Posluchačky a posluchači

Hudba Plus Petra Vebera (23) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát především o koncertním a operním publiku.

Budeme asi muset být jako publikum tišší, nechal se nedávno slyšet japonský akustik Yasuhisa Toyota z týmu dodavatelů projektové dokumentace k chystanému brněnskému koncertnímu sálu. Zareagoval tak na otázku, jestli dnešní sály nejsou až příliš dokonalé… Proč ne – ale současně platí, že se současný člověk jen těžko dokáže plně a na delší dobu soustředit. Těkáme. Vždyť i články a videa na internetu jen naťukáváme. A při poslouchání hudby? Většinová populace ztrácí pozornost, jakmile by snad písnička byla delší než několik minut, nevím teď přesně, kolik se uvádí. Je to ale hodně nízké číslo.

Dokáže se klasické koncertní a operní publikum v této situaci odlišovat? A jak dlouho to dokáže? A udrží se a nebude vytahovat mezi větami nebo o přestávce z kabelky mobil kvůli kontrole mailů a čeho ještě všeho? A soustředí se natolik, aby mobil nezůstal zapnut? Historek o sólistech, kteří buď na nějakou melodii zvonění zareagovali podobným motivkem, případně – vyrušeni – pokračovali jen se sebezapřením… a nebo spíše koncert přerušili, koluje hodně.

Pak je tu otázka dramaturgie. Čím dál víc se bere ohled na to, aby lidé kupovali vstupenky. „Fibich…? Ten už dnes nikoho nezajímá…!“ – „Brucknerova symfonie? To je moc dlouhé.“ – „Opera Josefa Bohuslava Foerstera? Na to nikdo nepřijde…“ S kompromisy bojují nejen operní dramaturgové, ale hlavně ti, co vytvářejí abonentní řady orchestrů. A buď jim vzdávána čest za všechny odvážné nebo neotřelé nápady. S dramaturgií ale bojují i sólisté. Nedávno jeden klavírista hovořil o tom, kolik mu dalo práce prosadit do svého recitálu několik neškodných maličkostí od Johna Cage.

Publikum tradičních řad je konzervativní. Ještě pořád jsou i mezi pravidelnými návštěvníky takoví, kteří váhají nad Janáčkem. Ale pak jsou naopak docela velké festivaly – a mají publikum! – které cíleně přinášejí novou hudbu. V Brně, v Ostravě, v Hradci Králové… Dávají je dohromady organizátoři a hudebníci, kteří se vyznají, mají přehled a nápady. Bývá to skvělé. Oříškem pro dramaturgy je spíše něco jiného – jak integrovat novější a novou hudbu do programů, jimž by s jakýmsi ohledem na publikum donekonečna měl zřejmě dominovat Brahms a Čajkovskij.

Existuje zábavná a trefná charakteristika různých typů publika, myslím, že u formulací byl kdysi Ivan Medek. Lidé, kteří si dirigují, podupávají, lidé pospávající, lidé vstávající a volající… Jedni z nejhorších jsou posluchači, kteří beze stopy empatie dokáží zakašlat do největšího pianissima… A ani hromadné kašlání po skončení napínavé hudby, v přestávce mezi větami symfonie, většinou v dynamice poctivého mezzoforte, tedy projev rozhodně ne tichoučký, není zajímavé. Může to být jen znak momentálního uvolnění, ale bezmyšlenkovitost není nic obdivuhodného…

Čeho znakem je však divačka, která dokáže při operní premiéře zcela osaměle ironicky tleskat, když jí něco v režii přijde hodno kritiky? Která se dokáže hlasitě projevovat tak, že ruší okolí a že si o ní dokonce jako o něčem legendárně neuvěřitelném už vyprávějí interpreti? Dvojnásob smutné na tom je, když taková divačka o opeře profesionálně píše. Neumím si představit, že by se někdo podobně choval na koncertě, neřkuli že by to udělal hudební kritik. Hlasitě v Rudolfinu komentovat špatný tón? Necitlivé a nepřipravené accelerando…? Kritik se vyjadřuje až potom. Neumím si ani představit, co by mě jako publicistu dokázalo přinutit řešit se známými nebo s kolegy nahlas o přestávce dosavadní průběh koncertu a trousit opovržlivé věty.

Kritik je vůbec docela zvláštní druh posluchače. Někteří okázale během hudby píší, jiní si poznámky dělají téměř potají, někteří nepíší vůbec a formulace kompletně hledají až ex post. Rušit by ale neměl nikdo z nich. Ani hlasitými poznámkami, ani skřípáním pera a šustěním s papíry. V publiku klasických koncertů a operních představení je ještě stále dost lidí, kteří se dokáží soustředit, a sebemenší rušivá maličkost je důvodem ke káravému pohledu.

Yasuhisa Toyota hovořil o situaci, kdy je akustika moderního sálu tak dokonalá, že na pódiu můžete slyšet až nepříjemně dobře někoho, jak tiše zakašle někde ve třicáté řadě. A naopak – že posluchač má až analyticky podrobný vhled do hrané hudby. Opeře Plus řekl:

„Nahraný zvuk nám dnes přináší velmi čisté a dokonalé vjemy. Musíme tyto zkušenosti brát v úvahu i pro živá představení. Myslím, že by měla také umožňovat slyšet tu nejvyšší kvalitu zvuku. Lidé by byli zklamáni, kdyby neměli k dispozici totéž co na nahrávkách. Nemyslím si tedy, že by sály byly až příliš – tedy přehnaně – dokonalé… Ano, ale nese to s sebou také nutnost, abychom jako publikum byli co nejtišší. Aby nepronikaly na pódium z auditoria zbytečné hluky. Tišší než dříve. Tišší i proto, abychom si hudbu víc užili.“

Tak to je, přátelé, výzva. Další parametr k ostrůvkům pozitivní deviace, další možný moment odlišnosti těch, kteří nejdou s proudem, kteří jsou třeba dokonce i tou solí země. Někdo to posměšně nazývá elitářstvím. Ano, klasické koncerty v původním prostředí, produkce, u kterých jde o interpretaci, o poselství, o zvuk, o atmosféru, tedy o nuance (a mohou to být i koncerty současné hudby), budou asi čím dál tím výlučnějšími případy. Ale v nabídce programů, jimž se říká crossover, open-air a podobně a u nichž není tolik třeba být hodně potichu, by úplně zmizet neměly.