Poslání umění? Dávat lidem to, co jim nejvíc chybí: především víru, naději a lásku

Témata:Jan Hanuš

Stoleté jubileum skladatele Jana Hanuše 

Na samém začátku května (2. května) si hudební veřejnost připomíná sté výročí narození českého skladatele Jana Hanuše (2. 5. 1915 – 30. 7. 2004). A to je určitě dobrá příležitost zamyslet se nad mimořádnou uměleckou i lidskou osobností a připomenout obdivuhodný tvůrčí odkaz tohoto velkého umělce. Pracovní záběr Jana Hanuše byl totiž neobyčejně široký a přitom ve všech fázích života samozřejmě spjatý s hudbou.Z počátku pracoval v obchodě s hudebninami: k této profesi se dostal příbuzenskými svazky s proslulou rodinou pražského nakladatele Urbánka. A nakladatelská činnost, práce s notovým materiálem, se mu stala osudem a provázela ho i v dalších letech, kdy byl zaměstnán v Orbisu, ve Státním hudebním nakladatelství a v Pantonu. Byl spoluzakladatelem Pantonu a jeho produkci dlouho vedl jako ředitel. Vedle toho zastával významné pozice i v dalších hudebních institucích, především v Československé společnosti pro hudební výchovu, v České hudební společnosti, ve festivalovém výboru Pražského jara, v obnoveném spolku pro soudobou hudbu Přítomnost nebo při ustavení Asociace hudebních umělců a vědců po roce 1989. Přitom mu nikdy nešlo o pocty a funkce, byl přirozenou autoritou, měl skvělé organizační schopnosti a vždycky chtěl – a často bez nároků na čas a jakoukoli odměnu – prospět hudbě a jejímu šíření, zkrátka prospět dobré věci, ve kterou věřil. Také proto se stal hlavním redaktorem souborného vydání děl Antonína Dvořáka, spolupracoval na kritickém vydávání Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka a dalších autorů.Ke všem těmto aktivitám získal Jan Hanuš skvělou erudici jako soukromý žák kompozice u Otakara Jeremiáše a během studia na Pražské konzervatoři v dirigentské třídě Pavla Dědečka v letech 1935–1937 a 1939–1941. Komponování představovalo jeho vlastní svět, stalo se mu nezbytnou součástí života. Od Jeremiáše si také zcela pochopitelně přinesl první impulzy v návaznosti na českou tradici. Ale zároveň už v této rané fázi tvorby projevil značnou tvůrčí autonomii (například Symfonie č. 1 s altovým sólem na text Stabat Mater). Hanušova tvorba dozrála a výrazně se individualizovala v šedesátých letech, kdy nabyla skutečně originálních, novátorských rysů. Sedmdesátá a osmdesátá léta pak znamenají období zralé syntézy s osobitými rysy v užití melodiky, bohatě pojaté instrumentace i v charakteristickém lyrickém výrazu.

Jan Hanuš svým skladatelským dílem zasáhl do všech hudebních oblastí a obtížně můžeme definovat hlavní články jeho odkazu. Rozsah jeho tvorby je enormní: významná jsou díla psaná pro jeviště – z pěti oper připomeňme na našich scénách i v Národním divadle v Praze uvedené opery Plameny (1941–1946), Sluha dvou pánů (1958) nebo Pochodeň Prométheova (1961–1963), nebo kritikou a obecenstvem příznivě přijaté balety Sůl nad zlato (1953) a Othello (1956).

A kolem těchto jevištních děl se odvíjejí další okruhy autorových skladeb, zejména sedm symfonií a velká díla oratorní. Souběžně ovšem vytvářel početné dílo sborové, komorní, tvorbu písňovou, včetně mnoha drobných skladeb pro děti.

Pozoruhodná je volba Hanušových námětů sahající od antiky až po současnost, z níž můžeme zřetelně postihnout oba protichůdné póly jeho tvorby: prvky tragiky i radostnosti nebo na jedné straně zájem o experiment naproti prostému, bezprostřednímu muzicírování.Během komunistické éry pak byl zcela ignorován mimořádný duchovní rozměr autorovy tvůrčí výpovědi. Kromě několika mší, které znala jen hrstka autorových přátel, například jeho oratorium Ecce homo s podtitulem Svědectví z konce času nezaznělo poprvé u nás, ale uvedl ho v roce 1986 ve Vídni s tamějším rozhlasovým orchestrem ORF Václav Neumann. Hanušův hluboký myšlenkový záběr, bytostný křesťanský základ jeho tvorby zřetelně prozrazují také velké symfonické tituly například Třetí symfonie s podtitulem Pravda světa, op. 38, (1957), Čtvrtá, op. 49, Píseň o Bernadettě (1960) nebo Sedmá, op. 116, Klíče Království (1990), komponovaná pro smíšený a ženský sbor a orchestr na latinské texty hymnu Te Deum a Osmera blahoslavenství. Oratorní triptych Matka chudých (1987) zazněl v listopadu 1989 v Římě při svatořečení sv. Anežky České. A symbolicky v samém závěru Hanušovy impozantní kompoziční cesty stojí další duchovní dílo, celovečerní Requiem (1995). Hanušovo hudební poselství znamená pro českou hudbu uplynulého dvacátého století ojedinělý přínos. Je pro nás užitečné, ale především nezbytné se k němu nejen v jubilejním roce vracet! Už třeba pro krédo, které vepsal na začátek své překrásné vzpomínkové knihy Labyrint svět (Odeon 1996): „Prvním posláním umění je dávat lidem to, co jim nejvíce chybí: člověku našich dnů především víru, naději a lásku.“
www.hanusjan.cz

Foto archiv Hudebního informačního střediska, archiv ND Praha/Jaromír Svoboda a Oldřich Pernica

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat