Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (2): Žitá kultura, kódování, ideologie a televizní text

Dnes se vracím k tématu kulturálních studií jako pohledu na svět, média a umění. Nechci nikomu určovat jeden správný názor, spíš jen poukazuji na potenciální užitečnost jednoho ze směrů, není to však návod. Doufám, že bude jednou bráno za naprostou samozřejmost, že vedle sebe mohou existovat hlediska i protichůdná, a přesto se jejich zastánci nebudou nenávidět a ani nebudou puzeni touhou všechny okolo přesvědčit o své pravdě. Protože i pohled na nějakou oblast života, ať je to třeba umění, se může v čase proměňovat, a to není projev nedostatečné integrity osobnosti, ale – vývoje. Minule jsem poukázala především na to, kde jsou kořeny snahy dělit umění na vysoké a nízké, protože značná část kritiky z tohoto rozdělení vychází. Ještě před průmyslovou revolucí nic takového neexistovalo, ale tento systém se vžil a přetrval.

Lidé si přisvojují kulturu, přetvářejí ji ve spotřební zboží k uspokojení svých potřeb, a v reakci na to kritici a myslitelé varují a snaží se oddělit nízké od vysokého, uchovávat hodnoty a vzdělávat, bojovat proti průměrnosti, proti spotřebě. Ale potkáme také ty, kteří vidí ve stejném procesu demokratizační potenciál, prostředky, jimiž si lidé činí život příjemnějším, takže jsou zcela legitimní a užitečné. Ať si člověk vybere jakýkoli úhel pohledu, je zkrátka dobré tušit, odkud a proč se vzal.

Historický exkurz jsme skončili v 60. letech, kdy pánové Richard Hoggart, Raymond Williams, Edward Thompson a Stuart Hall zakládají Centrum pro současná kulturální studia v Birminghamu. Richard Hoggart vycházel z leavisismu (elitistické kritiky) a zabýval se možnostmi rozdělení nejrůznějších typů kultury, ačkoli je již dělil jinak a propracovaněji. Rozlišoval kulturu žitou (culture as practice) a kulturu připravenou (culture as product). Způsob užití – use – kultury záleží na kontextu víc než na obsahu. Je kultura, která je aktivně prožívaná, spoluvytvářená, provozovaná samotným aktérem, a kultura, která je spotřebovávaná ve formě produktu kulturních průmyslů. Nevyhýbal se zatím hodnocení, ačkoli v jádru jeho práce je skutečně spíš najít a popsat rozdíly.

Dokazoval, že předválečná kultura byla více prožívaná a praktikovaná, kdežto v 50. letech je již více spotřebovávaná, což vidí ve svém britském domácím prostředí jako vliv Ameriky, která zrodila rock´n´roll – hudební směr i nový tanec, který se stal symbolem mladých – a novou módu mládeže, která se také v té době poprvé v dějinách emancipovala (mimo jiné se poprvé v historii vyplatilo začít pro ni vyrábět speciální zboží, cílit na ni prodej jako na specifickou vrstvu). Ukazoval to na příkladu Teddy Boys, kteří byli vlastně taková první subkultura i s vyhraněným stylem oblékání a účesů, první generace mládeže, která se začala úmyslně odlišovat od zbytku společnosti (je samozřejmě diskutabilní, že byla opravdu úplně první, viz naše jazzové potápky, kteří se také úmyslně odlišovali). Viděl v nich ztrátu původnosti, snahu připodobnit se a stát se někým, kým nejsou, ztrátu identity. Z pohledu pozdějších kulturálních studií ale rock´n´rollová mládež právě svou vlastní identitu aktivně vytvořila a emancipovala se, svou image, hudbou a tancem. Hoggart zkoumal povahu kultury britské dělnické třídy, udělal z ní předmět výzkumu jako průkopník, ukázal, že jde o něco, co skutečně zkoumat lze, jakkoli prostým se tento předmět zdá: významy a praktiky používané obyčejnými lidmi, kteří se snaží vytvořit si své vlastní dějiny.

Raymond Williams se prý v definicích kultury vyžíval, takže vytvořil několik různých druhů klasifikace. Sám vyrůstal na venkově v prostředí dělnické třídy (odtud také jeho příklon k marxismu, který nás ale v souvislosti s definicemi typů kultury nemusí nijak zneklidňovat). Nejvíce se ujal jeho pohled na kulturu jako celého způsobu života, všeho, co člověk koná a žije. Je to jedna z dnes používaných definic, jak kulturu chápeme. To také velmi pomohlo ustavit studium populární kultury jako plnohodnotného projevu lidského bytí. Nejpraktičtěji se jeví dva jeho způsoby dělení kultury, vždy po třech skupinách nebo charakteristikách:

1. Ideová je kultura v arnoldiánském pojetí. Je to úzká intelektuální sféra, založená na zdokonalování, v angličtině pod pojmem „human perfection“, to nejlepší, co člověk byl schopen vytvořit.
2. Zdokumentovaná kultura je ztotožněna s uměním. Zaznamenaným hmotným dědictvím intelektu a tvůrčí činnosti.
3. Kultura jako způsob celého života („whole way of life“) představuje nejširší pojem, který obsahuje celou škálu činností. Umění je jen jednou z jejích součástí.

Druhá typologie dělí kulturu spíše hierarchicky na:

1. Žitou
2. Zaznamenanou
3. Tvořenou selektivní tradicí – pro tento stav užíval pojem „structure of feeling“. Jde o to, že kultura vzniká jako kulturní dědictví, to znamená, že je výběrem, který určuje společenská třída, která má v daném období hlavní slovo. Zájem nositelů moci, dominantních hodnot a názorů má vyšší šanci vstoupit do kulturního dědictví, které se pak uchovává a předává. Struktura je něco, co je pevně dané, a my se pohybujeme v její osnově, aniž si ji uvědomujeme (vztah s francouzským strukturalismem není náhodný, vycházela z něj řada oborů). Pojem structure of feeling, který je sám o sobě hodně neuchopitelný, jsme si měli představit třeba na označeních, která si dovedeme ztotožnit s pocity nebo atmosférou nějaké éry, například pod pojmem „60. léta“ máme pocit, že přesně víme a cítíme, co znamená, ale přesná definice by nám ve skutečnosti dělala potíže. Proto také nehovořil o myšlení, ale o cítění, pocitech.

Stuart Hall byl jedním z ředitelů CCCS v 60. letech. Studoval populární kulturu jako svébytnou oblast, využíval pojmy ideologie a hegemonie, patřil ke generaci levicových kritiků společnosti, což bylo v jeho éře běžné. Ke kulturním studiím ho přitáhl jeho vlastní rasový původ, narodil se na Jamajce a říká se o něm, že byl pro rodinu příliš černý a pro okolí zase příliš bílý. Stal se profesorem na Oxfordu a šíře jeho zájmů byla daleko větší. Obohatil nás například o teorii kódování a dekódování ve smyslu úspěšné komunikace nebo čtení mediálních obsahů (a odjakživa se mi zdála dosti vhodná i pro popis vnímání a „čtení“ tanečního představení).

Stuart Hall je známý především svou teorií kódování a dekódování, jeho model zpochybňoval předpoklad, že (mediální) sdělení vyslané publiku bude všemi jeho členy přijato a přečteno shodně. Podle něj je význam do sdělení zakódován v procesu zprostředkování (mediace) a čtenář má možnost číst a dešifrovat sdělení třemi různými druhy kódů (interpretačními rámci). Prvním je dominantní kód, ve kterém přijímá ideologii a jde o preferenční čtení podle očekávání producenta textu; může použít dohodnutý kód, který už je výsledkem oboustranného zapojení, tedy čte v celkovém rámci, který je daný, ale má svobodu v detailech; případně použije opoziční kód, kterým preferenční čtení opouští a nahrazuje vlastním významem. Kódováním se nabízejí budoucímu recipientovi preferované významy. Vytváří se tzv. vepsaný čtenář – konkrétní mediální obsahy konstruují čtenáře a tato konstrukce se dá zpětně „přečíst“. Vepsaný čtenář je ten, jehož text oslovuje. I přes snahu médií však člověk obsah čte po svém a na základě své kulturní zkušenosti. Koncept kódování a dekódování samozřejmě silně redukuje skutečnou zkušenost recipienta, protože jednotlivých nuancí dekódování by mohlo být právě tolik, kolik je jednotlivých recipientů, ale jako nástroj může být užitečným pomocníkem v mnoha různých případech čtení, i u obsahu uměleckého.

Ředitelem CCCS byl Hall v letech 1968–1979 a teorii o ideologii a hegemonii rozvinul podle francouzského filosofa Louise Althussera a staršího italského myslitele Atonia Gramsciho. Jsou to slova, která dobře známe a minimálně pojem ideologie používáme naprosto běžně. Kulturální studia je převzala z velmi kritického přístupu „frankfurtské školy“ reprezentované osobnostmi, jako byl Theodor Adorno (zástupci kulturálních studií vlastně reagovali na jejich nesmiřitelný odpor proti populární kultuře, již kritici nazývali kulturou masovou). Konkrétně nás zajímá, jak se chová ideologie v textu, psaném, ale i obrazovém, například televizním vysílání, které bylo tak často předmětem výzkumů i odsuzování. Jde v podstatě o stále se měnící pohled na to, kdo je mocnější: text, anebo čtenář a divák? Má větší sílu ten, kdo zabuduje své sdělení, anebo ten, kdo si ho přečte po svém? Čím větší síla a svoboda je připisovaná recipientovi, tím benevolentnější je pohled na obsah. Lapidárně řečeno: pokud připustíme, že si pro sebe vybere vždy to nejužitečnější a co nejvíce potřebuje, pak může mít stejný užitek z poslouchání Novosvětské i sledování Dallasu. (Tudíž není opodstatněné onen výdobytek populární kultury odsuzovat jako škodlivý odpad.)

Samotné proměny pohledu na text a čtenáře ukazují, když je sledujeme, jak moc se může i v rámci jednoho jediného oboru během desetiletí měnit názor na svět, na člověka, na procesy probíhající ve společnosti. Pro mne je to právě potěšujícím důkazem správnosti proměny názoru na jakýkoli fenomén, pokud je podložený úvahou nebo výzkumem (určitě nefandím změnám názorů podle hesla kam vítr, tam plášť, ale přehodnocovat svou pozici a pohled – ano!)

Na začátku se pohlíželo jako na mocnější entitu na text. Silný je v tom, že nabízí, jak má být čten a vnímán, vytváří předem pozici pro čtenáře, ten ji zaujme a pochopí, co je mu sděleno. Samozřejmě, že za textem, sdělením, je jeho tvůrce, že text neexistuje sám o sobě. Tvůrce získává zkušenost v tom, jak vytvořit silný text umožňující předem určené „čtení“. (Znovu – v kulturálních studiích text neznamená jen písmenka seřazená na papíře, ale třeba i obraz nebo film, prakticky jakýkoli produkt, který může obsahovat význam a sdělení.) Ovšem jsou dvě možnosti, jak vztah textu a čtenáře zkoumat, buď se zaměřit na text a jeho skladbu, mechanismy, kterými je v něm udržován nějaký dominantní význam, anebo se soustředit na čtenáře a sledovat, jak se před ním text otevírá a jak si upravuje významy sám.

Kde že je v tom ta ideologie a hegemonie? Vždy je ve společnosti přítomná nějaká hierarchie, nějaká dominance, buď společenské vrstvy nad jinou, nebo politického světonázoru, který přetrvává (např. všeobecně uznávaná představa, že správné společenské zřízení je parlamentní demokracie, a ne diktatura). Záleží na tom, jak je reprezentovaná médii, uměním a plody kulturního průmyslu. Jak se v těchto obsazích projevuje a tím pomáhá uchovávat, replikovat samu sebe, status quo. Aby lapidárně řečeno příliš mnoho čtenářů příliš mnoho nedumalo nad tím, že by to všechno mohlo být jinak…

Onen Althusser hovořil o ideologii jako o struktuře dominance (zase ten strukturalismus). Základní předpoklad je, že existuje dominantní mocenská sféra, oblast, ze které dominantní vrstva odvozuje svoje právo vládnout (což nemusí být nutně pozice ekonomické síly, která dává právo silnějšího). Ideologie je uzavřený systém, který nastoluje jen takové problémy, jež dokáže sám řešit, jiné nepřipouští. Ideologie určuje, jak se člověk vztahuje k realitě kolem sebe. Nepřipouští otázky, na které v jejím rámci nejsou k dispozici odpovědi. A tak je přítomná v textu, je ale možné ji odhalovat, správným čtením (symptomatické čtení), protože text nechtěně ukazuje, na základě jaké ideologie je vytvořen, a je to detektivní práce aktivního čtenáře, aby to poznal, pokud chce.

Althusserovská ideologie je čímsi automatickým, co vzniká samo a neobhajuje se, nevysvětluje, stav, který se replikuje, pevná struktura. (Rozvinul teorii ideologického a represivního státního aparátu, které se starají o zachování statusu quo ve společnosti, represivní aparát představují instituce jako policie nebo armáda, ideologický například školství.) Hegemonie je vládnoucí kulturní síla, která pracuje prostřednictvím myšlenek a kulturních vzorců. Je to vlastně zákeřnější nástroj: je to proces, který ve společnosti stále vytváří souhlas. Toleruje třeba subkultury, nesouhlas a tázání, nepopisuje pevně dané nutnosti, přesto odpor a nesouhlas stále likviduje, ovšem ne násilím.

Kupříkladu vznikne určitá subkultura, lidé se odtrhnou od společnosti, dávají najevo prostest, radikálně změní životní styl, odliší se vnějškově jasnými znaky, zvláštním oblečením, hudbou… Za pár desítek let zjistíme, že tyto znaky postupně mainstream zakomponoval do hlavní kultury, že se staly módou a nosí je kde kdo a už vůbec netuší, že kdysi šlo o symbol odporu a příslušnosti k uzavřené skupině. Tak systém pohltil svého nepřítele, aniž proti němu musel zakročit viditelnou silou. Ideologie zakazuje, hegemonie pohlcuje, včleňuje, odpor je pro ni potrava, ze které sama vyroste. Hodnoty dominantní třídy jsou tak udržovány v konsenzu jako hodnoty všech. A. Gramsci byl sice jako autor starší, ale humanitní vědci se přiklonili k tomu vnímat mechanismus udržování společenského řádu právě skrz jeho koncepci hegemonie, protože ideologie je koncept spíš násilný, a tak i snáze odhalitelný.

Ať už se domníváme, že společnost řídí ten či onen mechanismus, je samozřejmě vkládán do obsahů, které čteme, vnímáme, denně s nimi přicházíme do styku, infiltruje do umění, je servírován v populární kultuře. Otázkou je, do jaké míry jde o jednostranný proces. V 60. a 70. letech se vycházelo ze strukturalismu a v centru výzkumu byl text, jeho struktura, vlastnosti. Nikoli čtenář. Pohled na text byl nejprve jasně autoritativní, tedy že v textech je generován význam, který je recipientovi připraven, předložen. Text vytváří významy, ty se nerodí mimo něj, ale v něm, text zatahuje čtenáře do sebe, do pozice pro něj vytvořené. A tam je malý manévrovací prostor. Samozřejmě existuje polysémie znaků jakožto vlastnost jazyka, ale důležitější je situace, v níž je text čten. „Mainstream“, „common sense“ jsou dominantní výklady světa, mají výhodnější pozici. Polysémie existuje, ale je potlačená, řekněme, že neexistují dobré podmínky pro alternativní čtení, takže i kdyby mohlo, prostě nenastane.

Postupně se přechází na myšlenku, že takto uzavřené texty být přeci nemohou a že čtenář má svobodu s textem „vyjednávat“. Protože nečelí ideologii, ale spíše hegemonii, která nabízí možnost polemiky, jiného čtení. Ovšem i když dialog mezi textem a čtenářem proběhne, stejně většinou zvítězí význam textu. V této době se řeší především televizní text, komunikující obrazem a slovem současně. Teoretici se vrhli na televizi jako hlavního představitele konzumerismu a zprostředkovatele obsahů populární kultury. Dnes na její místo přestoupila nová média díky rozšíření internetu, ovšem u obsahů šířených sítí je přeci jen daleko větší prostor pro rozhodnutí recipienta, kdežto u televize jde o kontinuální tok, takže o dokonalou analogii nepůjde.

U televizního vysílání bylo poukazováno na to, že mediální organizace vždy nějakým způsobem musí spolupracovat s dominantními silami, protože je v jejich společném zájmu zachovat status quo. V 70. letech se v časopisu Screen (podle jehož názvu se o psaní v okruhu jeho autorů píše jako o Screen Theory) řešila řeč filmových a televizních textů, debaty o realistických a alternativních textech (textech předstírajících realitu a textech prozrazujících svůj vlastní odlišný kód), a také feministické hledisko, například analyzující klasickou hollywoodskou produkci jako stavěnou z pohledu muže (hrdina si přichází pro požitky a žena mu je samozřejmě poskytuje). Pokud se nemýlím, tak jedna z pedagožek hostujících v projektech Centra choreografického rozvoje Se.s.ta, která loni pracovala se studenty na rezidenci, vycházela v jedné ze svých prací z díla Laury Mulvey, která při studiu filmové produkce zavedla pojem „male gaze“, tedy mužský pohled pro ženu jako objekt kamery zaznamenávanou a sledovanou z hlediska potěšení mužských postav i diváků (proti nimž staví srbská umělkyně protikladný postup, female gaze – tolik k nenápadným napojením na performativní umění a současný tanec, která můžeme najít i v takto zdánlivě odtažitých oborech).

John Hartley a John Fiske ve své práci Reading Television (1978) hovořili o „bardské“ funkci televize, roli smiřovatele, jakým býval dříve lidový pěvec, bard. Pěvci byli zprostředkovateli, vykladači mocných, kteří lidu nejen vysvětlovali, ale hlavně je s pány smiřovali, a takovou funkci nese i televize, která mění informace na zábavu, a tak zprostředkovává názory elit a uvádí je do podoby, se kterou je možné v klidu souhlasit. David Morley a Charlotte Brunsdon na konci 70. let zpracovali v CCCS studii televizního magazínu Nationwide, na němž ukázali, jak předstírá nestranné okno do světa a snaží se diváky přesvědčit, že žijí v jediném společném sociálním světě, aby si příliš nevšímali nerovností a rozdílů.

Dokončení příště: V hlavní roli čtenář