Choreograf Csaba Molnár přivezl absurdní pohybové divadlo, jehož uvedení můžeme vnímat jako poselství: čeká nás sezona plná překvapení, v níž je možné naprosto cokoli. Projekt The Ox vznikl v rámci iniciativy Be SpectACTive, která sbližuje tvůrce a jejich publikum jak prostřednictvím workshopů, tak přes webovou platformu s možností přímé reakce na aktuální tvorbu. Jeho hlavním motivem i tvůrčím principem je hra a překračování hranic. To samotné je sice něčím, co je současnému umění vlastní jaksi univerzálně (skutečně se zdá, že pravým revolučním počinem je dnes naopak hranice nebořit), v představení Ox je ale něco velmi osobitého.
Z inscenace samotné není sice zcela čitelný její teoretický kontext – totiž, že se postavy mají nacházet v „atmosféře blíže neurčené diktatury“, v níž si vytvářejí fiktivní prostor pro svobodné vyjádření, její náplň však působí ozdravně. S využitím minimálních prostředků je dosaženo značné intenzity.
Představení se rozvíjí pozvolna – tanečnice na svůdných, leč nepohodlných podpatcích, obklopená třpytivými pompony, z nichž kolem ní neviditelné ruce vytvářejí krásnou hradbu. V pozlátku třásní bychom mohli spatřovat alegorii nadvlády – čehokoli, co je na povrchu, ale utiskuje. Odhodit boty, zbytečné rekvizity a hurá do hry: takové asi je řešení situace.
Performeři se od této chvíle mění v rozverné děti a vydávají se na cestu svérázné oslavy smíchu a veselí. Atakují jedno z pečlivě střežených tabu – posměch, skrývané potěšení z cizí slabosti, které vybublává napovrch v explozi smíchu. Křehká blondýna (Emese Cuhorka) se nenechá zmást a místo defenzivy si formuje ze čtveřice posměváčků orchestr. Místo toho, aby nechala emoce ovládnout své jednání, stává se náhle sama manipulátorkou. Studie smíchu jako projevu emocí různého druhu pak pokračuje. Hlas začne prostupovat těly a pohybovat jimi jako samostatná svébytná síla. A výbuchy chechtotu jsou nakažlivé.
Bakchanálie smíchu se mění v oslavu rytmu, jako kdyby se performeři propadli do rituálu a chtěli svá rozvibrovaná těla dovést do transu. Rytmické vzorce, které začnou všichni postupně vyluzovat na nejrůznější bubínky, dřevěné desky a další předměty, jsou pravidelné, ale dohromady vytvářejí složitější strukturu. A je to opět především štíhlá světlovlasá tanečnice, kdo poutá nejvíce pozornosti, když se tento rytmus zmocňuje jejího těla a rozpohybovává je v prostoru. Co by se zdálo být prostou etudou, kupodivu fascinuje, snad že jsme takovým elementárním spojením už odvykli. A především je přes zdánlivě netaneční performanci patrná taneční zkušenost performerů.
Prostá hra s rytmem a pohybem na něj navázaným se variuje až do konce představení. Zvuky se občas mění až v chaos a pohyb v anarchii. Není tu dána žádná pevná struktura, žádné konkrétní pohybové variace, jež by se rozvíjely v ucelenější choreografii. Představení je ale absolutně fyzické a nabité energií. Absurdnost celého výjevu v závěru podtrhují tanečníci ještě výstředními doplňky svého jinak civilního oblečení a nechybí poslední završující „variace smíchu“, hraničící s hysterií. Poddání se emocím je naprosté, bezuzdné, naléhavé, vystupňované k nejvyšší intenzitě, protože je jen dočasné. Tanečníci nás vybízejí, abychom se emocím, pohybu a tanci poddali také. Pro začátek taneční sezony je to výzva, již nelze odmítnout.
Hodnocení autorky recenze: 70%
The Ox
Choreografie: Csaba Molnár
Světla: Kata Dézsi
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Umělecká spolupráce: Marcio Canabarro
Produkce: Anikó Rácz
Premiéra 19. září 2016 divadlo Ponec Praha
Tančí – Emese Cuhorka, Csaba Molnár, Viktor Szeri, Zsófai Vadas Tamara, Júlia Vavra
