Pozapomenutý génius: Jacqueline du Pré (1945-1987)

Život Jacqueline du Pré je typickým příběhem zázračného dítěte se všemi klady i zápory, které sebou tato výjimečnost nese. Všechny tři děti manželů du Préových měly po kom zdědit hudební talent. Maminka Iris byla vynikající pianistkou a učitelkou hudby, tatínek Derek v mládí hrával na harmoniku. Du Préovy hudbu milovali, byla pro ně společně s nadšením pro přírodu a turistiku neoddělitelnou součástí života a tak není divu, že se s ní všechny jejich děti seznamovaly od prenatálního stádia. Když byly prostřední Jacqueline čtyři roky slyšela v rádiu koncert pro violoncello. Po jeho skončení zašla za matkou a prohlásila, že se chce naučit vyluzovat přesně tento zvuk. Díky své profesi hudební pedagožky měla Iris řadu známých z oboru. Jednoho dne proto jistá paní Howeová přinesla Jacqueline vysněný nástroj a výuka mohla začít. Účastníky kroužku hry na strunné nástroje paní Howeové byla také Jacquelinina o tři roky starší sestra Hillary, která již velmi dobře hrála na klavír, a ještě další dvě děti.

Při prvním setkání s cellem překvapila Jackie všechny tím, že okamžitě věděla, jak nástroj správně uchopit. Na rozdíl od ostatních dětí zvládala všechny pokyny paní Howeové hned poprvé na výbornou. Pokroky, které od prvního dne dělala, byly tak mimořádné, že po třech měsících paní Howeová Iris doporučila, aby dceři sehnala specializovaného učitele. Než se tak stalo, udržovala Iris dcerčinu motivaci pro hru tím, že pro ni sama skládala drobné skladby. Jackie však měla dostatek své niterní motivace. Své violoncello zbožňovala a nedovedla si představit, že by si na něj několikrát denně nezahrála, nebo že by si jej nevzala sebou na prázdniny. V roce 1950 se Jackie stává žačkou London Cello School a o rok později absolvuje společně s dalšími žáky školy (své první) veřejné vystoupení, na kterém je hvězdou ročníku. Jeden z odehraných kusů, Schubertovu Wiegenlied si natolik zamiluje, že jí do konce své kariéry vždy hraje jako přídavek. Jacquelinino okolí už dobře tuší, že nemá co do činění jen s mimořádným hudebním talentem. Tváří v tvář ostatním malým talentovaným hudebníkům je zřejmé, že Jackie je výjimečná. Kromě jiného výborně zpívá, oplývá dokonalým hudebním sluchem a neuvěřitelnou hudební pamětí. Po jediném poslechu zahraje z paměti bezchybně cokoliv. Pod vedením matky se věnuje i hře na klavír, a přestože je o tři roky mladší než sestra Hillary, záhy se dostane na její úroveň. Zatímco matka Iris se stará o hudební vzdělávání svých dětí, tatínek Derek je odmalička učí lásce k přírodě a přirozenému pohybu. Jackie je díky tomu v porovnání se svými vrstevníky skvělou plavkyní a zdatnou turistkou.

Začátek školní docházky však přináší první problémy. Jacqueline se ve škole nelíbí, nerozumí si se svými vrstevníky, a proto se doma vytrvale dožaduje toho, aby do školy nemusela chodit. Matku Iris získá na svou stranu prohlášením, že se chce více věnovat hudbě, a škola jí v tom brání. To, co by Iris u svých dalších dvou dětí netolerovala, Jacqueline projde bez problémů. Její docházka je žalostná, a když už do třídy dorazí, musí odejít dříve, aby stihla pravidelné hodiny hry na violoncello. Ředitelka školy proto rodičům brzy doporučí jiný vzdělávací ústav, který dceři umožní individuální studijní plán. Přestože jí na Croydon High School vycházejí maximálně vstříc, Jackie se ani tam nelíbí a doma si často stěžuje na špatné vztahy se spolužáky a šikanu. Všechno je to však jen záminka pro to, aby do školy vůbec nemusela a mohla doma v klidu preludovat.V jedenácti letech vyhrává Jackie první ročník soutěže pro violoncellisty Suggia Gift Award a získává stipendium, z něhož jí budou po dobu následujících šesti let hrazeny náklady na hudební studium. Od tohoto okamžiku je hudba plně nadřazena všeobecnému vzdělání. Po dobu nadcházejících čtyř let píše Iris jednu omluvenku za druhou a Jacquelinina přítomnost ve škole se smrskne téměř na nulu. Přestože se učitelé i vedení školy snaží rodičům domluvit, že základní vzdělání je pro budoucí vývoj dítěte nezbytné, Iris se těsně před závěrečnými zkouškami rozhodne, že Jacqueline školní docházku definitivně ukončí. Nejen tento krok, ale i další úlevy všeho druhu a především přehnaná péče, kterou Iris Jackie věnuje na úkor svých ostatních dětí, se na vztazích mezi sourozenci v budoucnu citelně podepíší.

V roce 1955 začne Jacqueline studovat hru na violoncello u Williama Pleetha, předního britského hráče na tento nástroj a především vynikajícího pedagoga. Pod jeho vedením roste nebývalým způsobem a po ročním studiu vyhrává již zmiňovanou soutěž Suggia Gift Award s ukázkou z děl Vivaldiho, Saint-Saënse a Boccheriniho. V doporučujícím dopise k přihlášce do soutěže William Pleeth tenkrát napsal: „Jacqueline du Pré je naprosto výjimečná violoncellistka a hudební talent, s nímž jsem se kdy setkal, který je navíc obdařen mimořádnou duševní vyzrálostí. Jsem toho názoru, že má před sebou skvělou kariéru.“ Jacqueline po úspěchu v soutěži dostává řadu nabídek na veřejná vystoupení. Netrpí ostychem ani trémou a hrát před lidmi (pro lidi) jí přináší obrovskou radost. Díky Pleethovi zná ve třinácti téměř celý klasický repertoár pro cello, běžně v té době hraje Piattiho, Dvořáka, Haydna, Schumanna, ale i Elgara. Z hodiny na hodinu je schopna naučit se nazpaměť celé věty z různých koncertních kusů a zahrát je dle Pleetha hned napoprvé „mistrovsky“.

Krátce před svými třináctými narozeninami se Jackie poprvé objevuje v televizi, kde za doprovodu Welsh Orchestra přednese první větu Lalova koncertu pro violoncello. V televizi vystoupí ještě několikrát a to vždy v kvartetu se svou sestrou Hillary a dalšími mladými muzikanty. Pokaždé je publikum jejím hudebním projevem doslova očarováno, ale objevují se také hlasy, kterým se nezamlouvají Jacquelininy pohyby při hře, jež na mnohého diváka mohou skutečně působit rušivým dojmem. Všichni se však shodují na tom, že energie při hře z Jacquelin doslova tryská. V osobním životě však nemůže být o dívce překypující energií ani řeč. Jacquelininy přátelé a známí se ve vzpomínkách zachycených v životopisné knize od Elizabethy Wilsonové shodují na tom, že Jackie byla mimořádně klidné až pasivní děvče, pro níž byly obyčejné věci denního života naprosto cizí. Motorem téměř veškerého jejího počínání byla matka Iris, která ji ještě v patnácti letech všude doprovázela.

V roce 1960 vyhrává Jackie zlatou medaili Guildhall School of Music a také Queen´s Prize pro britské muzikanty. Na druhé soutěži se poprvé setkává s dalším „zázračným dítětem“, tehdy již pětačtyřicetiletým houslistou Yehudi Menuhinem. Odměnou za vítězství je jí však především účast na kurzu slavného cellisty Pabla Casalse v Zermattu. I slavný virtuos je z Jackie nadšen a nechce uvěřit tomu, že děvče hrající s takovou vášní a živelností je „čistokrevnou“ (čti chladnou a rezervovanou) Angličankou.

O rok později získává Jackie od hudební nadace vedené její kmotrou nové cello, Stradivarius z roku 1673. S tímto nástrojem se připravuje na svůj první profesionální debut, který se odehraje téhož roku ve Wigmore Hall, a Jacqueline v jeho průběhu přednese skladby Händela, Brahmse, Debussyho, Bacha a de Falla. Úspěch je to obrovský a publikum šestnáctiletému děvčeti aplauduje i kvůli obdivuhodnému profesionálnímu přístupu. Na začátku Händelovy sonáty totiž na violoncellu praskne struna a Jackie se bez jediného mrknutí oka omluví publiku, odejde do zákulisí, strunu vymění a skladbu zahraje bravurně. Martin Cooper napsal pro Daily Telegraph o povedeném koncertu mimo jiné i toto: „Máme zde mladou hudebnici, jíž technická dokonalost umožňuje plně se oddat čemukoliv, co hraje – a to je jeden ze základů velkého hráče“.Po debutu je zřejmé, že má před sebou skvělou hudební kariéru. Jí však v ten okamžik leží na srdci úplně jiné věci. Začíná trpět nedostatkem kontaktu se svými vrstevníky. Cestu k nim si hledá jen velmi těžko, v podstatě je jediným pojítkem hudba a tak vítá každou příležitost, kdy si může s někým svého věku zamuzicírovat. Uvědomuje si, že odchod ze školy byla obrovská chyba, a v interakci s ostatními pociťuje nedostatek vzdělání i všeobecného rozhledu. Po sedmi letech ukončuje spolupráci s Williamem Pleethem, který však i nadále zůstává jejím mentorem. Na rozloučenou jí dává dobrou radu: „Nežij jen pro violoncello“.

A jak se záhy ukazuje, je to rada více než opodstatněná. Po několika týdenním kurzu u dalšího vynikající violoncellisty Paula Torteliera v Paříži, který Jackie ukončí dříve, než bylo plánováno, se vrací do Londýna v těžkých depresích. Ještě jí není osmnáct let a již prochází obrovskou krizí, která se podepisuje i na jejích výkonech. Přestává cvičit, těžko se soustředí, na jednom koncertě dokonce musí již stokrát zahranou Vivaldiho skladbu začínat čtyřikrát. Chce s hraním definitivně skončit a jít studovat na univerzitu matematiku. Cítí se však jako v pasti a své pocity svěří své známé: „Nebudu moci nikdy přestat hrát, protože do mě už investovalo mnoho lidí příliš peněz“. Čím dál tím hůře snáší přehnanou péči starostlivých rodičů.

Nakonec se rozhodne v hudbě pokračovat, ale odpoutá se od rodiny, což krátce před ní udělala i sestra Hillary. Díky jejímu muži, hudebníkovi a dirigentovi Christopheru Finzimu, obě sestry poznaly, že život vně rodinného hnízda je mnohem barevnější a zábavnější. Jackie využívá nových kontaktů a postaví se na vlastní nohy. Ale má co dohánět. Její tehdejší spolubydlící a kamarádky vzpomínají na její nepraktičnost a nemodernost, které však kompenzovala fascinace vším novým, a radost z povedených maličkostí jako například příprava studené večeře. A také jak si musely zvyknout na některé zvláštní, avšak pro Jackie typické projevy. K nim patřil hlučný smích v ne zcela vhodných chvílích a na druhou stranu plachost, uzavřenost a mlčenlivost. Zásadní bylo, že Jackie se naučila nežít jen pro violoncello. S přáteli se věnuje šermu, józe, plavání a filozofii a tyto zásadní změny v jejím soukromém životě se pozitivně odrážejí i v její kariéře hudební.

Znovu se vrací s nadšením ke hře a objevuje v sobě novou vášeň – pro komorní hudbu. Jejím hudebním partnerem je od roku 1964 další vycházející hvězda hudebního nebe, pianista Stephen Bishop (nyní známý jako Stephen Kovacevich). Rok 1965 představuje další z milníků v Jacquelinině kariéře. Na konci roku 1964 vyslyší její manažer prosby, aby jí obstaral nové cello. A opět je to nástroj z dílny cremonského mistra, tentokráte však z počátku 18. století. Právě s ním pořizuje Jackie nahrávku, která jí získá popularitu po celém světě a i dnes je spojována především s jejím jménem. Elgarův koncert pro violoncello.

Přestože ho měla na repertoáru již od třinácti let a první hudební nahrávky začala pořizovat v sedmnácti, s Elgarovou skladbou nespěchala. Nahrávací společnosti EMI nezbylo tedy, než se obrnit trpělivostí a vyčkat, až Jackie uzná, že je vhodný okamžik. A čekání se vyplatilo. Jacquelinina interpretace za doprovodu orchestru vedeného Sirem Johnem Barbirollim nadchla posluchače i kritiky. Plně se tak potvrdila slova, která o jejím prvním veřejném přednesení této skladby v roce 1962 napsal známý odborník a recenzent Neville Cardus pro The Guardian: „Labutí píseň neobyčejné a mizející krásy.“

Kromě Elgarova koncertu pro cello vydává Jackie v témže roce ještě další dvě desky. Na jedné seznámí veřejnost s pozapomenutým koncertem pro cello od Fredericka Deliuse, druhou věnuje ve spolupráci se Stephenem Bishopem Beethovenovým sonátám pro violoncello. Mimořádně úspěšný rok korunuje koncertní turné s BBC Symphony Orchestra po USA. V jeho rámci přednese před zaplněnou Carnegie Hall Elgarův koncert, po jehož skončení publikum přes deset minut mohutně aplauduje. Newyorští kritici nešetří chválou. „Je to už pěknou řádku let, kdy se z cella linul tak mimořádný zvuk. Pro odpovídající srovnání by bylo třeba vrátit se do vrcholných tvůrčích let Casalsových, nebo k tak výjimečnému umělci, jakým je Rostropovič“, psal například John Gruen v New York Herald Tribune. V souvislosti s Elgarovým koncertem byla Jackie v rozhovorech často dotazována, odkud pramení její mimořádná procítěnost a expresivita. „Člověk se dokáže vždy spojit s vyzněním hudby, ale neměl by využívat hudbu k vyjádření jen sám sebe. Je důležité předávat to, co chce sama hudba říct“.

Přes veškeré úspěchy na poli hudebním se koncem roku 1965 opět dostavují těžké deprese. Lékaři varují Jackie před nervovým kolapsem a doporučují zrušit všechny koncertní vystoupení. To Jacqueline sice učiní, ale místo odpočinku odjíždí v lednu 1966 do Moskvy, aby se účastnila několikaměsíčního kurzu vedeného Mstislavem Rostropovičem. Když tento fenomenální violoncellista slyšel Jacqueline poprvé hrát (zdroje uvádějí, že to bylo v roce 1959), prohlásil, že konečně našel někoho, kdo bude pokračovat v jeho díle. V moskevských hudebních kruzích vzbudí Jackie svou hrou naprostou senzaci a Rostropovič k ní prakticky okamžitě od zahájení kurzu přistupuje jako k rovnocennému partnerovi. Pobyt v Moskvě Jackie mimořádně prospěje po všech stránkách a po návratu se plná síly vrací znovu k nahrávání a veřejnému vystupování. Právě na večírku po jednom z koncertů se koncem roku 1966 setkává s pianistou a dirigentem Danielem Barenboimem, který si taktéž vysloužil přídomek zázračné dítě. Na rozdíl od ostatních účastníků večírku se však Jackie s Danielem nevěnují konverzaci, nýbrž hudbě. Celou noc preludují Brahmsovy sonáty a druhý den každý z nich ví, že právě potkal lásku svého života. V lednu 1967 se zasnoubí a Jackie se začne připravovat na konverzi k judaismu, což se u její rodiny nesetká s pozitivní reakcí. Oba mladí lidé však takové malichernosti neřeší a žijí jen jeden pro druhého a hudbu. V dubnu mají první společné vystoupení a v červnu, bezprostředně po skončení Šestidenní války, v Izraeli svatbu.

Společná vášeň pro komorní hudbu vede k tomu, že mladý pár spojí své síly s Danielovými přáteli, do jednoho skvostnými hudebníky, Pinchasem Zukermanem, Zubinem Mehtou, Izakem Perlmanem a Yehudi Menuhinem. Vystupují po celém světě, ať už sólově, v duetech, triech, kvartetech či kvintetech, a v letech 1967 – 1970 tak vzniká řada mimořádných hudebních vystoupení, z nichž některá jsou zaznamenána i pro budoucí generace. Společná je i jejich záliba v repertoáru, jemuž vévodí Beethoven, Brahms, Schumann a Haydn. Hudební svět s obdivem vzhlíží k výjimečnému páru, který do všech svých vystoupení vkládá obrovskou radost a energii mládí kombinované s mimořádnou hudební inteligencí a bravurou. I mezi těmito Bohem nadanými hudebníky však Jackie tvoří samostatnou kategorii. Barenboim v jednom z rozhovorů na otázku, jak těžké bylo doprovázet jeho ženu, odpověděl: „Těžké. Občas si neuvědomovala, že my smrtelníci máme problém ji sledovat.“

Od roku 1969 si Jackie stěžuje na stále častější, těžko popsatelné pocity v pravé ruce, které jí ztěžují její ovládání. Je pravda, že se dostavovaly už dříve, ale ne v takové intenzitě. S Danielem konzultují řadu specialistů, ale zdá se, že všichni jen tápou. Jackie dále koncertuje a nahrává, avšak v roce 1971 dochází k prudkému a náhlému zhoršení jejích výkonů, což je způsobeno necitlivostí v prstech obou rukou. Přesto společně s manželem ještě nahraje desku s Chopinovými a Franckovými sonátami. Poté Jackie na čas svou kariéru přeruší a společně s lékaři se intenzivně, avšak stále bezvýsledně, snaží přijít záhadné nemoci na kloub. V únoru 1973 se naposledy vrací na koncertní pódia, aby absolvovala několik vystoupení v Londýně a New Yorku. Ze čtyř plánovaných představení Brahmsových koncertů za doprovodu Newyorských filharmoniků v čele s Leonardem Bernsteinem odehraje jen tři a ohlasy na ně jsou smíšené. Jackie sice vede své necitlivé prsty vizuálně, ale větší potíže jí činí skutečnost, že není schopna odhadnout váhu předmětů, tedy ani smyčce.V říjnu 1973 vynesou lékaři konečný ortel. Jackie trpí roztroušenou sklerózou. Přestože už sama hrát nemůže, věnuje se alespoň výuce a také se zapojí do lékařského výzkumu této nemoci. Ta však postupuje s mimořádnou silou. Pět let po vyřčení diagnózy je již Jacqueline zcela paralyzována a bez cizí pomoci se neobejde. Po celou dobu nemoci jsou jí velkou oporou přátelé i manžel. Barenboim však musí od počátku osmdesátých let dělit svůj soukromý život mezi Jackie a Elenu Baškirovou, talentovanou pianistku, kterou poznává v Paříži a s níž má dva syny. Tragédie, která Jacqueline postihne, však nic nezmění na jejích špatných vztazích se sourozenci Hillary a Piersem. Ti jí dokonce několikrát vmetou do tváře, že její roztroušená skleróza je božím trestem za konverzi k judaismu. A všechny od dětství nastřádané křivdy pak ventilují v knize Jacqueline du Pré: A genius in the family. Ta a zejména film podle ní natočený vyvolají v Británii velké pobouření.Její vztah se sourozenci a její naprosto odlišný obraz, který Hillary s Piersem deset let po její smrti představili veřejnosti, však nemohou změnit nic na tom, že v roce 1987 přišel hudební svět o jeden z nejzářivějších talentů 20. století.

Foto  Hulton-Deutsch Collection/CORBIS, archiv