Pozapomenutý génius: Jacqueline du Pré (1945-1987)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Život Jacqueline du Pré je typickým příběhem zázračného dítěte se všemi klady i zápory, které sebou tato výjimečnost nese. Všechny tři děti manželů du Préových měly po kom zdědit hudební talent. Maminka Iris byla vynikající pianistkou a učitelkou hudby, tatínek Derek v mládí hrával na harmoniku. Du Préovy hudbu milovali, byla pro ně společně s nadšením pro přírodu a turistiku neoddělitelnou součástí života a tak není divu, že se s ní všechny jejich děti seznamovaly od prenatálního stádia. Když byly prostřední Jacqueline čtyři roky slyšela v rádiu koncert pro violoncello. Po jeho skončení zašla za matkou a prohlásila, že se chce naučit vyluzovat přesně tento zvuk. Díky své profesi hudební pedagožky měla Iris řadu známých z oboru. Jednoho dne proto jistá paní Howeová přinesla Jacqueline vysněný nástroj a výuka mohla začít. Účastníky kroužku hry na strunné nástroje paní Howeové byla také Jacquelinina o tři roky starší sestra Hillary, která již velmi dobře hrála na klavír, a ještě další dvě děti.

Při prvním setkání s cellem překvapila Jackie všechny tím, že okamžitě věděla, jak nástroj správně uchopit. Na rozdíl od ostatních dětí zvládala všechny pokyny paní Howeové hned poprvé na výbornou. Pokroky, které od prvního dne dělala, byly tak mimořádné, že po třech měsících paní Howeová Iris doporučila, aby dceři sehnala specializovaného učitele. Než se tak stalo, udržovala Iris dcerčinu motivaci pro hru tím, že pro ni sama skládala drobné skladby. Jackie však měla dostatek své niterní motivace. Své violoncello zbožňovala a nedovedla si představit, že by si na něj několikrát denně nezahrála, nebo že by si jej nevzala sebou na prázdniny. V roce 1950 se Jackie stává žačkou London Cello School a o rok později absolvuje společně s dalšími žáky školy (své první) veřejné vystoupení, na kterém je hvězdou ročníku. Jeden z odehraných kusů, Schubertovu Wiegenlied si natolik zamiluje, že jí do konce své kariéry vždy hraje jako přídavek. Jacquelinino okolí už dobře tuší, že nemá co do činění jen s mimořádným hudebním talentem. Tváří v tvář ostatním malým talentovaným hudebníkům je zřejmé, že Jackie je výjimečná. Kromě jiného výborně zpívá, oplývá dokonalým hudebním sluchem a neuvěřitelnou hudební pamětí. Po jediném poslechu zahraje z paměti bezchybně cokoliv. Pod vedením matky se věnuje i hře na klavír, a přestože je o tři roky mladší než sestra Hillary, záhy se dostane na její úroveň. Zatímco matka Iris se stará o hudební vzdělávání svých dětí, tatínek Derek je odmalička učí lásce k přírodě a přirozenému pohybu. Jackie je díky tomu v porovnání se svými vrstevníky skvělou plavkyní a zdatnou turistkou.

Začátek školní docházky však přináší první problémy. Jacqueline se ve škole nelíbí, nerozumí si se svými vrstevníky, a proto se doma vytrvale dožaduje toho, aby do školy nemusela chodit. Matku Iris získá na svou stranu prohlášením, že se chce více věnovat hudbě, a škola jí v tom brání. To, co by Iris u svých dalších dvou dětí netolerovala, Jacqueline projde bez problémů. Její docházka je žalostná, a když už do třídy dorazí, musí odejít dříve, aby stihla pravidelné hodiny hry na violoncello. Ředitelka školy proto rodičům brzy doporučí jiný vzdělávací ústav, který dceři umožní individuální studijní plán. Přestože jí na Croydon High School vycházejí maximálně vstříc, Jackie se ani tam nelíbí a doma si často stěžuje na špatné vztahy se spolužáky a šikanu. Všechno je to však jen záminka pro to, aby do školy vůbec nemusela a mohla doma v klidu preludovat.V jedenácti letech vyhrává Jackie první ročník soutěže pro violoncellisty Suggia Gift Award a získává stipendium, z něhož jí budou po dobu následujících šesti let hrazeny náklady na hudební studium. Od tohoto okamžiku je hudba plně nadřazena všeobecnému vzdělání. Po dobu nadcházejících čtyř let píše Iris jednu omluvenku za druhou a Jacquelinina přítomnost ve škole se smrskne téměř na nulu. Přestože se učitelé i vedení školy snaží rodičům domluvit, že základní vzdělání je pro budoucí vývoj dítěte nezbytné, Iris se těsně před závěrečnými zkouškami rozhodne, že Jacqueline školní docházku definitivně ukončí. Nejen tento krok, ale i další úlevy všeho druhu a především přehnaná péče, kterou Iris Jackie věnuje na úkor svých ostatních dětí, se na vztazích mezi sourozenci v budoucnu citelně podepíší.

V roce 1955 začne Jacqueline studovat hru na violoncello u Williama Pleetha, předního britského hráče na tento nástroj a především vynikajícího pedagoga. Pod jeho vedením roste nebývalým způsobem a po ročním studiu vyhrává již zmiňovanou soutěž Suggia Gift Award s ukázkou z děl Vivaldiho, Saint-Saënse a Boccheriniho. V doporučujícím dopise k přihlášce do soutěže William Pleeth tenkrát napsal: „Jacqueline du Pré je naprosto výjimečná violoncellistka a hudební talent, s nímž jsem se kdy setkal, který je navíc obdařen mimořádnou duševní vyzrálostí. Jsem toho názoru, že má před sebou skvělou kariéru.“ Jacqueline po úspěchu v soutěži dostává řadu nabídek na veřejná vystoupení. Netrpí ostychem ani trémou a hrát před lidmi (pro lidi) jí přináší obrovskou radost. Díky Pleethovi zná ve třinácti téměř celý klasický repertoár pro cello, běžně v té době hraje Piattiho, Dvořáka, Haydna, Schumanna, ale i Elgara. Z hodiny na hodinu je schopna naučit se nazpaměť celé věty z různých koncertních kusů a zahrát je dle Pleetha hned napoprvé „mistrovsky“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář