvojicích hrdinů a jejich společném soužití a dobrodružstvích „všedního dne“, ty určené pro nejmenší diváky publikum byly často němé, a tedy musely být akce postav též animované na principech klaunérie.) Hraná nešikovnost vždycky vzbudí smích, ale pak přispěchá kamarád na pomoc. Učit se tak, aby člověk nezaregistroval, že se učí… to je nejlepší cesta.

Pomerančová loď se nese lehce a křehce jako model z papíru, klaunky jsou jako dětské bezelstné duše. Děni podbarvují zvuky i jednoduchá melodická hudba, která podporuje uvolněný pocit z letní plavby. Ještě více než hru s pomerančovými míčky dětské publikum kvituje stavbu z měkkých kostek, z nich vznikají neúprosně nestabilní věže, přístavní molo nebo nakonec stůl, u kterého by konečně mohlo dojít k oloupání pomeranče – ale to už je ve hře zpátky právě publikum, kde vystřelí les malých rukou ochotných k pomoci. Dílna po představení pak přináší voňavé překvapení, protože pro děti už je připravená bedna pomerančů a papíry, s nimiž budou svoji fantazii rozvíjet ještě dál (ačkoliv se objeví i upřímný hlásek, který by možná dal před vitamíny přednost zmrzlině). A tak se tahle hravá lekce FysioARTu o laskavém soužití, o vzájemné pomoci a o tom, jak se škádlit, tak, aby to druhému nijak neublížilo, stává zážitkem všech smyslů, pro děti i jejich doprovod.


Dobrodružství v říši hmyzu
Hmyzí hotel bzzzz bývá častým hostem Divadla BRAVO v cyklu Batoliště BRAVO, který branickou scénu otevřel těm nejmenším divákům. Inscenace patří do kategorie „theatre for the very young“, jinak též „divadlo 0+“, tedy pro děti již od půl roku věku. Tomu také odpovídá koncepce takové divadelní události – malé děti a batolátka sedí se svými rodiči, většinou v půlkruhu, přímo na jevišti a dění na scéně sledují z bezprostřední blízkosti, leč zároveň z bezpečí jejich náručí, aby se po krůčkách osmělily a zapojily, tehdy když je k tomu interpreti vyzvou, a po představení si mohly užít krátkou zážitkovou hernu.

Budou si tak malé děti pamatovat návštěvu divadla? Možná ne úrovni vědomé vizualizovatelné vzpomínky, ale zůstane jim zkušenost z divadelní události, postupně se jim vepíše její vzorec, že se odehrává ve zvláštním prostoru, že performeři se s dětmi vítají i loučí, pochopí, že jde o událost výjimečnou, která má svá pravidla. Poznají mnoho nových vjemů a tvarů, a tak, i když nezůstane přímo vzpomínka, zůstane zkušenost. A u dětí kolem dvou tří let můžeme sázet, že i vzpomínky zůstanou a navnadí na další návštěvy divadel i tvůrčích dílen.

FysioART – Hmyzí hotel (foto Anna Šolcová, Divadlo BRAVO 2023)

Jak už název napovídá, inscenace zavádí nejmenší do světa hmyzích hrdinů, na louky, pastviny, mezi stébla trav a kmeny stromů, a do jednoho hmyzího domečku, jaký si pak mohou třeba vyrobit sami na zahradu, aby se svými rodiči pomohli chránit tuhle rychle mizející říši. Ukazuje jim, že i hmyz zažívá svá dobrodružství, stejně jako je zažívají velcí dvounožci dobrodružství při setkáních s hmyzem. A to formou objektového divadla, akrobacie a klaunérie, opět v podání dvou performerek, které nejmenší diváky provádějí pomyslným dnem v životě hmyzu.

Na jevišti je totiž ještě šero jako za úsvitu, když se ozvou první zvuky a děti tiše přihlížejí, když se objeví performerka i první hmyzák maňásek. Pingpongové míčky evokují hmyzí vajíčka, která je potřeba ochránit. Hmyzí svět ožívá i za jednoduchých zvuků, cinkotu a krátkých melodických sekvencí, které určují tep představení. Děti pozvolna začnou reagovat a mohou se zapojit, povzbuzovány performerkami. Malé diváky fascinuje hra s růžovou housenkou na honěnou a cvičení nebo oči na stopkách, které zpoza hmyzího domku vystrkuje možná hlemýžď. Projekci obstarává klasický meotar, není předtočená, vzniká tady a teď kapáním barev do vody, které vytvářejí na horizontu nejrůznější obrazce.

