Improvizační cvičení místo úvodu
Výběr choreografie, která otevírala celý večer, pro mne zůstal záhadou. Žádná reprezentativní inscenace, která by naznačovala, jakými tématy se zabývá polský tanec nebo jaké prostředky dominantně užívá, abychom vpluli do kulturního prostoru. Místo toho program v podstatě založený na řízené improvizaci pod vedením choreografky (Maria Stokłosa), ale s dosti chabou vnitřní strukturou. Na improvizaci / okamžitou kompozici je totiž potřeba také dosáhnout určité výše uměleckého mistrovství, není to úplný freestyle. „Maria Stokłosa společně se skupinou sedmi umělců z Vratislavi, vybraných na základě veřejné výzvy, představí dílo vytvořené během několik týdnů trvajícího rezidenčního pobytu. Jedná se o projekt v laboratorním stylu, založený na pohybovém výzkumu účastníků, improvizaci a tělesném uvědomění. Spojuje rozvoj individuálních performativních postupů s kolektivním tvůrčím procesem, přičemž zvláštní pozornost je věnována vnímání dotyku a pohybové představivosti.“ Pokud jde o pohybovou představivost, beru proklamace s rezervou, ale laboratorní výstup to bezesporu byl. Nerozporuji jeho vznik, ale dramaturgické rozhodnutí jeho zařazení, ale možná se festival snaží vymezit proti všeobecné zvyklosti zahajovat velkou přehlídku velkým reprezentativním projektem.
Diváky vítá poloarénové usazení kolem bílé plochy a kruh světla. Do něj vstupují dvě tanečnice ve sportovním oblečení, upřou na sebe pohled ve zjevném čekání. Do ticha jedna z dívek sníží těžiště, druhá si ležérně lehá na zem, jako by ji vyzývala. Strnou a pak rozehrají s nezúčastněnými výrazy několik jednotlivých nenavazujících pozic či póz, jedna přenáší váhu hlouběji nad prsty nohy. Postava klečí, druhá leží, pozorují se. Teprve se vkrádá trocha rytmu. Z rohu auditoria přichází třetí performerka, pak dva mladíci a další dvě dívky, rytmus má v sobě synkopu, ale tanečníci tvoří spíše strnulá sousoší. Napřažené paže a jemně dunící linka. Nevyužitá. Tanečník se pohybuje mezi stojícími postavami, zatím se nedotýkají. Tanečnice začne propojovat své pózy do jedné linie, přidá se partner, rozhostilo se ticho, skupina se přesouvá prostorem celá a znovu připomínají skulptury. Mění orientaci, opakují pohybové motivy, vrací se zvuk. Prohnuté hřbety, zaoblené paže, konečně se také začnou dotýkat. Ostré úhly gest připomínají tradiční modernu. Tou zde zřejmě prochází každý…
Rozezní se zvonivé zvuky, tanečníci mění polohy, staví se a lehají k sobě. Spjaté paže, úklony, vytvoří na zemi navazující řetěz, jejich choreografie připomíná ovšem spíš gymnastickou rozcvičku… Propojují pozice do plynulejšího toku, hudební plocha je hutnější, ale v tanci se to příliš neodrazilo. Někdo si pohyb viditelně užívá, smích rozechvívá tělo, pár tančí dynamičtěji, jinak je patrné, že každý má svůj materiál, váhání prozrazuje menší zběhlost v okamžité kompozici. Hudba je rychlá, pohyb kontrastně plynulý, performeři se pouštějí více do prostoru, hrají si s gesty a vahou těla, hudba je vede k pohybu připomínajícímu klubový tanec, ale nahrazuje jej strnutí. Barevné světlo je živější než tanec. Propojují se dotekem, tvoří společenství, pracují trochu s přeléváním energie. Zavřou oči, střídavě se pohybují a opouštějí scénu, až na ní zanechají osamělou interpretku. Pohyb zůstává ve fázi výzkumu a čeká, až z něj někdo udělá choreografii.
Zpráva o svobodě a vyřizování účtů s baletem
Jako druhá byla v úvodním večeru na programu sólová miniatura Agnieszky Brzezińské pro performerku Katarzynu Leszek who cares. Krátký silný výkřik o potřebě svobody a o nemožnosti naplňovat společenská očekávání, který by klidně mohl být na programu jako první, se svou dynamikou a ráznou úsporností. Tanečnice v civilním oblečení nervózně těká po jevišti mezi několika kousky oblečení na zemi. Nerozhodná, nervózní, chvilku jako pod vlivem vnitřního rytmu, který v sobě má, jindy spíš jako paralyzovaná. Svléká mikinu, pak i kalhoty a trochu strojeně se staví do sebevědomé svůdné pózy. Chvíli se jí daří nasadit obrazně masku, ale převládá vnitřní třes, úsilí být někým jiným je příliš velké.
Na zemi pod performerčinýma nohama se objevuje světelný pruh směřující k publiku jako přehlídkové molo. To však nepomáhá, spíš naopak. Třes, křeč, tiky, v pozadí se ozývá ruch připomínající dunění, pak hlasitá hudba. Tanečnice ztrácí rovnováhu, její těžiště je nestabilní. Z publika jí jiná performerka hází na scénu kalhoty. Svléká si i kombiné, které měla, a znovu se pokouší hrát sebevědomou. „Ztrácím kontrolu“, zní ženský hlas ze záznamu. Začíná se pohybově rozmachovat do prostoru, opisujíc kruh, a v tom rozmáchlém pohybu je právě její přirozenost. Rytmus ji roztřásá až proti její vůli. Když tu přistane na scéně další kousek – maska koně. Nasazuje si ji, přijímá ji, i když si ji nevybrala. Bude se chovat přiměřeně masce? Popochází, pohyby jsou ostýchavé. Najednou zní symfonická hudba, performerka vzdáleným náznakem parafrázuje několik prvků z klasického tance, a zřejmě právě toto je ona, ne maska. Zvuk tikajících hodin připomíná, kolik času člověk tráví snahou mít nasazenou tu správnou. „To je Kateřina“, konstatuje hlas. Ano, nemuset stát v záři reflektorů, nemuset se chovat jako sexy dračice, nemuset předstírat sebejistotu, nemuset muset. V tom je svoboda.
„Čtyři tanečnice a nezávislé umělkyně, které absolvovaly baletní školu, ale balet opustily ve prospěch jiných tanečních forem, se na svou původní uměleckou disciplínu dívají novým pohledem. Zamýšlejí se nad tím, co je na této formě stále přitahuje, co je naopak odrazuje a jaké stopy svého baletního vzdělání vnímají ve svých současných tělech a životech.“ Tak je uvozena inscenace, kterou vyvrcholil zahajovací večer. Projekt Kocham balet (Miluju balet) Ramony Nagabczyńské vznikl zřejmě z nutnosti vymezit se vůči baletu jako umělecké formě i vůči klasickému tanci jako technice.
Čtyři protagonistky, Aleksandra Borys, Karolina Kraczkowska, Ramona Nagabczyńska a Iza Szostak,mají klasické vzdělání, ale jejich cesta se ubírala směrem k současnému tanci. Jejich těla stále formu akademické techniky nesou na první pohled. Osobně si spíš kladu otázku, z čeho pramení ona touha po dialogu a s čím je veden: inscenace je značně ironická, staví do ostrého světla balet jako hudebně divadelní žánr, strefuje se do pedagogiky… Ale je to opravdu vymezení se vůči žánru ve všech jeho podobách? Nebo jde spíše o nevyřčené frustrace a otázky, které by měly směřovat ke konkrétním lidem, pedagogům, baletním šéfům? Myslím, že jde spíše o to druhé, ale ironizován je tu právě žánr celý, což mi nepřipadá spravedlivé, jakkoliv není možné kusu upřít vtip, humor i mrazení.
Na začátku vidíme tanečnice strnulé v obrazu jako ze zákulisí. Jsou oděny do výstřední směsi krajek a tylu. Grand pas de quatre, jak ho neznáte. Štíhlá těla v protažení, performerky jako by někdo zachytil hledáčkem fotoaparátu. Jako ve fotoalbu mění pozice a stále se protahují a rozcvičují. Z dálky zní hudební motiv Umírající labutě, ale zkreslený. Částečně zamlžené jeviště ozařuje červené světlo. Tanečnice pomalu přecházejí do záklonů a úklonů, od rozcvičování po jakési malé adagio. To, co v sobě mají těla zakódováno, se dere na povrch. Ruce jsou elegantní, ecarté vytočená, battu jemná… Ale samozřejmě, že když ukazujete stále tytéž pohyby, začne to působit únavně.
Stejně tak v navazující části, kde si berou na paškál baletní pantomimu. Kdo ji nezná z inscenací, tomu musí opravdu připadat výjev zcela absurdní. Jedna z žen je sylfidou naslouchající ruchům lesa. Druhá se stává Carabosse, která vyslovuje svoje prokletí. Sekvence se opakují. Další tanečnice diváka gestem láká jako jakási bludička. Postupně jsou ženy ve své mimice čím dál křečovitější a propuknou v hlasitý smích. Samozřejmě, že historická pantomima vytržená z inscenace bude působit nepochopitelně a směšně. Ona tak pohříchu někdy vypadá i přímo při představení, pokud interpret nechápe její smysl a nehraje ji se skutečnými pocity, ale ve své formě má pořád místo. Proto mi není jasné, co chce choreografka vyjádřit jejím ironizováním… Tanečnice si pak lehají na zem na záda, jednu nohu vždy rozechvívá battu. Nejsou ale vílami a vznešenými bytostmi, roztřesou se a slyšíme skřeky ptáků. Jde o dlouhou sekvenci, v níž se snad dere na povrch animální přirozenost skrze krunýř formy. Jedna pak začne hrát ruskou učitelku baletu, vykřikuje přísné opravy a pokyny, je to obraz, který se zřejmě zrodil z něčí osobní zkušenosti. Nakonec se začnou zabývat obrovskou hromadou baletních špiček. Musí je změkčit, „zlomit“, a činí tak s opravdovým gustem, jako kdyby jimi chtěly odpravit nějakého svého nepřítele ležícího na zemi. Nebo zatloukat hřebíky. Rozhazují je, zahazují, tlukou s nimi do rytmu. A přece si je nakonec obouvají, rozházené shrnou.
Všechny čtyři se na ně staví a přecházejí v bourrée scénu. Idylický obraz pak ve zvukové složce naruší údery, místo hudby jsou už použity ruchy. Tanečnice střídají formace, nakonec se sejdou v jedné řadě a znovu opakují pantomimické prvky, jež se ale mění v rychlá a úsečná gesta. Tanec, koruna, přísaha, smrt. Děkují se jako po skutečném představení, ale tu se ještě objevuje silné protisvětlo. Drsné údery zvukové krajiny doprovázejí opakování jednoduchých prvků akademického tance. Kontrast nesnesitelného hluku, úderů a noise s klasickým tancem zůstává, neboť celé finále protančí performerky piqué en tournant. Nastupují znovu a znovu. Až do úmoru.
Po fyzické stránce je představení skutečně náročné a jejich výkony obdivuhodné. Je jisté, že vzniknout muselo, že je k němu důvod. Že je důvod i k té hořkosti a ironii. A tak přemýšlím spíše o tom, v jak odlišných kontextech taneční pedagogiky a divadelní dramaturgie se nacházíme my. Znám samozřejmě tanečníky a performery s konzervatorním vzděláním, není neobvyklé, že zjistí, že je to příliš svazující systém, který je nenaplňuje po tvůrčí stránce, takže přejdou „na druhou stranu“ a dělají současný tanec nebo pohybové divadlo. Ale nemám pocit, že by u nás byla ještě stále taková potřeba vymezovat se vůči celému žánru, jemuž se nové generace dál věnují a noví diváci si ho žádají. Velkým výbojem, kterým byly Baletky Miřenky Čechové, jako by se toto téma naplnilo a uzavřelo. Zatímco v Polsku to zřejmě ještě vře. Je to zvláštní přinejmenším pozorovat.
Od tance k přednášce a zpět
K festivalům a přehlídkám také často patří krátké prezentace projektů – pitch sessions. Na omezené ploše většinou deseti nebo patnácti minut mají prezentující umělci příležitost strhnout co nejvíc pozornosti na sebe a projekty, které publiku představují. Očekává se totiž, že festivaly navštěvují ředitelé divadel nebo festivalů z tuzemska i zahraničí, takže jsou tyto programy příležitostí k získání kontaktů a třeba i budoucího hostování. Není žádný univerzální návod, jak prezentovat, může to být performativní akce, nebo také zcela formální popis činnosti, záleží také na tom, koho chce daný umělec nebo subjekt oslovit. Protože jsem na divadelně tanečním festivalu, ale žádný nezastupuji, nechávám na sebe působit takové akce, jako kdyby šlo o další představení…
Zajímavé bylo totiž sledovat, jak kdo z prezentujících performerů a organizací svoje představování pojme. Přinejmenším ta hodinka a půl působila jako svérázná performance. Umělecký tandem Katarzyna Sikora a Marcin Miętus představoval duet Majesty. Krátký úvod následoval rovnou úryvek choreografie, moderní tanec na populární hudbu. Tématem jsou bezpochyby mezilidské vztahy, nesmělost kontaktu, lidskost, ukázka mne poměrně navnadila, ráda bych to křehké vystoupení viděla celé. Performeři byli připraveni mluvit polsky i anglicky, zjevně očekávali mezinárodní publikum. Choreografka Agnieszka Jachym představovala svůj film Room of Pleasure polsky. Zkoumá, co vše může být potěšením, jaké na sebe bere podoby, co si člověk může užít. Téma rozebírá v inscenaci Epikurejky, kde účinkují 4 ženy a jejich individuální energie. Téma je zajímavá, ale prezentace připomíná přednášku. Neumím si představit, že si film koupím na festival… I když backstage film z natáčení je dobře sestříhaný.
Organizace Zawirovania Tanca má připravenou perfektní videoprezentaci, která v pár minutách a svižně střižených upoutávkách představí všechny její hlavní činnosti – divadlo, soutěž, školu, festival. Informace diváky převálcují. Zato trio Agnieszka Brzezińska, Katarzyna Leszek a Kacper Szklarski má pitch na háku. Pytlovitým oblečením pečlivě zakrývá pohyb při ukázce, i když si můžeme díky své fantazii domyslet, že se pohybují velmi flexibilně a plasticky. Jen by bylo super to doopravdy vidět. Jako promotéra by mě také nenadchlo, že při představování své práce si sednou na okraj scény, jako kdyby byli na pokecu s kamarády. Pokud nemáte sluchátka s tlumočením, je vám to vlastně stejně k ničemu, protože jim nerozumíte. Profesionálně se naopak zachovalo Taneční divadlo Olsztyn, velmi dobrá videoprezentace volně přechází v představení tři mladičkých tanečnic, načasování ukázky je přesné a dívky dobře ovládají moderní taneční styl šmrncnutý současným rozvolněním. Zajímalo by mě, co je vlastně záměrem vystupujících. Chtějí všichni navázat spolupráce, svoje projekty prodat? Nebo do toho jdou jen tak na zkoušku?
Sportem k trvalému nepřátelství
Na stejném místě jako Kocham balet čekala další den na diváky Glory Game, inscenace pohybového divadla, která dle slov tvůrcůzkoumá„dynamiku soutěživosti a snahu o úspěch ve světě divadelního umění. Tvůrci se zabývají cenou, kterou umělci platí za to, že jsou v centru pozornosti, a také tenkou hranicí mezi ambicemi a vyčerpáním.“ Režisérem a jedním z interpretů je Dominik Więcek. Jeho taneční kolektiv si říká STICKY FINGERS CLUB a fenomén sportu si v jistém smyslu vzal na paškál tak jako Nagabczyńská balet. Ale není v tom ta hořkost špatné zkušenosti, sportovní soutěživost ironizuje, ale nezlehčuje.
Odlehčenou, ale fyzicky náročnou inscenaci inspirují zřejmě Olympijské hry – protože performeři svůj běžecký závod startují nazí. Stojí před nimi hrací plocha, čtverec vysypaný pískem, 4 ženy a 2 muži na startu se lesknou olejem a soustředí na následující boj. Pomalu se rozezní údery rytmu. Ale ten je lhostejný, protože celé představení se odehrává v dokonale drženém zpomaleném pohybu, nesmírně náročném na provedení, zvláště když se musí interpreti synchronizovat a udržet k tomu slow motion po celou dobu vystoupení.
Na boku pískového čtverce se performeři obracejí, působí jako antické sochy oslavující sílu těla. Mezní přenesení váhy při obratu je jistě mimořádně náročné. Jsou dokonce nuceni v jedné chvíli strnout úplně. To nastává zajímavá rytmická obměna, zcela nenápadná, v hudbě, spíš jako ruch než druhý rytmus. Osazenstvo her se znovu dává do zpomaleného běhu. Změna rytmické linky nastane ještě několikrát, nemá vliv na způsob pohybu nebo jeho dynamiku, ale zpětně je jasné, že znamenala předěl v dění, v chování aktérů. Performeři se zprvu vyhýbají velmi těsně, ale nefyzicky, postupně ale přijde i na doteky a pak odtlačování. Jedna z žen se pohybuje vpřed s viditelným náskokem, posléze se všichni rozprostírají po ploše. Nechybí pád do písku, jedna z běžkyní vytahuje zpod písečné duny kousek oblečení, ostatní v odstupu rovněž. Mezi dalšími dvěma dochází k faulu.
Během pohybu se performeři pomalu oblékají, ale neustávají v „běhu“, stejně jako v soubojích, protože čím je cíl blíže, tím více neurvalosti, vzteku a provokace vzniká. Nasazení vítězné medaile strne ženě v grimase nadšení, ostatní se dooblékají a dokončují závod. Někdo pyšně, někdo vzdorně, dvě závodnice se již nepokrytě perou. Postupně se do hry dostává i samotná plocha, tři performeři její vnější frontální část přehrnou a zmenší. Pokračují výjevy radosti, náklonnosti, muž se schovává za zadním rohem podložky, dvě závodnice bojují o červenou čapku, další rozmíšky. Vítězka zmizela v zákulisí, odkud ji vzápětí přináší na ramenou jeden z tanečníků, žena třímá lopatu, ale zachází s ní jako s hrazdou.
Inscenace tak dostává absurdně dadaistický nádech. Objeví se nápis na kartonu „Lets watch it in slow motion“, prkno na paddle board, koště, stmívá se a postavy strnou na záběr, který by se hodil do rodinného alba. Poslední okamžiky vrcholí odhalením dalšího transparentu: „Book this show“. Škoda, že jsem se nezeptala, jestli to dělají vždy, nebo jen u příležitosti národní platformy. V každém případě mělo představení nápad a švih. A bylo zajímavá vidět současné taneční divadlo v reprezentativní mnohapatrové budově zjevně určené produkcím koncertů vážné hudby.
Velké téma – ženské tělo a násilí
Nevím, zda ej to náhoda nebo symptom, že hned dvě inscenace na národní platformě se zabývají znásilněním. První je projekt čtveřice autorek vystupujících pod názvem Hertz Haus: To bitch or not to bitch. Aluze na Shakespeara není náhodná, inscenace má být dialogem s jeho básní Zneuctění Lukrécie. „Autorky – Magdalena Kowala, Natalia Murawska-Zydek, Joanna Woźna a Anna Zglenicka – se zaměřují na stopy, které násilí zanechává v ženské psychice, přičemž se vyhýbají doslovnosti a upřednostňují fyziologii a filozofii těla,“ líčí krátká upoutávka. Jádrem celé inscenace jsou různé přístupy k fyzické očistě (nebo potřísnění) a spor ani tak ne se Shakespearem, jako se samotnou Lukrécií, která sebevraždou chtěla smýt ztrátu cti – své i své rodiny. Samozřejmě je u tohoto příběhu potřeba přihlédnout k historickým reáliím. A ani nemusíme chodit do starého Říma, vždyť v samotné Itálii bylo ještě pár desetiletí nazpět běžné, že násilník rodině splatil pohanu tím, že si oběť vzal za manželku.
Legendární Lukrécie podle Livia před svým probodnutím pronesla: „Ego me etsi peccato absolvo, supplicio non libero; nec ulla deinde impudica Lucretiae exemplo vivet.“ (To je jedna z mála latinských vět, které si pamatuji z období, kdy jsem chtěla proniknout do jejích tajů, v někdejším populárně naučném pořadu Disco Latine ji pronáší a její příběh vypráví Otakar Brousek.) Výrok znamená: „Viny se zbavuji, ale trestu nezprošťuji. Aby se v budoucnu nenašla žádná žena, která by zůstala živa po ztrátě své cti.“ Svérázná představa o morálce a čistotě je samozřejmě v přímém rozporu s tím, co prosazuje moderní psychologie – dnes víme, že vina není nikdy na straně oběti, ale jen pachatele a že svým jednáním zostudil jenom sám sebe. Nicméně Lukrécie prostupuje dějinami jako nejslavnější takto potupená žena, na mnoha slavných vyobrazeních a také tedy v Shakesperově epické básni.
Je takovým, populárně řečeno, symbolem sekundární viktimizace, a proti němu se takto poněkud krkolomně zřejmě vymezuje i čtveřice performerek. Inscenace zaujala uměleckého ředitele Studia Hrdinů Jana Horáka, který byl také na platformě přítomen, natolik, že ji vybral pro letošní podzimní festival Norma. Alespoň tak si vysvětluji, že se teď docela čerstvě v programace objevila. Zatímco ve Studiu Hrdinů už minulý rok vystoupila v rámci festivalu Bazaar jiná polská performerka Hana Umeda, s performancí s námětem znásilnění, v jejím případě autografickou, a také její Rapeflower byla na Polské taneční platformě. Hned druhý den. A ve stejném divadle. A zřejmě to nebude náhoda.
To bitch or not to bitch je celovečerní kus. Zastihneme v něm čtyři bíle oděné postavy, mohou to být uklízečky nebo sanitářky, v bílém pokoji s bílou podlahu, dokonale sterilním prostředí. Bílý stůl a malý stolek se skleněnou nádobou, na zemi velký plát igelitu, jímž přikrývají stůl, zatímco se diváci usazují, to jsou jediné viditelné rekvizity. Pozornost upoutává také tlumočnice do znakového jazyka sedící v rohu auditoria, jejíž vystoupení je performativním aktem, který nelze přehlédnout, byť nejde o dramaturgický záměr. Popisuje zvuky, rytmus a překládá Shakespearův text, který jinak také sledujeme na postranních obrazovkách anglicky spolu s dalšími citacemi.
Performerky leští čistoskvoucí podlahu a začínají si notovat známý ústřední motiv z filmu Muž a žena. Je ale opatřen textem, který říká něco ve smyslu: „Kdyby slzy mohly vše smýt, plakaly by stále… je snadné se ušpinit.“ Zaznívá staré anglické přísloví Honey caries gall and sorrow (ve symslu, že za potěšení se platí) nebo Spring clears itself, tedy pramen vody čistí sám sebe. V projekci můžeme číst místo titulků také komentář vysvětlující, co je na příběhu o Lukrécii z dnešního pohledu špatné.
Nekonečná dějství rozhovoru s Lukrécií
Dění na scéně provázejí změny barvy světla a rytmus. Ženy strnou a na zadním plátně probleskne nápis, první dějství. Performerky chvíli drhnou podlahu do rytmu, pak se dávají do tance, ostrý rytmus rozkmitá boky, švihají utěrkami. Odhazují je. „Chladná hmota Lukrécie,“ dí zase nadpis. Jedna z žen leží v kruhu světla a zacpává si ústa kusem hadru, zatímco deklamuje báseň o Lukrécii. Zmuchlanou látku pak vyplivne do připravené sklenice a stojí dlouho u ní. Rychlá rytmická hudba předznamená změnu, kdy ženy upravují stůl a přinášejí vědra s vodou. Navazuje úprava stolu, přinesou dva kýbly. „Refreshment Arsenal“, vybavení pro občerstvení. To je pasáž, v níž se kolem jedné z mladých žen ostatní seskupí, obřadně svléknou, rozčesávají, umývají ve stoje i na stole plném pěny. Do ticha pomalu vnikne hudba. Očista působí trochu omývání mrtvého těla před uložením do rakve, pečlivě se vším všudy. Titulek „Lady Macbeth“ předznamená část, kdy uklízejí po očistě. Dívka předstupuje a ostatní ji i sebe ve frenetické rychlosti oblékají a převlékají. Navlékají si bílé kukly středověkého střihu, zdobí šperky.
Když se semknou zády u horizontu, nastává kapitola „Plebeian vapors“ a co za výpary by to mělo být, si můžeme domyslet. Změní se dynamika celé akce, odvíjí se cosi jako pastorální slavnost, za zvuku klasicistní hudby se dívky stávají lehce provokativními, trochu afektovaná gesta doprovází svůdné náznaky. Nadsazené vzdechy se mění v hysterický smích, zazní uherský tanec, ženy propadají hravosti. Ticho. Kvílení, které se mění ve zpěv a performerky v divy. V rychlém sledu tance a obrazů se objeví plastová nafukovací sedačka, hra se šperky, které jestli mají význam, tak není dost času na to jej rozklíčovat… Odlehčení humorem je samozřejmě vítané, ale dílo ztratilo na srozumitelnosti.
V temnotě noci se mění se scéna pro pasáž „Bez titulu“ v níž jedna z performerek na sedačce, přikrytá igelitem, hoduje na pečeném kuřeti s ovocem. S plnými ústy deklamuje Shakespearův text, takže poezie zní spíše jako výsměch. Verše o kráse a ctnosti Lukrécie se mění v urážku. Změny scén je trošku obtížné zakomponovat do toho kaleidoskopu, podporují jeho fragmentárnost, ale nejsem si jistá, že je právě záměrná. Pro závěrečnou pasáž „Slam poetry“ pro poslední sólový výstup čtvrté ženy stačí stůl, židle, zubní kartáček, voda a prázdná nádoba. Performerka vyslovuje různá slova související s fyzickým potěšením a sexualitou, v přestávkách si vždy umyje zuby, jako kdyby se už jen pojmenováním něčeho fyzického potřísnila. Slova o podobách touhy. Když však pronese větu o tom, co by udělala mužům, zuby si mýt nemusí. Zato po slově Mužskost si drhne i jazyk do zběsilosti. Nakonec je ušpiněná voda symbolicky vylita do stejné nádoby jako první utěrka. Dunění, které se vytrácí a zase vrací. Žena ukazuje sílu v těle, zatíná pěsti a svaly. Zní kytara, ale také skřeky, které se postupně spojují v zpěv a jedno slovní spojení: Roz*ebejte je. Vše se vrací na začátek do scény úklidu ordinace nebo kanceláře, úklid je třeba rozplánovat, reálný život volá skrze vysílačku. Z opojných vod absurdity se vracíme do reality. Jen mi přijde celá inscenace s několika „falešnými“ konci překombinovaná, zásadní polemiku s Lukrécií rozmělňuje a v rozvolněné kompozici se tříští do motivů, které od něj utíkají. Jsem ale zvědavá, jak bude působit v Praze.
Balet podruhé v hlavní roli: přízraky
K fascinaci baletem jako formou i jeho historií přistupuje z jiného úhlu choreograf Wojciech Grudziński, který „sdílí taneční prostor s přízračnými postavami z minulosti, s jejichž legendami se vyrovnává. Threesome/Trzy je fantasmagorická choreografická cesta, která prochází životními osudy tří legendárních tanečníků: Stanisława Szymańského, Wojciecha Wiesiołłowského a Gerarda Wilka.“ Tato inscenace už jednou v Praze hostovala, nestihla jsem ji ale vidět. Ve Vratislavi jediný tanečník s pomocí ohlušujícího hudebního doprovodu tyto duchy minulosti vyvolal ve velkém prostoru s cihlovými stěnami, který toho večera sálal bezútěšností. Třetí představení druhého dne, čistý poločas…
V projekci na zdech jsou animována slova jako motto nebo slogan: „The power of three will set us free“. Hudba zní hlasitá a filmová v moll jako z hororu, ohlušuje. Na scéně spočívá polonahý muž. Vidíme jeho záda, ale ne hlavu, nohy rovněž mimo náš zorný úhel, takže sledujeme jen jeho ruce. Jsou v groteskní pozici, ale zároveň elegantní, jako by to bylo baletní port de bras. Hluk a údery rozechvívají budovu. Polodhalené torzo vyčnívá jako náhrobek, ruce se pohybují jako hmyz. Pak naopak tančí jen jeho nohy, jako by byl stojkař, ale opírá se nikoliv o ruce, ale o ramena, bezhlavý, anonymní. Posléze se v prostoru otáčí na hlavě, respektive krku. Najednou se rozsvítí bílé světlo, úryvek písničky od Eurythmics a postava konečně odhaluje i hlavu – ale v masce, modré. Údery rytmu doprovázejí mužův pohyb ve světelném kruhu na kolenou. Připomíná to moderní balet, takového toho béjártovského typu z 60. let. Ruce má elegantní, ale jejich konce se třepou. Dokáže v nich ale vytvořit opravdu měkké a plastické pohyby. Zatímco se dům otřásá v základech. Otáčení v kruhu pokračuje, kombinací podřepu a výponu do mostu. Když vstane, uklání se křečovitě.
