Post scriptum Tomáše Hanuse aneb Pár slov k někdejšímu odchodu z Brna

Na úvod od redakce Opery Plus:
Poměrně velkou pozornost vzbudil náš nedávný exkluzivní rozhovor s předním českým dirigentem Tomášem Hanusem  při příležitosti jeho nastudování světové premiéry opery Der Sandmann (Písečný muž) v Basileji , zkomponované mladým švýcarským skladatelem Andreou Lorenzem Scartazzinim. V úplném závěru tohoto rozhovoru (celý jej najdete zde) Tomáš Hanus odpovídal také na naši otázku, související  s jeho někdejším působením v brněnské Janáčkově opeře a posléze i s rozhodnutím toto angažmá opustit. Právě tato část rozhovoru vyvolala mnohé dohady a byla vzápětí – už mimo portál Opera Plus – interpretována velmi nepřesně, a to dokonce včetně vyvozování závěrů, které se nezakládají na pravdě. Tomáš Hanus proto ve snaze podobné spekulace vyvrátit zaslal našemu portálu následující komentář.
***

Rád bych okomentoval část rozhovoru na portále Opera Plus, pojednávající o mém domácím působení. Citace z dotyčného rozhovoru jsou zvýrazněny kurzívou:

Čím to, že u nás doma nejste k zastižení častěji?

Na to není úplně lehké odpovědět. Z  části je to moje dobrovolné rozhodnutí, neboť jsem z vlastní vůle opustil post šéfa opery v Brně a zrušil tehdy do budoucna plánovanou spolupráci s tímto operním domem, protože jsem nechtěl oslabit to, co jsem svým odchodem chtěl říct. Kdybych v Janáčkově opeře ihned po odchodu z šéfovského postu i nadále dirigoval, dalo by to do ruky munici těm lidem, kteří neuměli nebo nechtěli vnímat pravé důvody mého rozhodnutí. V Brně je spousta lidí, které obdivuji a kteří mi opravdu chybějí, ale byli tam i takoví, kteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů. Mohli by rozšiřovat, že jsem si z šéfovské pravomoci domluvil „kšefty“…

Jako perličku pak mohu uvést následující příhodu: jeden úředník magistrátu poslal do divadla k prošetření stížnost rozhořčeného občana na dirigenta Tomáše Hanuse. Stěžovatel usoudil, že umím zvládnout tak maximálně tříčtvrtní takt v italských operách, ale na Janáčka opravdu nemám a nejsem tudíž hoden stát v čele brněnské opery. To celé by mi samo o sobě vůbec nevadilo, vyjádřit názor může kdokoli, ale vadilo mně, že případů podobného kalibru (i když téma bylo jiné) bylo tolik, že mě neúměrně okrádaly o čas na tvořivou práci pro operní soubor. Totiž většinou se takové případy musely „řešit“, psát vyjádření, ředitel divadla musel vysvětlovat na magistrátu… Někdy měly tyto „kauzy“ až patologický nádech. Chtěl jsem se věnovat Janáčkově opeře opravdu cele, odmítl některé velmi lákavé zahraniční nabídky… Avšak brzy mi začalo být jasné, že pro opravdové otevření oken a příchod nového „větru“ ještě nenastal čas… Velmi si přeji, aby se to povedlo mým nástupcům..

K tomu tedy dodávám:
Naprosto jsem tím nechtěl říct, že jsem odešel kvůli konfliktům se sólisty. (Proto jsem řekl „v Brně“ a ne „v divadle“. Ten rozhovor však nebyl na toto téma, tak jsem to nechtěl příliš rozvádět.)  Naopak, sólisté se za mě v naprosté většině postavili. Svoji podporu dávali najevo i jiní umělečtí pracovníci. Paní Jitka Zerhauová, která se tehdy stala jejich nepsanou mluvčí, pak dostala písemnou výtku ředitele.

Uvedl jsem tedy, že „v Brně je spousta lidí, které obdivuji a kteří mi opravdu chybějí, ale byli tam i takoví, kteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů.“ A pokračoval jsem příhodou o (téměř) prošetřování mých dirigentských schopností jedním z magistrátních úředníků. Chtěl jsem tím zacílit na fakt, že jsem musel řešit spoustu kauz, které, ať se týkaly čehokoli, byly zcela neproduktivní pro rozvoj brněnské opery a velmi mě okrádaly o čas. V podtextu je jistě možno číst, že někteří lidé pracující na Magistrátu města Brna vědomě nebo nevědomě spoluvytvářeli situaci, která vedla k mému odchodu: „Avšak brzy mi začalo být jasné, že pro opravdové otevření oken a příchod nového „větru“ ještě nenastal čas…“

K mému odchodu přispěli z velké části také lidé, pracující v administrativě NDB, tedy „na ředitelství“, nikoli v administrativě opery samotné. Ze strany mnohých zaměstnanců ředitelství jsem nejvíce pociťoval, že možná někteří nezaregistrovali současné datum, ale žili jakoby v 70. letech minulého století a tak s trochou nadsázky „normalizovali“ veškeré kreativní návrhy a plány. Někteří si to asi ani neuvědomovali, avšak někteří se „chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů“, rozšiřovali nepravdivé informace jak směrem do souboru opery, tak směrem na magistrát, což  komplikovalo moji práci a jitřilo atmosféru v divadle. Musím spravedlivě dodat, že se mě v několika kritických chvílích, způsobených touto kouřovou clonou, zastal ředitel Dvořák – a to i směrem k magistrátu. Když jsem jej však naléhavě žádal o reformu zkostnatělého aparátu do moderního divadelního managementu, tak se z mého pohledu nezměnilo nic. Je však možné, že v situaci, v jaké se NDB nacházelo, by tato změna byla obtížně proveditelná. Mně se však zdála nevyhnutelná, neboť tento byrokratický aparát nebyl podle mých zkušeností schopen adekvátní spolupráce.

To je jeden z příkladů, kdy jsme se s Danielem Dvořákem názorově zcela rozešli – a to ve věci pro mne naprosto zásadní. Rozdílů v důležitých rozhodnutích však mezi námi  bylo víc. Jednali jsme o tom, ale stále více jsem si uvědomoval, že za daných okolností nemohu brněnskou operu vést tak, jak bych považoval za správné. Na šéfovské funkci jsem nelpěl, tak jsem se rozhodl pro odchod. Také jsem „zrušil tehdy do budoucna plánovanou spolupráci s tímto operním domem, protože jsem nechtěl oslabit to, co jsem svým odchodem chtěl říct. Kdybych v Janáčkově opeře ihned po odchodu z šéfovského postu i nadále dirigoval, dalo by to do ruky munici těm lidem, kteří neuměli nebo nechtěli vnímat pravé důvody mého rozhodnutí.“

Z mého pohledu dodávám, že brněnské divadlo naléhavě potřebuje KOMPETENTNÍ reformu, která by umožnila jeho další zdravý rozvoj. Upozorňuji také na nesmírně nízké platy, z některých se ani nedá uživit.

Toto není úplná analýza situace NDB před mým odchodem, ale několik bodů, kterými chci uvést na pravou míru to, co snad někdo mohl číst mezi řádky ve výše uvedeném rozhovoru. Vyslovuji je bez jakékoli hořkosti, nikoli z pozice „majitele pravdy“, ale jako člověk stále hledající. Tímto bych rád považoval svoje vyjadřování se k odchodu z Národního divadla Brno za uzavřené.