Poutníci po temnotách lidské duše

Inscenace, které se zabývají osobními tématy citlivého druhu, ať už jde o násilí, neštěstí, traumata, psychické problémy a krize nebo jakýkoli další myslitelný materiál, který má sám o sobě zraňující potenciál, přinášejí nejedno úskalí. Tvůrce do nich vkládá o hodně víc, než když vypráví fiktivní příběh nebo když experimentuje s principy choreografické tvorby a s tanečním tvaroslovím jako takovým. Interpretace toho, co vidíme na scéně, je obtížná. Stává se pak také spíš osobní zprávou o zážitku než analýzou předmětu. Tvůrce si málokdy od takového díla zachová či vytvoří odstup, a protože se cítí být jeho součástí a dílo je součástí jeho, prožívá každou reflexi tak, jako kdyby se týkala jeho samotného. Přitom rezignovat na ni úplně by nebylo správné, littera scripta manet určitě déle než efemérní pohyb a chvění vzduchu vibrujícího hudbou. Podle hesla: Veni, vidi – ale vici občas nepřichází v úvahu.

Principem Poutníků je propojení pohybové, vizuální i hudebně zvukové složky. Neviděla jsem onu původní podobu, ale pokud mohu usoudit z ohlasů, vykrystalizovala inscenace do pevnějšího tvaru. Představení se již neodehrává ve dvou různých prostorech, ale pouze v hledišti, takže zážitek je možná méně imerzivní, ale divák se v každém případě může od počátku do konce soustředit na to, co sleduje, a nerozptyluje se přesuny. Diváci nevstupují do prostoru jako do pavoučí sítě spředené rovnou tak, aby ho pohltily, ale výtvarný dojem je i tak působivý.

Práce s materiálem kostýmů je možná důležitější než charakter pohybu tanečníků. Jeho vlastnosti jsou hlavním nositelem sdělení. Pro výrobu scénografie využívá Marjetka Kürner Kalous pružné a poloprůsvitné látky, jež je v případě kostýmů polozahalující, jako kdyby se postava nacházela v jakési lepkavé mlze, která obepíná tělo, ale i hlavu a tvář, která pak nemůže ani pořádně křičet. A v pozadí se zase rozpíná do struktury, která může připomínat rozedranou pavučinu, ale ještě spíše nerovnoměrně pospojované neurony v proděravělé síti. To nám evokuje fyzickou, medicínsky měřitelnou podstatu problému – nedostatečná spojení, vzruchy, málo drah pro převod životodárných látek, které udržují náš mozek v kondici. Vzájemné propojení vnějších vlivů, vnitřních struktur a také toho, co spadá do sféry nehmatatelné a nepopsatelné a čemu někdo říká duše, to vše rozhoduje ve své součinnosti o tom, jestli je svět pro nás hezkým místem k žití nebo neprostupným močálem. Znala jsem člověka, který nástup deprese popisoval, ostatně nadmíru poetickým jazykem, jako černou skvrnu rozšiřující se a stékající po zdech jeho bytu, která se plíží a pohlcuje…

Scénu pozvolna zalidňují kradmo se pohybující postavy, evidentně lapené v onom temném stavu, nejen zahalené do kostýmů, ale i připoutané k místu, od nějž se nemohou zcela vzdálit, neboť pružná látka klade odpor. Anna Benháková vlastním hlasem rozezvučuje prostor, který však po pomyslném prologu opouští a zanechává ostatní napospas samotě. Do jejího jasného a ostrého hlasu se postupně z reproduktorů vkrádají ruchy, které později převládnou. Interakcí je mezi tanečníky zatím málo a všichni vyjadřují skrze různé kontrakce a křečovité němé výkřiky ono nesnesitelné vnitřní rozpoložení. Metafora zůstává ve výtvarné rovině, pohybově jde o názorné zobrazení. Atmosféru podporuje ponurý světelný design a kouř, který už tak matné obrysy postav většinou ještě více rozrušuje. Zásadní světelna změna přichází na konci druhé části silným zářivým protisvětlem a pak dominující teplou barvou v závěru. Anna Benháková udává sama svými výstupy (jsou tři) rytmus inscenaci, která tak má jasnou strukturu. Mohli bychom ji tematicky shrnout takto: stav – změna – proces. Protože prochází od zobrazení stavu letargie až k aktivnímu přebírání života „do vlastních rukou“.

Vzdechy a zajíkání, šepot, stony a skřípění, echo zvířecích hlasů mísící se s nepříjemnými zvuky, zneklidňující hluk v mysli, který nutí nervózně poposedat a ohlížet se, to je působivá zvuková krajina, živá i mixovaná. Nutno podotknout, že akustika tohoto prostoru je velmi příznivá pro využití vícekanálového zvuku a že sound design opravdu vytvořil pro diváky prostředí, jako kdyby se ocitli uzavřeni v jeskyni plné podivných šelestů a hlasů, uzavřeni v čísi unavené a nemocné duši jako v pasti.

Tanečníci se během druhé části proplétají ve dvojicích a skupinkách, ve větší a větší interakci, ačkoli spíše než poutníci jsou to postavy bloudící, protože pouť je cesta s jasně vytčeným cílem, byť může být mlhavý či změněn v sebe samu, poutník ale není ztracený. Postavy interagující v šeru a přítmí, které upomíná na šero v srdci člověka stiženého úzkostí a depresí, připomínají spíš zbloudilé. Jejich kontakt však je frekventovanější, snad jako náznak budoucího cíle a vědomí, že onu temnotu nelze porazit bez pomoci či součinnosti. Dynamické pasáže přinášejí prvky vyžadující akrobatické dovednosti a postřeh, přicházejí i série rychlých převalů. Až nakonec vrcholí vystoupáním samotné choreografky na malou lidskou pyramidu.

Následuje dynamické plateau, v němž se skupina vrací pozvolna zpět do fáze individuálních prožitků sebe sama, oddělují se a noří se do stále většího a většího šera, ale už není bezmocné. Pomalu se prostor rozeznívá zpěvem, byť ne čistými vokály. Útržky vycházejí zřejmě z některé církevní stupnice, neboť evokují staré duchovní dvojhlasy. Pokud to znamená nabízené východisko skrze duchovní probuzení, je to čitelné poselství, jen pro mne až příliš vyhraněné. Snad je míněno v obecné rovině jako imperativ k obrácení do sebe, a ne s cílem navodit dojem přímo církevního obřadu. Jistě že rozvoj psychických problémů typu úzkostí a depresí můžeme dávat do souvztažnosti s procesem sekularizace naší společnosti, ale měli bychom si dávat pozor na příliš rychlé závěry. (Osobně se domnívám, že příklon k náboženskému výkladu problémů, které prožíváme, nevede k jejich řešení, ale pouze k jeho k odkladu, a navíc riskujeme, že si další psychickou újmu do následujícího života přibereme jako zátěž, pokud podlehneme nepřirozeným dogmatům.)

V gestu odpoutání, které je opět zvýrazněno užitím punčochoviny v částech kostýmů, je obsažena naděje, připomíná okamžik, kdy zázračně povolí lep, na němž uvízla muška v listech masožravé rostliny, nebo když tonoucí v močálu vstoupí na kamenitou půdu a stahující síla bažiny povolí. A tady osvobozeni, tady se konečně mohou stát poutníky!

Nakolik jsou metafory a způsob ztvárnění původní, to ponechám v tomto případě stranou. Faktem ale je, že se na poli současného tance málokdy setkáváme s projekty, které by v takové míře kladly důraz na komplexnost složek, uznávaly důležitost kostýmu, scénografie a světelného designu, které by se neomezily na civilní prostředí a kostým „co dům a Háemko daly“, ale troufl si na větší stylizaci. Stejně tak je odvážné a podporu si zaslouží i ono pouštění se na tenký led závažných témat, protože pokud člověk vyčkává na dobu, kdy bude všemi okolo uznán za dostatečně umělecky zralého, může se stát, že se nedočká nikdy. Téma není vnucováno divákovi vulgárně realistickým způsobem, ačkoli ty křečovitě se svírající ruce a rozevřená němá ústa by se mohly vyskytovat i méně často, neboť vnitřní pocit z nich zazrcadlí neurony divákovi hned napoprvé.

Jak se dostat z temnoty ve své hlavě se tak docela nedozvíme, ale Poutníci nás alespoň přesvědčují, že za pokus vydat se na cestu to stojí.

Poutníci II
Koncept, choreografie, zpěv, písně aj.: Anna Benháková
Interpretace: Petra Houšková, Iveta Krmelová, Jakub Kirchner, Natálie Matysková, Jakub Sedláček, Tereza Svobodová, Anna Benháková
Hudba: Václav Chalupský
Snímání zvuku a živý mix: Sára Jedličková, Jan Vaniš
Světelný design: Lukáš Horký
Produkce: Adéla Garabíková, Dočasná Company
Kostým a scénografie: Marjetka Kürner Kalous
Dramaturgická konzultace: Klára Ešnerová
Premiéra: 20. 12. 2022, Divadlo x10