Světová premiéra v Basileji: Scartazziniho Písečný muž, v hudebním nastudování našeho Tomáše Hanuse

  1. 1
  2. 2

Patří k těm našim umělcům mladší generace, kteří doma bývají k zastižení velmi zřídka, avšak o to víc gratulací ke své práci přijímají v zahraničí. Dirigent Tomáš Hanus (1970) na sebe v poslední době upozornil především ohromně úspěšným uvedením Dvořákovy Rusalky v Bavorské opeře v Mnichově, za sebou má ovšem hostování v nejednom z dalších předních zahraničních operních domů či u významných orchestrů. Nejnovějším prestižním úkolem, kterým byl pověřen, je nastudování světové premiéry opery Der Sandmann (Písečný muž), na jejíž partituře je jako autor podepsán mladý švýcarský skladatel Andrea Lorenzo Scartazzini (1971); zasvěcenějším operním fanouškům či poučenějšímu koncertnímu publiku může být známý z erfurtské opery (jevištní prvotina WUT) či z festivalů v Salcburku nebo Lucernu. Dirigenta Tomáše Hanuse jsme v Basileji oslovili během závěrečných zkoušek před dnešní premiérou.

Jedna z otázek, která bude našince hodně zajímat, je ta, jak jste se vůbec k nabídce na nastudování světové premiéry opery Der Sandmann mladého švýcarského skladatele v Basileji dostal? Upřímně: slyšel jste do té doby někdy jméno Andrea Lorenzo Scartazzini?

Dostal jsem doporučení od ředitele Editio Bärenreiter pana Leonharda Scheucha, který rád objevuje a podporuje mladé skladatelské talenty. Do té doby jsem Scartazziniho neznal, avšak slovo pana Scheucha mělo pro mne váhu, neboť je slovem člověka, který poznal opravdu mnoho nové hudby a jako nakladatel i on sám musí riskovat, když se rozhoduje pro toho či onoho nadějného skladatele. Pan Scheuch objevil i českého skladatele Miroslava Srnku, který je nyní velmi úspěšný v zahraničí a jehož dílo jsem měl tu čest poprvé uvést v drážďanské Semperoper.

Podle čeho všeho se vy jako dirigent v podobném případě jako je tento rozhodujete – tedy zda do toho jít nebo ne? Je to hodně těžké zvažování?

Je to vždycky risk, v případě nově psaných děl se člověk obvykle musí rozhodnout dříve, než bude dokončeno…

Andrea Lorenzo Scartazzini

Já jsem před rozhodnutím chtěl poznat Scartazziniho jako skladatele i jako člověka. Hudba, kterou mi předložil k poslechu, mně připadla upřímná, nebyla postavena na chladném kalkulu nebo prázdném žvanění. I jeho práce s hlasem byla velmi inspirativní. Potkali jsme se v Mnichově po jednom z mých představení v Bayerische Staatsoper a promluvili o jeho záměrech, námětu i o mých očekáváních. Zaujala mne jeho otevřenost a zároveň jasný směr jeho myšlenek. Ale rozhodnout jsem se musel bez toho, že bych viděl byť jen jedinou stránku partitury. Navíc pro tuto světovou premiéru bylo třeba vyhradit v mém kalendáři podstatně více času, než je pro operní inscenaci obvyklé, musel jsem odmítnout i některé velmi atraktivní nabídky, které přišly později. Ale riziko patří k uměleckému životu a věřím, že je důležité projít si i tím. Ostatně – všechny skladby, i ty úžasné, se jednou hrály poprvé a ne vždy to bylo pro jejich první interprety jednoduché.

Prosím, popište alespoň ve stručnosti tuhle operu… Námět, charakter hudby, náročnost pro orchestr a zpěváky…

Námět vychází z díla E.T.A. Hoffmanna, napsaného v roce 1816, jehož některé prvky se staly také inspirací pro Offenbachovu operu Hoffmannovy povídky. Sandmann je pohádková postava, která je velmi známá v německé literatuře pro děti. Je to někdo, kdo přichází k dětem večer, aby jim pomohl usnout a sype jemný písek okolo sebe, aby děti zavřely oči. V této podobě vystupuje například v opeře Hänsel und Gretel. Scartazziniho Sandmann (autorem kvalitního libreta je Thomas Jonigk) je ovšem něco zcela jiného. Jde o příběh mladého muže Nathanaela, který prožil strašné dětství v ústavu a kterého vlastní otec mlátil a zastrašoval, společně se svým nanejvýš podivným přítelem Coppeliem, jehož si chlapec Nathanael se Sandmannem ztotožňoval a jenž byl také k jeho zastrašování vědomě používán. Oba muži dělali krajně obskurní pokusy s mrtvolami a při jednom z nich jejich dům shořel a přežil pouze Nathanael. Ten se chce nyní v dospělosti zbavit svých traumat napsáním autobiografické knihy, což mu ovšem příliš přivolává vzpomínky a představy z dětství. Vidí před sebou oba mrtvé kumpány, kteří s ním rozmlouvají. Děj opery pak spočívá hlavně v prolínání dvou světů, nereálného v jeho setkávání se svým otcem a Coppeliem (Sandmannem) v jeho představách, a reálného, kdy se jej pokouší zachránit jeho přítelkyně Clara spolu s kamarádem Lotharem. Celá tíha děje je nadlehčena množstvím filozofujících přesahů, které obsahují i prvky ironie.

Scartazziniho hudba je přes všechnu svoji „modernost“ sdělná, i když je i místy náročná na poslech. To souvisí určitě i s námětem. Pořád však je to hudba, která působí na celého člověka, není intelektuálně pyšná, samoúčelná ani citově podbízivá. Celé sdělení je velmi hutné, opera trvá 1 hodinu 20 minut, ostatně tyto „janáčkovské“ délky autor označil za svůj obvyklý postup. Vedle velmi bouřlivých a dramatických vrcholů má autor schopnost obrovského ztišení a intimity, čemuž napomáhá užití akordeonu.

A náročnost? Velká! Opět jsem měl štěstí na zpěváky, kteří neuvěřitelně rychle a bystře nasáli každou právě dokomponovanou scénu a velmi brzy ji zkoušeli zpaměti. Nechápu… Navíc po hlasové stránce chce autor po sólistech maximum. I nároky na orchestr jsou velké, avšak Basilejský symfonický orchestr projevuje nejen profesionalitu, ale i chuť do tohoto zápasu při každé zkoušce hlouběji vstupovat.

Spolupracoval jste s autorem nějak na definitivním tvaru partitury? Dělaly se ještě během samotného studia v ní nějaké úpravy, například právě na základě požadavků Vašich, režiséra či sólistů? Jak aktivně se pan Scartazzini účastnil zkoušek?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments