Světová premiéra v Basileji: Scartazziniho Písečný muž, v hudebním nastudování našeho Tomáše Hanuse

Patří k těm našim umělcům mladší generace, kteří doma bývají k zastižení velmi zřídka, avšak o to víc gratulací ke své práci přijímají v zahraničí. Dirigent Tomáš Hanus (1970) na sebe v poslední době upozornil především ohromně úspěšným uvedením Dvořákovy Rusalky v Bavorské opeře v Mnichově, za sebou má ovšem hostování v nejednom z dalších předních zahraničních operních domů či u významných orchestrů. Nejnovějším prestižním úkolem, kterým byl pověřen, je nastudování světové premiéry opery Der Sandmann (Písečný muž), na jejíž partituře je jako autor podepsán mladý švýcarský skladatel Andrea Lorenzo Scartazzini (1971); zasvěcenějším operním fanouškům či poučenějšímu koncertnímu publiku může být známý z erfurtské opery (jevištní prvotina WUT) či z festivalů v Salcburku nebo Lucernu. Dirigenta Tomáše Hanuse jsme v Basileji oslovili během závěrečných zkoušek před dnešní premiérou.

Jedna z otázek, která bude našince hodně zajímat, je ta, jak jste se vůbec k nabídce na nastudování světové premiéry opery Der Sandmann mladého švýcarského skladatele v Basileji dostal? Upřímně: slyšel jste do té doby někdy jméno Andrea Lorenzo Scartazzini?

Dostal jsem doporučení od ředitele Editio Bärenreiter pana Leonharda Scheucha, který rád objevuje a podporuje mladé skladatelské talenty. Do té doby jsem Scartazziniho neznal, avšak slovo pana Scheucha mělo pro mne váhu, neboť je slovem člověka, který poznal opravdu mnoho nové hudby a jako nakladatel i on sám musí riskovat, když se rozhoduje pro toho či onoho nadějného skladatele. Pan Scheuch objevil i českého skladatele Miroslava Srnku, který je nyní velmi úspěšný v zahraničí a jehož dílo jsem měl tu čest poprvé uvést v drážďanské Semperoper.

Podle čeho všeho se vy jako dirigent v podobném případě jako je tento rozhodujete – tedy zda do toho jít nebo ne? Je to hodně těžké zvažování?

Je to vždycky risk, v případě nově psaných děl se člověk obvykle musí rozhodnout dříve, než bude dokončeno…

Já jsem před rozhodnutím chtěl poznat Scartazziniho jako skladatele i jako člověka. Hudba, kterou mi předložil k poslechu, mně připadla upřímná, nebyla postavena na chladném kalkulu nebo prázdném žvanění. I jeho práce s hlasem byla velmi inspirativní. Potkali jsme se v Mnichově po jednom z mých představení v Bayerische Staatsoper a promluvili o jeho záměrech, námětu i o mých očekáváních. Zaujala mne jeho otevřenost a zároveň jasný směr jeho myšlenek. Ale rozhodnout jsem se musel bez toho, že bych viděl byť jen jedinou stránku partitury. Navíc pro tuto světovou premiéru bylo třeba vyhradit v mém kalendáři podstatně více času, než je pro operní inscenaci obvyklé, musel jsem odmítnout i některé velmi atraktivní nabídky, které přišly později. Ale riziko patří k uměleckému životu a věřím, že je důležité projít si i tím. Ostatně – všechny skladby, i ty úžasné, se jednou hrály poprvé a ne vždy to bylo pro jejich první interprety jednoduché.

Prosím, popište alespoň ve stručnosti tuhle operu… Námět, charakter hudby, náročnost pro orchestr a zpěváky…

Námět vychází z díla E.T.A. Hoffmanna, napsaného v roce 1816, jehož některé prvky se staly také inspirací pro Offenbachovu operu Hoffmannovy povídky. Sandmann je pohádková postava, která je velmi známá v německé literatuře pro děti. Je to někdo, kdo přichází k dětem večer, aby jim pomohl usnout a sype jemný písek okolo sebe, aby děti zavřely oči. V této podobě vystupuje například v opeře Hänsel und Gretel. Scartazziniho Sandmann (autorem kvalitního libreta je Thomas Jonigk) je ovšem něco zcela jiného. Jde o příběh mladého muže Nathanaela, který prožil strašné dětství v ústavu a kterého vlastní otec mlátil a zastrašoval, společně se svým nanejvýš podivným přítelem Coppeliem, jehož si chlapec Nathanael se Sandmannem ztotožňoval a jenž byl také k jeho zastrašování vědomě používán. Oba muži dělali krajně obskurní pokusy s mrtvolami a při jednom z nich jejich dům shořel a přežil pouze Nathanael. Ten se chce nyní v dospělosti zbavit svých traumat napsáním autobiografické knihy, což mu ovšem příliš přivolává vzpomínky a představy z dětství. Vidí před sebou oba mrtvé kumpány, kteří s ním rozmlouvají. Děj opery pak spočívá hlavně v prolínání dvou světů, nereálného v jeho setkávání se svým otcem a Coppeliem (Sandmannem) v jeho představách, a reálného, kdy se jej pokouší zachránit jeho přítelkyně Clara spolu s kamarádem Lotharem. Celá tíha děje je nadlehčena množstvím filozofujících přesahů, které obsahují i prvky ironie.

Scartazziniho hudba je přes všechnu svoji „modernost“ sdělná, i když je i místy náročná na poslech. To souvisí určitě i s námětem. Pořád však je to hudba, která působí na celého člověka, není intelektuálně pyšná, samoúčelná ani citově podbízivá. Celé sdělení je velmi hutné, opera trvá 1 hodinu 20 minut, ostatně tyto „janáčkovské“ délky autor označil za svůj obvyklý postup. Vedle velmi bouřlivých a dramatických vrcholů má autor schopnost obrovského ztišení a intimity, čemuž napomáhá užití akordeonu.

A náročnost? Velká! Opět jsem měl štěstí na zpěváky, kteří neuvěřitelně rychle a bystře nasáli každou právě dokomponovanou scénu a velmi brzy ji zkoušeli zpaměti. Nechápu… Navíc po hlasové stránce chce autor po sólistech maximum. I nároky na orchestr jsou velké, avšak Basilejský symfonický orchestr projevuje nejen profesionalitu, ale i chuť do tohoto zápasu při každé zkoušce hlouběji vstupovat.

Spolupracoval jste s autorem nějak na definitivním tvaru partitury? Dělaly se ještě během samotného studia v ní nějaké úpravy, například právě na základě požadavků Vašich, režiséra či sólistů? Jak aktivně se pan Scartazzini účastnil zkoušek?

Autor tvořil zcela samostatně a dokončení díla se protáhlo, takže jej dopsal až během zkouškového procesu. O adrenalin bylo postaráno… Nebyl tedy prostor na hovory o partituře během komponování, pouze na nutné úpravy během zkoušek. Pracovali jsme velmi na zvuku, jeho přesné charakteristice i vyváženosti. Bez toho by docházelo k překrývání zpěváků orchestrem (což je potřebné řešit i u klasických děl operní i koncertní literatury) a nesrozumitelnosti mluveného slova, které často používají obě neexistující strašidla, otec a Coppelius (Sandmann) ve svých filozofických úvahách o výchově dětí nebo o literární kvalitě Nathanaelovy knihy. Jejich text je břitký a vtipný zároveň a byla by škoda, kdyby mu posluchači nemohli rozumět.

Andrea Scartazzini byl však velmi otevřený všem mým či režisérovým návrhům, spolupracovalo se příjemně. Byla to změna – zase jednou rozmlouvat s živým autorem. Hodně jsme diskutovali mezi zkouškami, do samotné práce autor nevstupoval. Byl zde vzájemný respekt. Snažím se v případě poctivě napsaných soudobých děl, jejichž životnost samozřejmě ukáže čas, abych si vedle zdravého kritického myšlení zachoval i kus pokory, kousek toho důležitého „nevím“. Kolikrát měli v případě dnes známých a oblíbených děl jejich první posluchači naprosto jasno, že to přece za nic nestojí… A interpreti možná také.

Christof Loy je jedním z nejuznávanějších současných režisérů. Jaká je jeho basilejská inscenace Scartazziniho opery? A jak hodně úzce jste spolu při přípravě premiéry spolupracovali a jeden druhého navzájem ovlivňovali?

Inscenace je velmi působivá. Christof Loy pracoval jako velký profesionál a zároveň inspirující umělec s citem pro hudbu. Vedle celkových obrysů odkrýval spolu s interprety velmi detailně i význam každého slova. Už na klavírních aranžovacích zkouškách to v pozitivním smyslu slova jiskřilo. Spolupráce mezi dirigentem a režisérem byla nejen příjemná, během této pouti čerstvou partiturou jsme dokonce zažili i hodně legrace.

Je tahle inscenace vaším debutem v Basileji? Jak jste spokojen s orchestrem a jaký vůbec na Vás tamní moderní divadlo udělalo dojem?

Ano, je to můj debut. Jak jsem už naznačil, ze spolupráce s orchestrem mám moc hezký pocit, i z toho, že se díla ujali s ochotou je objevit a nezatěžovali se předčasným „brbláním“. Divadlo není příliš velké a má dobrou akustiku, což je výborné pro tento typ díla, kde slovo má zásadní význam.

Určitě jste se byl v Basileji během svého pobytu podívat na Janáčkovu Káťu Kabanovu, která tu měla minulý měsíc premiéru. Jaká je? Co Dagmar Pecková jako Kabanicha? A co další naši zpěváci – Tomáš Černý a Ľudovít Ludha? Jaký ohlas inscenace má? A něco dalšího jste v tamní opeře viděl?

Ano, byl jsem na premiéře. A jmenovaným zpěvákům jsem upřímně blahopřál, měli zde jednoznačně úspěch a já jsem měl radost. Celá inscenace by vyžadovala hlubší recenzi, což ovšem není moje „parketa“. Na nic dalšího však nebyl čas…

A co vás čeká po premiéře v Basileji?

Na rozdíl od minulé sezóny, kdy jsem měl více koncertů a méně oper, je tato sezóna zase více operní. Po Basileji mne čekají Příhody Lišky Bystroušky v Deutsche Oper Berlin, potom opět Příhody Lišky Bystroušky v Lyonu a následně tři úkoly v Mnichově: Její pastorkyňa s Karitou Mattilou, nová inscenace Humperdinckovy nádherné opery Hänsel und Gretel a symfonický koncert, kde zazní Mozartův klavírní koncert d moll s Rudolfem Buchbinderem a Mahlerova 7. symfonie. K premiéře Hänsel und Gretel bych rád doplnil, že cítím velkou zodpovědnost, neboť tato opera patří ke „kánonu“ německé hudby a mnichovští hudebníci ji nesmírně milují. Premiéra nového nastudování přichází po desítkách let, kdy se s úspěchem hrála „stará inscenace“. Velmi si vážím toho, že mohu s proslulým mnichovským orchestrem toto dílo nově nastudovat.

S českým publikem se setkám na Pražském jaru 2013, kde budu hostovat se známým Ensemble InterContemporain.

Čím to, že u nás doma nejste k zastižení častěji?

Na to není úplně lehké odpovědět. Z  části je to moje dobrovolné rozhodnutí, neboť jsem z vlastní vůle opustil post šéfa opery v Brně a zrušil tehdy do budoucna plánovanou spolupráci s tímto operním domem, protože jsem nechtěl oslabit to, co jsem svým odchodem chtěl říct. Kdybych v Janáčkově opeře ihned po odchodu z šéfovského postu i nadále dirigoval, dalo by to do ruky munici těm lidem, kteří neuměli nebo nechtěli vnímat pravé důvody mého rozhodnutí. V Brně je spousta lidí, které obdivuji a kteří mi opravdu chybějí, ale byli tam i takoví, kteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů. Mohli by rozšiřovat, že jsem si z šéfovské pravomoci domluvil „kšefty“…

Jako perličku pak mohu uvést následující příhodu: jeden úředník magistrátu poslal do divadla k prošetření stížnost rozhořčeného občana na dirigenta Tomáše Hanuse. Stěžovatel usoudil, že umím zvládnout tak maximálně tříčtvrtní takt v italských operách, ale na Janáčka opravdu nemám a nejsem tudíž hoden stát v čele brněnské opery. To celé by mi samo o sobě vůbec nevadilo, vyjádřit názor může kdokoli, ale vadilo mně, že případů podobného kalibru (i když téma bylo jiné) bylo tolik, že mě neúměrně okrádaly o čas na tvořivou práci pro operní soubor. Totiž většinou se takové případy musely „řešit“, psát vyjádření, ředitel divadla musel vysvětlovat na magistrátu… Někdy měly tyto „kauzy“ až patologický nádech. Chtěl jsem se věnovat Janáčkově opeře opravdu cele, odmítl některé velmi lákavé zahraniční nabídky… Avšak brzy mi začalo být jasné, že pro opravdové otevření oken a příchod nového „větru“ ještě nenastal čas… Velmi si přeji, aby se to povedlo mým nástupcům.

Abych však odpověděl na vaši otázku úplně: je pravdou, že své největší příležitosti jsem dostal v zahraničí, počínaje mým debutem v pařížské opeře Bastille. V tomto ohledu jsem takovou otevřenost v České republice nikdy nezažil. Spolupráci s českými orchestry nebo divadly se nevyhýbám, česká kultura, česká hudba je mojí velkou láskou, avšak nabídky mám v převážné většině ze zahraničí.

Díky za rozhovor, ať se vám i nadále daří a držím palce k dnešní premiéřev Basileji.
Andrea Lorenzo Scartazzini:
Der Sandmann
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hanus
Režie: Christof Loy
Scéna: Barbara Pral
Kostýmy: Ursula Renzenbrink
Choreografie: Thomas Wilhelm
Sbormistr: Henryk Polus
Světla: Stefan Bolliger
Dramaturgie: Yvonne Gebauer
Sinfonieorchester Basel
Chor des Theater Basel
Světová premiéra 20. října 2012 Theater Basel

Nathaniel – Ryan McKinny
Clara/Clarissa – Agneta Eichenholz
Lothar – Marko Špehar
Vater – Thomas Piffka
Coppelius – Hans Schöpflin
Lothar – Marko Špehar

www.theater-basel.ch
www.tomas-hanus.com
www.scartazzini.com

Ptal se Vít Dvořák
Foto z inscenace Monika Rittershaus