Modrá značí vodu, tu potřebuje hmyzí říše také, i když se před deštěm schováváme. Bzučení přiláká další děti, ale to už si jedna z performerek pohrává s neviditelnou mouchou. Největší úspěch má ale vždy housenka, i když právě na tohle stádium hmyzu pak máme jako dospělí zahradníci nejvíc spadeno… V inscenaci má nezastupitelné místo při tvorbě hmyzí říše i obratné loutkovodičství. A pro děti je skutečné vše, i vypoulené oči, i ponožkový maňásek, chlupatá housenka i nenasytná larva ztvárňovaná performerkou, která se zřejmě chystá kuklit, a proto se potřebuje hodně najíst.

Když přichází soumrak a noc, odhalí pro děti nejneuvěřitelnější trik a rekvizitu – svítící měsíc, který putuje z ruček do ruček a mezi fascinovanýma očima. I hmyz musí spát, ačkoliv barvy úsvitu zase zahlásí nové ráno a je potřeba se pořádně podívat, kde je nějaké nové dobrodružství. Z chytání míčků do šálků na čaj a zapojení autíček lidově zvaných „brouk“ postupně vypukne herna, aniž by někdo musel oznamovat, že představení skončilo. Ačkoliv je diváků omezený počet, musí nenechavé dětské ručky přeci jen stále někdo hlídat a také číhat po stranách u zákulisí, neboť temné neprozkoumané kouty některé malé objevitele magicky přitahují. Celá událost netrvá víc než hodinu, přitom se za tu krátkou dobu stačí odehrát tolik. Je to zážitek, který děti nepřehltí, ale dojmy zanechá nadlouho.

Rozvíjí totiž mnoho dovedností a vjemů, aniž by si to uvědomovali i samotní rodiče malých diváků. Děti se setkají nejen s novými fyzickými vjemy, materiály a povrchy, to při představení, a především během hraní, ale sledují i komunikaci mezi performerkami, reakce a tón jejich hlasu, v hudbě i v předmětech nacházejí rytmus, který lze napodobit, v prostoru světlo, které má svou atmosféru. A třeba si toho nejsou vědomy, zažily i návštěvu, na které byli hosty, a uvědomí si časem, že taková událost rituálně začíná a končí anebo že rekvizity, s nimiž si mohly hrát, se musí vrátit zpět těm, komu patří. Tvůrčí tým FysioARTu tak tvoří každou inscenaci s důrazem na detaily, jež nemusí být viditelné okem laika, který pouze přivádí svoje děti na „nějaké to představení do divadla“ (jistě ne každý, ale myslím, že v globálním měřítku rodič neanalyzuje představení a nepřemýšlí, v čem by mělo jeho dítko rozvíjet). Pracují se znalostí vývojové psychologie, fyziologie a se zkušenostmi z terapeutické praxe, o profesionální výbavě performerů nemluvě. Pak skutečně vzniknou drobná, ale důležitá dílka, která by rodičům malých dětí neměla zůstat skrytá.


Pomerančová loď
Autor, režie: Hana Strejčková
Tvorba a interpretace: Hana Strejčková, Katarína Hudačková
Choreografická spolupráce: Lex Shcherbakov
Hudba: Vojtěch Bor
Produkce: FysioART
Za podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, HAMU
Outdoor premiéra: 3. 6. 2023 CirkUFF Trutnov
Pražská premiéra: 21. 6. 2023, Divadlo Inspirace

Hmyzí hotel bzzz
Námět: Hana Strejčková
Tvorba a interpretace: Hana Strejčková a Heda Bayer / Katarína Hudačková
Spolupráce: Katarína Hudačková
Hudba a zvuk: Michal Müller
Projekce: Filip Novák, Anna Vitvarová, Ana Nežmah
Výprava: Hana Strejčková
Textilní design: Heda Bayer
Světlo: Jiří „Zewll“ Maleňák, Tomáš Strejček, Verena Russell
Výtvarné konzultace: Ludmila Šikolová
Produkce: FysioART, koprodukce: Taupunkt e.V.
Za finanční podpory Česko-německý fond budoucnosti, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Pražská premiéra 12. 9. 2020 United Islands Prague, Výstaviště Praha

Německá premiéra 3. 10. 2020 Theater Komplex Chemnitz v rámci festivalu Hang zur Kultur 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments