Povelikonoční Parsifal v Chemnitzu

Městské divadlo v Saské Kamenici stojí na místě, kterému jako by se vyhnul čas. Po levé straně Divadelního náměstí stojí klasicistní stavba muzea, uprostřed původní budova rekonstruovaného divadla a napravo cihlový novogotický kostel Petrikirche. Zdání klame, a pokud vstoupíme dovnitř divadelní budovy, najdeme interiér úplně moderního hlediště. Divadlo pochopitelně bylo za války zničeno a zbyly jen obvodové zdi, bylo však relativně rychle opraveno a již v roce 1952 znovu otevřeno Beethovenovým Fideliem. Ubíhala léta, hrálo se a další rekonstrukce začala ještě za bývalé NDR a ne dlouho před převratem. Exteriér byl přísně rekonstruován podle původní stavby architekta Rudolfa Möbiuse z roku 1909, ale hlediště je od toho původního zcela odlišné. Budova byla dokončena 1992 již ve sjednocené Spolkové republice Německo.

Inauguračním představením byl Wagnerův Parsifal. Inscenování oper Richarda Wagnera bylo vždy ve zdejším divadle velmi časté a provedení kvalitní. Osobně jsem zde několik z nich viděl a byly vždy po hudební stránce na vysoké úrovni a i inscenačně sice progresivní, ale vkusné. Ne nadarmo se Chemnitzu říkávalo Saský Bayreuth. Poslední nové provedení Parsifala převzaté z divadla v Darmstadtu (premiéra 2008) bylo uvedeno ve zdejším operním domě před dvěma lety. Letos se k němu operní soubor vrátil ve čtyřech reprízách, z nichž první se hrála na tradiční Velký pátek. Zahájen tak byl 3. dubna malý Velikonoční festival, jehož letošní tématikou byla romantická mistrovská operní díla a rarity operní literatury. Na Zelený čtvrtek se v divadle konala přednáška prof. Dr. Christopha Fasbendera pod názvem Von Perzeval zu Parsifal. Ta osvětlovala mýty i problematiku díla od středověkého eposu Wolframa z Eschenbachu Parzival až k poslednímu dílu Richarda Wagnera. K tomu byla každý den na programu další operní inscenace – prakticky úplně nová opera Paradise Reloaded (Lilith) maďarského skladatele a dirigenta Pétra Eötvöse, dále Verdiho Otello a také Mrtvé město od Ericha Wolfganga Korngolda.Na Parsifalovi pracoval kompletní darmstadtský tým pod vedením dnes již bývalého tamního intendanta Johna Dewa. Tento anglický režisér narozený na Kubě, vyrostlý v New Yorku a již dlouho naturalizovaný v Německu, je známý netradičními a někdy kontroverzními inscenačními přístupy. Mimo jiná studia absolvoval výchovu u Waltera Felsensteina v Berlíně a Wielanda Wagnera v Bayreuthu. U nás inscenoval v Praze Hoffmannovy povídky ve Státní opeře roku 1993. K poslednímu, slavnostnímu Wagnerovu dílu přistupoval ve snaze určitého odmytizování díla a s preferencí hereckých výkonů a dramatických vztahů mezi jednotlivými protagonisty. Také se snažil vysvětlit náboženskou filozofii v kontrastu s proticírkevními tendencemi. Svoje inscenační záměry i myšlenky, ale také názory samotného skladatele John Dew v programu na řadě stran podrobně vysvětluje.

Realizací inscenace Johna Dewa byl v Chemnitzu pověřen režisér Marcelo Buscaino. Jednoduchou, ale docela invenční scénu, využívající zajímavého svícení, navrhl Heinz Baltes, diskutabilní kostýmy byly z dílny španělského výtvarníka José Manuela Vásqueze. Předehra byla procítěně podaná hráči Filharmonie Roberta Schumanna řízené hudebním ředitelem divadla Frankem Beermannem. Působivě navodila atmosféru prvního dějství, ve kterém se otevře pohled do rozlehlého jeviště, kde v popředí je jakýsi dlouhý stůl postavený na šířku skoro celého jeviště, jeho delší čelní strana je tvořena imitací stěny překryté velkým, poněkud obtížně čitelným nápisem se jmény církevních učitelů Augustina, Jeronýma, Gregoria a Spinozy. Představují se nám hlavní postavy díla, obsazené vesměs hostujícími umělci.

Věrný Gurnemanz ztvárněný dlouholetým lipským sólistou, Američanem Jamesem Mollenhoffem, vládnoucím sonorním basem a výbornou dikcí, nemá se svojí rozsáhlou rolí problémy. Však ji také zpívá nejen na své mateřské scéně. Objeví se i Kundry – zkušená Američanka Susanne Shimmack, donášející z Arábie léčivý balzám pro věčně krvácejícího a na smrt nemocného krále Amfortase, kterého přinášejí v křesle k léčivé jezerní koupeli. Jímavě a citlivě ho zpívá přední barytonista Státní opery v Berlíně Roman Trekel, častý host zdejšího divadla. Nakonec strážci grálu přinesou v náručí posvátnou divokou labuť střelenou šípem a posléze přivádějí muže, který šíp vystřelil. Parsifalem je holandský tenor Frank van Aken, který zvládal svoji roli pěvecky sice bez problémů až do konce, ale výrazový náboj mu přece jen poněkud chyběl. Působivě je ztvárněna scéna, kdy Gurnemanz ukazuje nic nechápajícímu Parsifalovi obřadní rituál svěcení svatého grálu. Z pozadí jeviště pomalu vyjíždí veliká kruhová plocha, po jejímž obvodu jsou zabodnuta z temnoty svítící kopí, v centru je umístěna miska s krví Kristovou. Nad scénou visí veliký dřevěný kříž s Kristem, inspirovaný slavným obrazem Salvadora Dalího. Poprvé slyšíme krásně sezpívaný chorál početného sboru rytířů svatého grálu (sbormistr Simon Zimmermann).Ve druhém dějství se sice podle předlohy ocitáme v kouzelné zahradě odpadlíka od rytířů svatého grálu Klingsora, avšak jen v naší bujné fantazii. Vpředu je opět dlouhý nápis se jmény filozofů Voltaira, Nietzscheho, Marxe (jak příznačné pro dřívější jméno Chemnitzu – Karl Marx Stadt) a Spinozy. Ti byli naopak odpůrci náboženského dogmatismu. Za nápisem leží obrovská otevřená potištěná kniha a na ní stojí Klingsor, namaskovaný jako Friedrich Nietzsche (mimochodem te zpočátku byl velikým obdivovatelem Richarda Wagnera). Hned po jeho úvodním ,,Die Zeit ist da…“ bylo vidno, že jde o velmi dobrého interpreta, finského basbarytonistu Hannu Niemelä. Zpod levé stránky knihy překvapivě vylézá Kundry, oblečená do šatů potištěných podobným textem jako v knize. I šestice kouzelných květinových dívek, jejichž úkolem je svádět rytíře grálu a současně i Parsifala, má obdobně potištěná roucha a je velmi dobře sezpívána. Nad celou scénou je opět zavěšen mohutný dřevěný kříž, tentokráte obtočený velikým hadem se zlověstně otevřenou tlamou. Legendární scéna s posvátným kopím (jímž byl proboden ukřižovaný Kristus), kterým chce Klingsor zabít Parsifala, je naaranžována tak, že se objeví velmi silný záblesk světla proti divákům. Po jejich údivu je kopí již v rukou Parsifalových, aniž by to postřehli. Klingsorova říše zaniká.

Po druhé přestávce se objevuje krajina, do níž přichází poutník z cest, osamělý rytíř v brnění, který rozbaluje a vyndává z vaku kopí. Parsifal se setkává s Gurnemanzem, Kundry mu omývá nohy a starý strážce grálu mu symbolicky polévá hlavu vodou. Parsifal potom křtí pohanku Kundry a schyluje se ke slavnosti Velkého pátku. Tento svatý obřad, při kterém je Amfortas vyléčen dotykem Parsifalova kouzelného kopí a odhaluje se svatý grál, patří díky nádherné hudbě a také mohutné sborové scéně k nejpůsobivějším částem opery. Padá závěs s velkého dřevěného kříže a na závěr se promítá na jeviště Wagnerovo prohlášení: Da, wo die Religion künstlich wird, ist es der Kunst vorbehalten, den Kern der Religion zu retten. Volně interpretováno – Tam, kde se náboženství stává umělým, je vyhrazeno umění jádra náboženství zachránit.

Inscenace Parsifala v Chemnitzu uspokojila  svým hudebním provedením a vzácně velkou vyrovnaností všech hlavních pěveckých představitelů. Ale po inscenační stránce, až na některé momenty, ovšem zůstala na běžném průměru. Nicméně operní výlety do nedalekého zajímavého operního domu (z Prahy slabé dvě hodinky pohodlné cesty) s pozoruhodným repertoárem stojí jistě za to.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Frank Beermann
Režisér: Marcelo Buscaino
Scéna: Heinz Balthes
Kostýmy: José-Manuel Vázquez
Filharmonie Roberta Schumanna
Sbormistr: Simon Zimmermann
Sbor Städtische Theater Chemnitz
(koprodukce Städtische Theater Chemnitz / Staatstheater Darmstadt)
Premiéra 1. června 2013 Städtische Theater Chemnitz
(psáno z představení 12. 4. 2015)

Parsifal – Frank van Aken
Gurnemanz – James Moellenhoff
Kundry – Susanne Schimmack
Amfortas – Roman Trekel
Klingsor – Hannu Niemelä
Titurel – Thomas Mäthger
1. Knappe – Franziska Krötenheerdt
2. Knappe – Tiina Penttinen
3. Knappe – André Riemer
4. Knappe – Levy Sekgapane
1. Gralsritter – Edward Randall
2. Gralsritter – Kouta Räsänen
1. Blumenmädchen – Guibee Yang
2. Blumenmädchen – Maraike Schröter
3. Blumenmädchen – Tiina Penttinen
4. Blumenmädchen – Sarah Yorke
5. Blumenmädchen – Franziska Krötenheerdt
6. Blumenmädchen – Katharina von Büllow
Stimme aus der Höhe – Tiina Penttinen

www.theater-chemnitz.de

Foto Pavel Horník, Dieter Wuschanski