Poznámky pro budoucí skladatele aneb Základy Otomara Kvěcha

Za několik týdnů vyjde nová učebnice skladby Otomara Kvěcha Základy klasické hudební kompozice s podtitulem Poznámky pro budoucí skladatele. Kvěchova skladatelská činnost není ovšem jedinou oblastí, které se věnuje. Významná je i jeho několik desetiletí dlouhá pedagogická činnost – skladbu a také hudebně teoretické předměty vyučuje na Pražské konzervatoři a na AMU. Kromě toho působí jako redaktor hudebního vysílání Českého rozhlasu Vltava, příležitostně i jako varhaník a korepetitor.
Na konzervatoři jste studoval nejen skladbu, ale i varhany. Ovlivnilo vás do budoucna studium více oborů?

Dnes, kdy někteří studenti skladby neumějí hrát obstojně na žádný nástroj, kdy neumí sami své výtvory předvést jakkoli takzvaně kapelnicky a jejich berličkami je počítač, si mnohokrát říkám, jak bylo v něčem moudré, že se na konzervatoři tenkrát dala studovat skladba jen s hrou na nějaký nástroj. Protože jsem tíhnul ke skladbě, poradili mi studovat hru na varhany, což byl nástroj, se kterým jsem do té doby neměl nejmenší zkušenosti. Na varhanním oddělení jsem poznal svého nejlepšího učitele v životě doktora Josefa Kubáně, bývalého varhaníka z chrámu sv. Jakuba v Praze. Byl to skvělý metodik, několik jeho prvních hodin si pamatuji dodnes. Konzervatoř a konkrétně Josef Kubáň byli pro mne zjevením. Na Kubáňových hodinách se diskutovalo o všem možném: o posledním koncertu Jiřího Reinbergera, o koncertu České filharmonie (tam jsme se uměli protlačit přes biletáře dosti lehko, ostatně brzy si nás pár, co jsme tam chodili často, oblíbili a měli pochopení pro naše zapálení hudbou), o nové inscenaci v Národním divadle, o učitelích, kteří byli na konzervatoři za 1. republiky, o AMU a tak dále a tak dále. Prostě jsme byli vtaženi do profesionálního světa a začínali se polehoučku v něm orientovat.

Samozřejmě hlavní náplní studia byla hra na varhany a typický varhanický obor: improvizace. Na improvizaci jsem se například naučil mnohem hlouběji harmonii a kontrapunkt než na vlastních teoretických hodinách těchto disciplín. Můj milovaný učitel navíc měl pochopení pro můj skladatelský cíl, a tak mi zadával literaturu ke hraní podle toho. Mnohem více než jiní jsem hrál hudbu 20. století (byla to doba, kdy se rodily dnes již klasické tituly české varhanní literatury: Ebenovy Musica dominicalis a Laudés, Kabeláčovy Fantasie, Máchovy toccaty, Fresky a Invokace Klementa Slavického a další), když jsem psal vokální skladbu, probírali jsme na hodinách také varhanní doprovody písňových cyklů a podobně. Zároveň jsem poznával interpretační pohled na hudbu – mimo jiné také na obligátním klavíru, kde jsem byl kupodivu přidělen k slavné Valentině Kameníkové, učitelce celé plejády skvělých klavíristů mé a mladší generace. Tento pohled pak velmi často chybí těm studentům skladby, kteří nějakým hlubším interpretačním školením a zkušeností neprošli. Píší pak různé hráčské i hudební nešikovnosti a ještě se přitom odívají do roucha názoru, že interpret je jen jakýsi služebník mající za povinnost vyplnit všechna přání skladatele – ať už to jde, anebo také někdy nejde. Jste autorem řady kompozic různých žánrů. Je pro váš skladatelský styl něco charakteristické a má pro vás nějaká vaše skladba zvláštní význam?

Při poslechu své hudby dost trpím: tady bych plochu zkrátil, tady prodloužil, tady bych ji vyměnil, tady by to chtělo jinou instrumentaci… Samozřejmě mám některá svá skladatelská dítka raději a některá beru jako „provozní“. Svých devět smyčcových kvartet s výjimkou prvního, coby školního, beru jako intimní výpovědi. Totéž vidím u symfonií – zde snad s jakýmisi obecnějšími pointami, ty bych ovšem ještě, dokud zcela nezdementním, rád všelijak retušoval, abych za sebou zaklapl víko rakve s čistým svědomím.

Nějaké charakteristiky? Pevně se držím tematické práce a tonality. Opuštěním těchto dvou parametrů soudobá hudba podle mě hodně ztratila. Na rozdíl od mnohých skladatelských kolegů se držím linie evropské hudby vymezené zhruba jmény Bach, Mozart, Brahms, Mahler, Šostakovič. Tak, jak navazoval třeba Šostakovič na Bacha, Beethovena, Mahlera, ruskou klasiku a tak dále, tak se dále snažím rozvíjet – ne opakovat – tuto linii. To, že něčí (podle mého pohledu necitlivé) hudební uši ten posun, tu změnu proti předchůdcům nevslyší, je pro mne – možná trochu ostře řečeno – důkazem jeho ne úplně vytříbeného slyšení hudby.

Potěší mne, když mi žák řekne, že v nějaké mé skladbě poznal „mé“ obraty. Ale že bych chtěl pěstovat originalitu za každou cenu – to ne. Stane-li se tak, bývá to většinou velice umělé. Mnohem radši bych byl, aby mi posluchači rozuměli. Přičemž odmítám nařčení z toho, že jim podlézám. Já píšu takovou hudbu, kterou mám rád sám.

Na Pražské konzervatoři působíte jako pedagog v oboru skladba. Je podle vás obtížné skladbu vyučovat? K čemu vedete své studenty?

Dnes absolutně nejde vzít svou partituru, jak to asi dělal Haydn s Beethovenem či Dvořák se Sukem, a říct: dělejte to takhle. Směrů je nepřehledně a učitel musí vycítit, kam asi žák směřuje, a rozhodně by mu neměl jeho směřování vymlouvat. Spíše uvážit, co by ještě třeba potřeboval. Není to vždy lehké, protože kantor sám píše a to „umí“ nejlépe. Vcítit se do druhých směrů může být pro něj obtížnější. Naštěstí – snad se moc nevychloubám – je mým velkým hobby hrabat se ve všech možných notách a knihách, takže si myslím, že i k tomu, co sám nepíšu, mám alespoň trochu co říct.