Zapomenuté knižní poklady. Soběslav Jungmann: Hudba přítelkyně
Kniha, jíž její autor Soběslav Jungmann dal název Hudba přítelkyně, do našeho seriálu docela dobře zapadá – že upadne v zapomnění je totiž bohužel poměrně reálná možnost (ostatně ke mně se dostala jako vyřazená z knihovny; v antikvariátech se ale sežene). Nakladatelství, které ji v roce 1997 v Brně vydalo (Schneider – vydavatelství), už ukončilo svou činnost… Autorem není věhlasný muzikolog ani jiná celebrita (respektive o autorovi se mi tentokrát nepodařilo vypátrat zhola nic)… Zkrátka toto stopadesátistránkové dílko může velmi snadno zmizet dokonce i z polic knihoven… Byla by to ale škoda. Proč? A o čem vlastně knížka je?
Hudba přítelkyně je souborem či sbírkou citátů, básní, vyznání a vyprávění asi padesáti známých osobností ze světa kultury, vědy, ale i sportu, na téma „hudba“. Mezi citovanými najdeme básníky, spisovatele, výtvarníky, herce, lékaře, fyzikálního chemika, gymnastku… Těžko říci, podle jakého klíče autor vybíral – začíná Josefem Jungmannem, pokračuje přes Karla Havlíčka Borovského, Elišku Krásnohorskou, Petra Bezruče, Františka Bílka, Maxe Švabinského, Růženu Naskovou, Jana Masaryka, Karla Čapka, Jaroslava Heyrovského, Vítězslava Nezvala, Jana Zahradníčka a mnohé další až k Věře Čáslavské. Tato jistá „nekoncepčnost“ ovšem neubírá knize na zajímavosti a může znamenat pro čtenáře i určitou výhodu – můžeme totiž začít číst kdekoliv, listovat, přeskakovat, „vyzobávat“ si to, co nás zajímá…
Pojďme si teď přečíst alespoň několik ukázek.
Max Švabinský vzpomínal na Antonína Dvořáka:
„My jsme spolu mluvívali při portrétování, říkal jsem mu celý vývoj malířství, stručně ovšem, a on tak poslouchal! Svoji kresbu jsem nechával tam u něho v bytě a on pečlivě tu kresbu ošetřoval a říkal: ‚Dal jsem velké nařízení: Nikdo nesahat a nedívat se na to!‘“
A následujícími slovy popsal Švabinský své vjemy ze Smetanovy Libuše:
„Libuši jsem viděl hrát Maturovou a celou řadu jiných. Před několika lety bylo nějaké moje jubileum, byla výstava a tam při zahajování zpíval Zdeněk Otava k mé poctě ‚Ó, vy lípy‘. Já byl tak dojatý! Jen jsem se styděl plakat. To není obyčejná árie, kdepak, to je jedno z nejvelkolepějších uměleckých děl hudebních, která kdy byla vytvořena. A u nás obzvlášť! Musím přirovnat to k figurám výtvarným, a především k těm, kde slovanství a slovanská erotika, kde vůně se snoubí se zjevem nahé ženy, jakou vytvořil Mikoláš Aleš, v té lunetě, která je součástí Vlasti v Národním divadle. Ta figura je něco kouzelného. Ta odpovídá asi té melodii ‚Ó, vy lípy‘. Nebo Josefině od Josefa Mánesa, a nejen Josefině, nýbrž jakýmkoliv dívčím zjevům, co jich vytvořil Mánes. To jsou momenty, kde hudba, poezie, přírodní zjevy a malířství se stýkají. Takový moment je taky Noc od Michelangela, ovšem už v tom měřítku nejvyšším. Tak já vzpomínám na ‚Ó, vy lípy‘ a mezi vzpomínky, které mně zůstaly do pozdního věku, musím zařadit ‚Ó, vy lípy‘ na místo nejpřednější.“
Jan Masaryk
„Já lidem, kteří nemají rádi muziku, nedůvěřuju.“
Karla Čapka inspirovala i hudba cizokrajná (fejeton Orientální hudba z roku 1931):
„Nejsem s to vám říct o těch deskách v termínech hudební vědy; ale jako hudebník laik nacházím nevyčerpatelnou rozkoš v naslouchání těm podivným nástrojům, hlasům, stupnicím a rytmům. Japonský zpěvák svůj zpěv jaksi vytlačuje způsobem pro nás trochu nepřirozeným, kdežto čínský jej drsně vyráží a siamský vymňoukává, indický zpěvák tvoří koloratury artikulovaně, kdežto arabský v nosových a měkkých glissandech. U všech orientálců je lidský hlas traktován ornamentálně, jen Číňan křičí pateticky s dramatickou strohostí. A pak ty divné a kouzelné nástroje: hrdinný japonský šamizen, javanské zvonové gamelany a metalofony, jež opojně zvoní a vlní se jako hudební fontány, řinčivé gongy a xylofony z ostrova Bali, flétny, bubínky a kotle siamské, okouzlené zurčení rebalů a fléten arabských, lkajících hlasem skoro lidským, to jsou sladké i prudce vzrušující dojmy, někdy až trýznivě evokativní…“
Fotograf Josef Sudek měl hudbu rád od dětství:
„Byl jsem kluk, ani do školy jsem ještě nechodil, a vzpomínám na jeden divný dojem. Těsně před Vánocemi si povídala maminka s babičkou o rorátech. Nevěděl jsem, co to rachotivé slovo znamená, prý je to v kostele a nic pro mne. Byl jsem ale vždycky zvědavý a nedal jsem pokoj, až mne vzaly s sebou. Byla docela tma před ránem, šli jsme s lucernou, kostel byl docela tmavý. Kostel v Nových dvorech má kruhový půdorys, jen dvě řady lavic, na jejich kraji korouhve dechů a maličké hořící voskové sloupky. Něco zpívalo divnou melodii. Později jsem se dověděl, že to byla píseň Ejhle, Hospodin přijde. To byl velký dojem. […] A ještě na jeden dojem se pamatuju, vlastně to nebyla hudba – a přece byla. Naše zahrádka sousedila s panskou zahradou. Tam stály dva ohromné kaštany a do jejich korun se slétali ptáci. Chtěl bych se tam někdy vrátit a ten dojem si oživit, ale už to není možné, stromy byly už tehdy staré a jistě už umřely. Na vršku jednoho kaštanu vždycky začal zpívat kos, moc pěkně a silně, a ostatní ptáci hned přestali švitořit, jako by uznávali, že on to umí nejlíp, a jako by poslouchali. Teprve když skončil, začali znova. To byl první koncert sólisty, který jsem slyšel.“
