Polská krev sto let od první české verze v Plzni

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo klasickou operetu Oskara Nedbala Polská krev jako premiéru nového nastudování v únoru tohoto roku. Moje glosa se vztahuje k repríze 21. března 2013 v budově Velkého divadla v Plzni. Oskar Nedbal (1874 – 1930) patří k neobyčejně silné generaci českých skladatelů a dirigentů, která se formovala v devadesátých letech 19. století. Byla to doba nástupu české moderny, neobyčejně mnohovrstevnaté, v níž se křížily desítky uměleckých individualit různého řádu i skladebného zaměření. Vedle silné reprezentace období let 1890 – 1918, tj. Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Josefa Bohuslava Foerstera, je zde celá škála osobností tak říkajíc druhé garnitury, jimž se dnes přičítá v hudebním vývoji omezené místo. Ti však ve své době vzbudili oprávněnou pozornost.

Patří sem také Oskar Nedbal. Dvořákův žák z pražské konzervatoře, violista Českého kvarteta, záhy se projevil jako talent dirigentský. Nedbalovým osudem se však stalo divadlo. Ne ale ono operní, jak se očekávalo, ale divadlo tak zvané lehké múzy. V roce 1906 se dostal do Vídně, do města Johanna Strausse. Krom dirigování právě nově založeného Tonkünstlerorchestru zkusil Nedbal napsat operetu. A právě ve Vídni provedená Polská krev v roce 1913, psaná na německé libreto, střižená dle vídeňské módy, slavila hned velký úspěch. Nezapřela Dvořákovu školu ani tradici české muzikálnosti. Po dvořákovsku zde využívá folklorních tanečních předloh a vytváří tím velmi osobité hudební části. Doma byl sice Nedbal vyobcován coby odpadlík, po válce dokonce označován za zrádce.

Jenže časy se mění a my s nimi. Dnes si Nedbala ceníme vysoko na poli operety, kde se dokázal vyrovnat světovým mustrům žánru (Johann Strauss, Carl Zeller, Richard Heuberger, Emmerich Kalmán aj.). Žánru jistě komerčního produktu, ale dnešní doba se svými sympatiemi ke komerci tuto dříve ostrou čáru nevnímá tak zřetelně.

Polská krev má právě v Plzni velkou tradici. Začala se psát již tím, že Plzeň, první po zmíněné premiéře ve Vídni, dokázala promptně dílu zajistit překlad a poprvé v Čechách provést, samozřejmě v češtině! Plzeň se vždy pyšnila samostatným souborem operety, ve kterém se zformovala řada výrazných osobností originálně operetního střihu, charismatu a potřebné jevištní noblesy. V Polské krvi to býval Bolo Karla Tišnovského, nebo Popiel Josefa Nehonského, Vanda Květy Hankové, komediální talenty Rudolfa Kutílka, Jaroslava Heyduka či Jiřího Miegla znamenaly velkou éru plzeňské operety v minulosti, kterým tu a onde, jen vzácně, vypomáhali sólisté opery jako Oldřich Černoch v Netopýru nebo Miloš Ježil v Zemi úsměvů. Čas oponou trhnul, slovy klasika. Dnes je Polská krev v rukou více operního souboru, jako tomu bylo vždy v případech menších divadel typu Českých Budějovic, Liberce nebo Opavy. Samozřejmě ve zmíněné Vídni, městě klasické operety, je ctí Staatsoper, provádět tato díla klasické velké operety na pěvecky svrchované a příkladné úrovni. Jak se vyrovnal právě s českým klasikem operety Oskarem Nedbalem operní soubor v Plzni, ovšem již staggionový typ ansámblu, bez základního bývalého kádru 24 stálých sólistů, leč s kolujícími hosty dneška?

Pátá repríza 21. března mně přinesla v prvním momentu před představením do rukou moc pěkně zpracovaný program. Velmi oceňuji zmínění legend plzeňské operety, jako byl již mnou zmíněný Karel Tišnovský, Rudolf Kutílek či nedávno zesnulý Jiří Miegl. Či připomenutí všech obsazení premiér od roku 1951 po rok 1968, potažmo i rok 1986. Tenhle nápad bych uvítal i v jiných programech klasických hudebních děl už jen proto, aby se nezapomínalo na výrazné interprety nedávné minulosti.

Režii představení vytvořil, již jako svou třináctou inscenaci v Plzni, pěvec Jan Ježek. Tvořil na realisticky rozzářené scéně Ivo Žídka, postihující dobře podstatné momenty děje, ve velmi nápaditě rozehrané choreografii Petra Jirsy, s noblesními pohybovými schopnostmi nadaných baletních umělců. Barevně ladící, vyvážené kostýmy Josefa Jelínka dávaly báječný základ pro Ježkovu režii. Ta se odehrává v tak říkajíc klasickém pojetí, v intencích, jež jsou očekávány. Ničím se nesnaží provokovat, nechává plynout vcelku přesvědčivý vývoj děje tak, že ani režisérovu ruku nijak nevnímáme. Což je z jistého úhlu pohledu velká pochvala! Ale děj plyne i bez gagů a vtipu, který bych zrovna zde více očekával. Nějaký ten prvek Jirky zvoníka na provaze ze Smetanova Tajemství, který vzbudil tolik protichůdných emocí, bych právě tady očekával. Říkám prvek, abych nebyl chytán za slovo, že snad chci Popiela na provaze. Ne, to prosím nikoliv! Jen trocha oživení něčím neočekávaným, neotřelým bych ba i uvítal.To, že aktéry stěžejních rolí operety jsou operní sólisté, je v daném typu hudby jistě dobře. Pátá repríza přivedla na scénu obsazení: Anna Klamo, Jaroslav Březina, Juraj Nociar, Barbora Polášková a Tomáš Bartůněk v hlavních rolích. Pěvecky dobré, vyvážené výkony. V jevištní přesvědčivosti ale leckdy chyběla větší míra oné operetní noblesy a šarmu, ale i vtipu dané již charismatem té které herecké osobnosti (viz vzpomenutý Karel Tišnovský, jenže to si uvědomuji, žel, až zpětně při srovnání s jinými).