„Nedívejte se na mě,“ vyzývá nás z reproduktoru jeho hlas, zatímco umělec stojí. Hlas popisuje setkání se světem baletu v celé jeho bigotnosti. Nástup do tanečního sálu, odkud byli předtím společností vyhoštěni ti nejlepší tanečníci své generace, jen proto, že byli jiní. Nyní se chce nechat prostoupit jejich odkazem. Vemlouvavě hovoří o propojení s těmito duchy tance dávné doby, zatímco on sám zatím dělá jen sérii rytmických poskoků s jednoduchým port de bras. Kroky zřejme pocházejí z lidového tance. Na zemi light design vytváří různé světelné linie. Duchové mrtvých tančí v autentických projekcích na zdi, jsou to originální záznamy jejich vystoupení v koláži deformované přes sebe a zrychlené, i tak je ale jasné, že to byli mimořádně nadaní muži. Performer usilovně repetuje poskoky a variuje ruce. Náhle je jeho sólo rozmáchlé, jako by se již skutečně dostal do transu. Chce vytvořit prostor, v němž ožijí jeho zapomenutí hrdinové. Tone v potu. Tančí šílený oberek s krásnými duchy. Světla se střídají a kulminuje hluk. Kruh extáze. Vyvolávání duchů skrze jejich pohyb. Cílem je nenechat uplynulé generace upadnout do zapomnění a zatuchnout v encyklopediích, které zachytí jejich role, ale osobnosti. Vepředu se valí mlha jako z kotle při čarování. Tanečník působí jako médium. Jeho performance končí do elektronického echa a on se na nás dívá. Ani ne vyzývavě, jen zcela přítomně. Kam zmizeli jeho duchové?
O Stanisławu Szymańském, nejslavnějším polském tanečníku baletu, který jako jediný Polák získal cenu Prix Nijinski, si můžete přečíst zde nebo zde. O Wojciechu Wiesiołłowskim zde nebo zde. Ten v roce 1966 emigroval na západ a tančil v souborech Bellet du XXe Siècle Maurice Béjarta (citace z jeho choreografie tedy byla v inscenaci Threesome nejen patrná, ale zřejmě i doslovná), Ballet National de Marseille Rolanda Petita a v Boston Ballet. Wikipedie uvádí jeho pseudonymy Woytek Lowski a Voytek Lowsky. Zapomenutý není. Od roku 2005 má Národní taneční soutěž v Gdaňsku první ceny s podobu sošky tohoto tanečníka, podle fotografie v roli ducha otce v Hamletovi Lorenza Monreala a fotografie v jednom z baletů Maurice Béjarta). O Gerardu Wilkovi si můžete přečíst zde, byl rovněž členem Béjartova slavného souboru.
(Dokončení příště)
Polish Dance Platform 2026 – Opening performance
17. září 2026, 19:00 hodin
Centre for Performing Arts, Grotowski Institute, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografir: Maria Stokłosa
Performeři: Natalia Drozd, Joanna Gruntkowska, Filip Konarkowski, Maja Miśta, Martyna Rak, Wojciech Rybicki, Lena Skrzypczak
Polish Dance Platform 2026 – Agnieszka Brzezińska: who cares
17. září 2026, 20:30 hodin
Wrocław Contemporary Theatre, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie: Agnieszka Brzezińska
Performerka: Katarzyna Leszek
Polish Dance Platform 2026 – Ramona Nagabczyńska: I Love Ballet
17. září 2026, 21:30 hodin
National Forum of Music, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie: Ramona Nagabczyńska
Účinkující
Aleksandra Borys, Karolina Kraczkowska, Ramona Nagabczyńska, Iza Szostak
Polish Dance Platform 2026 – Dominik Więcek: Glory Game
18. září 2026, 18:30 hodin
National Forum of Music, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie: Dominik Więcek
Účinkující
STICKY FINGERS CLUB (Daniela Komędera, Dominika Wiak, Dominik Więcek, Monika Witkowska a Natalia Dinges, Piotr Stanek)
Polish Dance Platform 2026 – Hertz Haus: To bitch or not to bitch
18. září 2026, 20:00 hodin
Wrocław Contemporary Theatre, Vratislava, Polsko
Realizační tým
Choreografie a účinkující: Hertz Haus – Natalia Murawska, Magdalena Kowala, Joanna Woźna, Anna Zglenicka)
Polish Dance Platform 2026 – Wojciech Grudziński: Threesome/Trzy
18. září 2026, 22:00 hodin
Centre for Performing Arts, Grotowski Institute, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Wojciech Grudziński
