Zapomenuté knižní poklady. Václav Žilka: Hudební zálety Cyrila Boudy

Minulý týden jsme z pomyslného regálu se zapomenutými knižními poklady vytáhli Dopisy nejbližším – výběr z korespondence českého hudebníka a skladatele Josefa Suka. Tentokrát nás čeká vzpomínání na dalšího českého umělce, jehož asi všichni známe jako malíře, grafika a ilustrátora, ale možná ne každý o něm ví, že byl zapáleným hudebním amatérem. Dozvíme se, jak probíhaly Hudební zálety Cyrila Boudy.

Hudební zálety Cyrila Boudy vydal Supraphon v Praze v roce 1976. Autorů bylo hned několik – Vladimír Neff, Antonín Kohout, Jan Hanuš, Miloslav Malý, Eduard Petiška a především Václav Žilka, který celou knížku sestavil dohromady. Kromě textů v knize najdeme množství ilustrací a fotografií a také malou gramofonovou desku, zachycující Boudovo muzicírování – hraje na ní společně s Janem Hanušem, Václavem Žilkou, Mášou Kohoutovou, Antonínem Kohoutem a dalšími (zajímavá poznámka k desce od Václava Žilky: „Malíř dobře ví, že hraje nedokonale, s chybami, se stísněným, trochu bázlivým vibratem. Desku nahrál a překonal svůj ostych jen proto, abyste viděli, že není pozdě začít těsně před padesátkou a vyhrávat s potěšením ještě v pětasedmdesáti, že flétna ‚u huby‘, jak by řekl Neff, sluší líp než fajfka v hubě.“).

Krátce k „hlavnímu“ autorovi: Václav Žilka (1924-2007) vystudoval JAMU v Brně a AMU v Praze. Vyučoval na konzervatoři v Brně a Plzni. Vytvořil projekt Dřevěná píšťalka – zábavná škola hrou na zobcovou flétnu, na něž později navázaly programy Pražská píšťalka a Léčivá píšťalka, která byla zaměřena na problematiku onemocnění dýchacích cest. Byl členem mnoha hudebních souborů: Symfonický orchestr českého rozhlasu (SOČR), Česká filharmonie, České noneto či Pražské duo. Pořádal letní týdenní semináře Léčivá píšťalka, vyučoval hře na flétnu ženy ve věznici v Praze-Řepích. Napsal učebnici hry na zobcovou flétnu Veselé pískání – zdravé dýchání a knihy Kamera v DUR, Jak se dělá muzikant. Do knížky Hudební zálety Cyrila Boudy se pustil z touhy vzdát hold hudebnímu amatérismu a „uchovat pohledy na krásný a bohatý život příkladného hudebního nadšence“.

Hlavní protagonista dnešního knižního pokladu, Cyril Bouda (1901-1984), pocházel z rodiny, v níž otec Alois byl středoškolským profesorem kreslení a matka Anna, věnující se rovněž výtvarné práci, pocházela ze sochařské rodiny Suchardů. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a pak pokračoval u Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění. Později sám učil figurální kresbu na Českém vysokém učení technickém a působil jako profesor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své tvorbě se původně věnoval více malbě, později se zaměřil na grafiku, typografickou úpravu knih a ilustrace.

V roce 1954 dostal Bouda státní cenu za ilustrace k Andersenovým pohádkám a za knižní ilustrace, množství grafických listů, vitráží, gobelínů a návrhů poštovních známek byl také obdařen tituly zasloužilého a posléze i národního umělce.  Na prahu padesátky se naučil hrát na flétnu a scházel se k muzicírování v zahradě svého barokního domku na úpatí Petřína s přáteli, mezi nimiž nechyběli malostranský soused herec Josef Kemr nebo malířův pečlivý hudební učitel profesor Václav Žilka.

 

Pojďme si tedy přečíst, jak se malíř dostane k hudbě…

„Když jsem byl malý, asi tak v deseti letech, ale to už jsem byl vlastně dost velký kluk, tak jsem si vyřezal z prkna dřevěnou brnkačku. Dole byla baňatá a místo strun měla napnuty provázky. Všelijak jsem si na ni brnkal. Jednou k nám přišel Jaroslav Kocian. Když já byl malý, on už byl velkým a slavným houslistou. Zabrnkal si na ni taky. Bylo to hrozné, protože nešla naladit. Když se ‚struny‘ víc natáhly, provázek praskl… Už od desíti let mne táhlo divadlo. Byl jsem posedlý touhou po jevišti. Chodil jsem do Národního skoro obden, ať byla opera, nebo činohra. Zamiloval jsem si pohádkový svět Kouzelné flétny. Tenkráte mě napadlo hrát na flétnu – jako Pamino…“

 

Místo flétny se ale pod vlivem strýčka – dirigenta začal učit hrát na housle. Chodil také do zpěvu a zazpíval si i v Národním, ve sboru andělů ve Wagnerově Parsifalovi. K vysněné flétně se pak vrátil až v osmačtyřiceti letech:

„Prvým učitelem mi byla Škola pro samouky profesora Boka. O té mi on sám řekl, že se podle ní nedá nic naučit. Ale já sám jsem se podle té školy i to málo naučil. Nevěděl jsem, jak se která nota jmenuje. Našel jsem v tabulce hmatů, co se má zmáčknout, aby se vyloudil ten jistý tón. Namaloval jsem si do ní barevná kolečka. C mělo černé, další noty měly fialové, modré – až po žluté kolečko – a já podle toho našel, který je který tón…“

 

První veřejné vystoupení: s amatérskou Říčkovskou filharmonií v Orlických horách, dirigoval skladatel Václav Trojan, na programu byla Haydnova Dětská symfonie a Sukova bagatela S kyticí v ruce:

„Vohanka [houslista Peškova kvarteta] věděl, že tak trochu hvízdám na flétnu, vzal mě do parády. Dřeli jsme celých čtrnáct dní, chodil jsem k němu nacvičovat s klavírem, který hrála jeho paní. Pak přišla generálka: všechno šlo znamenitě. V den plesu v sále netopili, byla hrozná zima… Měl jsem nastoupit s Vohankou a jeho paní. Tak jsme se postavili ke klavíru. Paní začala hrát, Vohanka se k ní po dvou taktech přidal a pak jsem měl začít i já. Hrůza, ono nic… Flétna mi zamrzla, jak ležela v tom chladu na klavíru. Vohanka koulel očima, pianistka taky jak divá, co to dělám… Ono je to krátký, tak na jednu stránku, a když jsem byl dole, na posledním řádku, tak flétna párkrát zapískla, hvízdla – a byl konec. Lidé tleskali, smáli se, mysleli, jak skvěle jsme to naaranžovali. Vohanka vzteklý, zuřil a nadával, tak potlesk patřil i jeho skvělému hereckému výkonu, s jakým ‚předstíral‘ tu zlost, i mně, že jsem skvěle zahrál to neumění a rozpaky. Pak jsem při klanění porazil pult za mými zády a honem jsem mazal – za bouřlivého potlesku – z jeviště.“

 

Jakou měl Cyril Bouda představu o hudebním pedagogovi, který má do muziky zasvětit budoucího amatéra:

„Především se musí ovládnout a krotit, aby nikdy neměl měřítka moc vysoká… Myslím, že učitel vyloženého amatéra by měl svého žáka naučit číst noty, ale kdyby to nešlo, neměl by na tom trvat. Stačí, když bude vědět, co kde má zmáčknout… [Co se týče stupnic] vůbec bych s tím žáky netrápil. Hráli bychom brzy jen lehké skladbičky. Malíř-amatér se taky neučí kreslit dlouhé čáry, ale rovnou maluje psa, kopce, stromy… Musíme ten amatérismus respektovat v jeho mezích, aby nezašel na profesionalismus. Něčím přece musí být ten amatér typický, a k tomu patří chyby v notách, v rytmu – i v tom držení nástroje.“

 

Jaká byla muzikantská přání Cyrila Boudy:

„Při tom mém hraní nemám žádnou ctižádost. Jen mě žere, když něco nedokážu zahrát tak, jak bych chtěl. Moje trpělivost také není věčná… Přeju si svou oblíbenou skladbičku zahrát jednou opravdu dobře, skoro dokonale, a pak: abych ji nemusel hrát veřejně. Míval jsem jedno přání, ale to už bylo dřív, když hrávala v dejvické hospodě u sv. Matěje při slavnostech taková malá kapela. Toužil jsem, aby mě jednou vzali mezi sebe, že bych si s nimi zahrál… o pouti v hospodě, kde to nikdo neposlouchá a kde se při tom tancuje.“

 

A na závěr zhodnocení Cyrila Boudy z úst jeho třídního z konzervatoře amateurů:

„Hudební amatérismus Cyrila Boudy je něčím zajímavý, svérázný i typický. Miluje muziku, je mu láskou, koníčkem i inspirací, jak o tom svědčí jeho díla s hudební tematikou. Ale něco z jeho muziky jej provází i při práci s nehudebními náměty. Když kreslí, pouští si desky s oblíbeným Mozartem, Haydnem či Dvořákem. Kreslí starou násadkou z doby své maturity na reálce. Aby se mu neroztřepila, omotal ji houslovou strunou A. kreslí tedy na struně A…“

 

V našem seriálu jsme se vlastně až dosud potkávali se světem hudebních profesionálů – skladatelů, hráčů, dirigentů a režisérů… Dnes tu s námi poprvé byl zástupce mnohem početnější skupiny milovníků hudby, hudebních amatérů. Hudební nadšenec, který se nenaučil ani jednu stupnici, neznal hudební teorii a dokonce neuměl ani noty, ale své muzicírování si užíval, hudba obohacovala jeho život, vnášela do něj radost a sbližovala jej s dalšími „melomany“. Určitě doporučuji přečíst (a prohlédnout!) si Hudební zálety Cyrila Boudy a nechat se inspirovat láskou k hudbě „nejslavnějšího amatérského hudebníka světa“, jak Boudu označil Vladimír Neff.

Za týden na shledanou nad stránkami dalšího zapomenutého knižního pokladu…