Anna Klamo je jevištně půvabná, velmi dobře zvládá pěvecké nástrahy partu Heleny. Ale rozdíl mezi hlasem pěveckým a mluvním je u ní dost značný. Navíc v onom mluvním projevu bývá občas uspěchaná i méně srozumitelná (a to text daného překladu dobře znám, takže si snáze domýšlím).

Bolo Jaroslava Březiny vládne znělým, barevně velmi příjemným lyrickým tenorem (je žákem plzeňské operní legendy Zdeňka Jankovského!). Líbí se mi jeho plné výšky, jaké zajisté neměl ani zmiňovaný Karel Tišnovský, ani pražský Bolo Karla Fialy. Ale jako sebevědomý elegán, švihák, lámající ženská srdce na potkání, mi jevištně nepřipadá, nechť mi promine. Jeho replika „ale jaká selka“ nenašla strunu výrazu, abych jí mohl uvěřit. Spíše mi jeho Bolo v mysli iniciuje Janáčkova pana Broučka, pro kterého by byl i rozsahově ideální interpret. Nemá tento titul Plzeň vbrzku ve výhledu? Titulní roli má v dosahu, nemusela by se pracně hledat.

Mladokomický typ Popiela Juraje Nociara byl milý, pěvecky na úrovni i prostorově příjemně nosný. Do naivity Popiela se trochu nutil, není mu vlastní. A vedle zavalitého Bola je pro Helenu spíš on ten přitažlivější mužský typ. Neseděl by panu Nociarovi více Bolo? Pěvecky by ho jistě zvládnul suverénně.

Wanda Barbory Poláškové imponovala ladně vysokou postavou, vskutku přiměřeně přesvědčivou údajné operní heroině, již představuje. Pěvecky přenesla díl této heroiny i do pěveckého projevu. Patrně se do své role cele vžila ve smyslu Stanislavského tezí.

A tak z hlediska oné syntézy pěvecké a jevištní přesvědčivosti (jak krásně to zní…) mi nejvíce „sednul“, až pro mne překvapivě, mladý basista Tomáš Bartůněk coby zemitý Jan Zaremba. Jevištně přirozený, on věru splňoval páně Ježkův deklarovaný požadavek – „aby hráli tak, jako když se bavíme mezi sebou…“ Jak snadno se to říká a jak nesnadno se ono kouzlo jevištní nenucenosti nachází, že?

Velmi pěkně si vedl sbor opery DJKT, bezvadně nacvičený Zdeňkem Vimrem. Nosný, homogenní, imponující barevným, harmonicky vyrovnaným zvukem a dobrou výslovností. Tou výslovností a pevností souhlásek, která se rozplývala občas u sólových hlasů. Pánové dobře rozehráli scénu mužské party Bola, s příznačným mottem „jednadvacet, jednadvacet“, ústící do Bolova popěvku „Bratři, jsem zamilován k zbláznění“ – hezky ztvárněný úsek, hudebně a herecky dobře vyvážený.

Hudební provedení měl ve svých rukou dirigent Pavel Kantořík, který si své role zjevně užíval. Orchestr je v programu uváděn jakožto orchestr DJKT, tedy co je psáno, to je dáno. Neměl imponující zvuk operního orchestru, jak jsem za léta poslechů zvyklý. Podal solidní výkon v poněkud jedné dynamické rovině, která patrně i trochu stojí za některými méně srozumitelnými replikami sólistů v mluvě, ale i v nižších polohách jejich pěveckých partů.

Suma sumárum zdařilé představení, které zajisté splní jako vždy onen hlavní záměr, krom sta let od uvedení v Plzni, totiž zajistí dobrou návštěvnost. Snad nejen starší generace, která jednoznačně převažovala na glosované repríze.

Oskar Nedbal:
Polská krev
Dirigent: Pavel Kantořík
Režie: Jan Ježek
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Petr Jirsa
Dramaturgie: Jiří Untermüller
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbor opery, orchestr a balet DJKT
Premiéra 23. února 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 21.3.2013) 

Jan Zaremba – Tomáš Bartůněk
Helena – Anna Klamo
Hrabě Boleslav Baraňski – Jaroslav Březina
Bronio Popiel – Juraj Nociar
Wanda Kwasiňská – Barbora Polášková
Jadwiga – Venuše Dvořáková
Mirski – Roman Krebs
Gorski – David Cody
Wolenski – Jan Fraus
Senowič – Miro Bartoš
Baronka Drygalská – Kamila Burdová
Komtesa Napolská – Adéla Lučanská
Wlastek – Jiří Langmajer

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek