Polské taneční divadlo přivezlo na Novou scénu Ohada Naharina

Nová scéna Národního divadla připravila pro diváky v prosince velmi poutavé hostování Polského tanečního divadla (Polski Teatr Tańca) z Poznaně. Dvacetičlenný taneční soubor založený roku 1973, který se soustředí na současný repertoár, přivezl inscenaci Ohada Naharina Minus 2: kus vytvořený jako kompilaci již existujících choreografií, původně nastudovaný jeho vlastním souborem Batsheva Dance Company. Polští tanečníci nám tak zprostředkovali jakýsi reprezentativní výbor z díla jednoho z nejpřednějších světových choreografů.Minus 2 není jedinou inscenací, ve které Ohad Naharin dekonstruoval vlastní repertoár a sestavil jej do nové podoby, práce s již existujícími choreografiemi je naprosto charakteristickou metodou jeho tvorby. Z mnoha titulů vznikají nové varianty, takže u většiny z nich se nedá hovořit o jedné konkrétní podobě, jeho choreografie jsou spíše živými vyvíjejícími se organismy, ať už přepracovává jednotlivá díla nebo z nich vytváří skládankové programy. Minus 7, Minus 16, Axiom 7, Project 5, to jsou tituly, které už svým názvem naznačují řazení čísel, ale nikoli mechanické – ani Minus 2 není pouhou kompilací „best of“ okamžiků různých děl, ale novou strukturou, ve které se mísí témata a nálady. Střídají se pasáže humorné, lyrické a vážné, spojené nenásilně v celek, z něhož každá z nich vystupuje s jiným vnitřním nábojem.

Jednou z nejznámějších je nepochybně scéna z inscenace Kyr (1990), kde tanečníci v půlkruhu sedí na židlích, a zatímco zní rytmické kumulativní fráze písně Echad Mi Yodea, stejně se rozvíjí i pohybové variace, během kterých odhazují kusy oděvu do středu. Sugestivní propojení tradičního textu a prudkých pohybů rozrůstajících se spolu s refrénem vytváří až dramatickou atmosféru s nádechem vnější manipulace. Duet na hudbu Antonia Vivaldiho (z inscenace Moshe, 1999) odkazuje k tradici neoklasického tance a zaujme mimo jiné hravými gesty. Kořeny moderního tance, očividně styl Marty Graham, zase oživuje delší ukázka z ranější tvorby, a to kompletní choreografie Black Milk (1985/1990, existuje ženská a mužská verze), v níž zde tančí pět mužů oděných ve volné široké kalhoty bílé barvy. Choreografie navozuje hned z kraje dojem rituálního tance. Čtveřice interpretů držících se v kruhu za ruce připomíná květ, a když si postupně všichni včetně jejich osamoceného druha velmi soustředěně roztírají po těle barvu připomínající bláto, vyvstává před divákem symbolika iniciačního spojení se zemí. Následuje velmi dynamická skupinová variace a výjev uzavírá naopak rituální očista vodou.Jiné pasáže vnesly do představení i humor. Je to například napůl improvizovaná část, v níž tanečníci (respektive tanečnice v mužském oděvu) zprvu parodují pohyby společenských tanců. Vzápětí se vydávají mezi publikum, aby si vybrali dobrovolníky, kteří s nimi pak musí poměrně dlouhou dobu tančit na jevišti. Dávají svým protějškům jasné impulsy, kdy se do tance zapojit kontaktně, kdy improvizovat, kdy přestat i jakým směrem se po jevišti dát, takže scéna vrcholí v symetrickém obrazu s poslední dobrovolnicí jako královnou parketu. Celá situace působí natolik přirozeně, že divák téměř pochybuje o její bezprostřednosti.

Řada ukázek, která byla vložena do těchto obsahově jasně definovaných částí, představuje Ohadem Naharinem vyvinutou pohybovou metodu „gaga“. Jejím jádrem je vyjádření radosti z pohybu a jeho všestrannosti, jeho nekončících možností a variability. (Jako tréninková metoda připomíná řízenou improvizaci a je určena profesionálům i amatérům, u nás si ji mohli před několika lety zájemci vyzkoušet, protože zásluhou souboru 420PEOPLE se zde konalo několik workshopů otevřených veřejnosti.) Pasáže vystavěné na metodě gaga, v nichž tančí někdy smíšená skupina, často však jen dívky, jsou ryze abstraktní hrou s tanečními prvky a jejich propojováním. Výsledek působí nesmírně svěže. Jednoduchá gesta a pohyby, prováděné co chvíli unisono, ale brzy se rozvolňující do nových variant, přesvědčují diváky o tom, že možnosti kombinace nejrůznějších gest, poskoků, kroků, švihů a dalších prvků jsou nekonečné, ať se odehrávají ve volném prostoru nebo na zemi. Tok pohybu stále překvapuje, není tu patrná žádná konvence, ustálené sekvence, které by bylo možné odhadnout předem.Jedno však v celkovém množství variant upoutá: choreografie nejčastěji zahrnuje skupinu, která se posouvá koordinovaně po jevišti jako celek, v němž přitom každý má své místo symetricky vyměřené od ostatních. Ačkoli jde o tanečníky a tanečnice oblečené zcela civilně, máme často dojem sešikovaného pluku a důrazná chůze v některých částech připomíná vojenský pochod. Náhoda, záměr? Zdá se, že téma války je v tvorbě Ohada Naharina jako i dalších izraelských autorů zakořeněno až podvědomě a že nejrůznější narážky, náznaky, ozvuky se derou na povrch i v těch nejležérnějších a nejhravějších kusech. Další charakteristikou jeho pohybového slovníku je jistá zemitost, kterou cítíme například z častého užívání mírného podřepu a plié v široké druhé pozici, jako kdyby tanečníci potřebovali stálý kontakt se zemí. Ačkoli je patrná inspirace původním moderním tancem, pohyb dostává v choreografových rukou surovou podobu.

Soubor Polského tanečního divadla tančí s velkým nasazením. Ne všichni tanečníci jsou ve svém projevu prodchnuti touž muzikalitou a plastičností, někteří přirozeně vynikají nad druhými. Je však zřejmé, že přenášení Naharinových choreografií mimo domovský soubor podléhá supervizi asistentů, kteří s tanečníky pracují na správném pochopení principu pohybu i jeho obsahu, takže nedochází k zjevným disproporcím. Projev tanečníků je bezprostřední, přirozený. Souboru se opravdu podařilo pražské publikum nadchnout a vtáhnout do představení, které přitom trvá víc než hodinu bez přestávky. Divák zásluhou jeho různorodosti nemá šanci ani na vteřinku polevit v pozornosti. Věřím, že mnozí diváci byli překvapeni lehkostí a vtipem řady čísel, která jsou součástí Minus 2. Je samozřejmě škoda, že jde většinou o úryvky a není možné se soustředit plně na jeden komplexní choreografický kus, nechat jeho atmosféru a energii doznít a vstřebat se. Ale možnost poznat z tolika stránek choreografa, s jehož dílem se jinak sotva setkáme na živo, je něčím, co tento nedostatek plně vyvažuje.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Minus 2
Choreografie: Ohad Naharin
Asistent Choreografie: Yoshifumi Inao
Kostýmy: Rakefet Levy
Light – design: Avi Yona Bueno
Polski Teatr Tańca
Premiéra 26. listopadu 2010
(psáno z představení 18. 12. 2013 Nová scéna Praha)

Tančí: Andrzej Adamczak, Karina Adamczak-Kasprzak, Urszula Bernat, Artur Bieńkowski, Niels Claes, Zofia Jakubiec, Katarzyna Kulmińska, Lukas Lepold, Kornelia Lech, Paweł Malicki, Małgorzata Mielech, Marcin Motyl, Karol Miękina, Jacek Niepsujewicz, Tomasz Pomersbach, Bartłomiej Raźnikiewicz, Katarzyna Rzetelska, Daniel Stryjecki, Paulina Wycichowska

www.narodni-divadlo.cz
www.ptt-poznan.pl

Foto M. Maruszak