První zmínku o Smetanových Dvou vdovách uvedl 28. února 1873 časopis Dalibor a následně 6. března přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana dokončil Libuši a začal pracovat na Dvou vdovách. Stejnojmenná komedie v próze o jednom jednání francouzského spisovatele a dramatika Jeana Pierra Féliciena Mallefillea měla premiéru v Prozatímním divadle v úterý 25. srpna 1868.
Překladatele Dvou vdov Emanuela Züngela Smetana požádal, aby přepracoval svůj překlad prozaického textu do podoby veršovaného operního libreta. Nešlo však pouze o tuto změnu, zcela zásadní proměnou byla pro Smetanu změna prostředí děje z francouzského do českého. Napomohla tomu i nová jména postav. Karolina získala příjmení Záleská, z Laury se stala Anežka Miletínská, z Edmonda Ladislav Podhajský a z Labaroqua český Mumlal.
Je pochopitelné, že český ráz dodal dílu rovněž skladatel, nejzřetelněji ve sborových a tanečních (polka) scénách, které navozují dojem českých lidových písní. Nápadná je zejména podobnost sboru „To jsou dobrý zlatý časy ty zlaté obžínky“ z úvodu prvního jednání s lidovou písní „To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle“.
Smetana přistoupil ke kompozici 16. července 1873 a 15. ledna následujícího roku dokončil partituru jednání druhého, a tedy celé opery. Nová Smetanova opera se poprvé představila divákům 27. března v Prozatímním divadle. Za hudebním nastudováním stál samozřejmě skladatel a 1. kapelník Bedřich Smetana, režie byla svěřena Edmundu Chvalovskému, novou dekoraci v 1. jednání namaloval pan Macourek, jak čteme na divadelní ceduli. První Karolinou byla Marie Sittová, Anežkou Ema Sáková, Ladislavem Antonín Vávra a Mumlalem Karel Čech.
- Nákres a poznámky režiséra Edmunda Chvalovského k první inscenaci Dvou vdov roku 1874
Reakce kritiky byly různorodé a motivované především sympatiemi, respektive antipatiemi vůči skladateli. Celkem byla první inscenace uvedena v sedmi představeních a na repertoáru vydržela jen do 2. prosince 1874.
Bedřich Smetana se k Dvěma vdovám vrátil v roce 1877, aby je výrazně přepracoval a dal jim jejich klasickou podobu. Obrátil se na libretistu Züngela, který původní text rozšířil. Přibyly dvě vedlejší postavy Toník a Lidka, pro ně a Mumlala vznikl tercet do druhého jednání, které nově otevřel Ladislavovou písní „Když zavítá máj“, první jednání rozšířil o nové rozsáhlé finále. Zásadní změnou, stejně jako před lety u Prodané nevěsty, bylo nahrazení mluvené prózy zpívanými recitativy. Druhou verzi Smetana dokončil 13. července 1877. K provedení nové podoby Dvou vdov došlo poprvé 15. března 1878 opět v Prozatímním divadle. Za dirigentským pultem nahradil autora kapelník Adolf Čech, režie byla znovu prací Edmunda Chvalovského, novou Karolinou se stala vynikající koloraturní sopranistka Teresie Boschettiová, Anežku ztvárnila Marie Sittová, která od doby premiéry původní verze přešla k dramatičtějšímu oboru, Ladislava zpíval Antonín Vávra, Mumlala Karel Čech, Lidku Marie Laušmannová a Toníka Jan Šára.
Přestože byla opera při premiéře opět nadšeně přijata a skladatel i účinkující byli opakovaně zahrnováni květinovými dary, nelze mluvit o dlouhodobějším úspěchu. Do 20. srpna 1882, kdy byla naposledy hrána pod hlavičkou Prozatímního divadla v Novém českém divadle, se inscenace dočkala pouhých dvanácti představení. V Národním divadle byly Dvě vdovy hrány poprvé 5. března 1884 u příležitosti skladatelových šedesátých narozenin. K dalším dvěma uvedením došlo až o rok později a pak se až do nové inscenace z 13. dubna 1893 nehrály vůbec.
Dvě vdovy představují ve Smetanově operní tvorbě poměrně atypické dílo. Ačkoli se jeho děj odehrává na venkově stejně jako Prodaná nevěsta a pozdější Hubička a Tajemství, jsou Dvě vdovy odlišné už svou francouzskou předlohou, jediným nečeským námětem Smetanových oper (tedy mimo nedokončené Violy podle Shakespearova Večera tříkrálového). Ovšem i žánrově se Dvě vdovy liší, jde v podstatě o salonní konverzační komedii rámovanou výstupy sboru, které mají především dekorativní charakter. Nahlížíme do jiného společenského prostředí, než známe z výše jmenovaných vesnických oper, a celkový charakter příběhu je jaksi modernější, až může evokovat atmosféru filmových veseloher z počátků zvukového filmu, takzvaných filmů pro pamětníky. Děj se sice odehrává na venkově, ale hlavními postavami jsou osoby vyšších společenských vrstev, jejich chování odkazuje k velkoměstskému původu, ve srovnání s měšťany z pozdějšího Tajemství je jasně patrný rozdíl. Ve smetanovské literatuře se setkáme i s názorem, že se děj odehrává ve šlechtickém salonu. Daleko pravděpodobnější je zařazení do měšťanské společnosti, pro jejíž členy bylo běžné vlastnit venkovská sídla a statky. Za příklad nám může posloužit jeden z iniciátorů budování Prozatímního a Národního divadla a Smetanův oponent František Ladislav Rieger, který od roku 1862 vlastnil v Malči nedaleko Kutné Hory velkostatek.
(Zkrácená verze textu z programové brožury k inscenaci Dvou vdov, Národní divadlo 2013)
Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Jan Chalupecký)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 30. května a 3. června 2013 Národní divadlo Praha
Karolina – Jana Sibera / Marie Fajtová
Anežka – Maria Kobielska / Dana Burešová
Ladislav Podhájský – Aleš Briscein / Richard Samek
Mumlal – Luděk Vele / Zdeněk Plech
Toník – Martin Šrejma / Václav Sibera
Lidunka – Michaela Gemrotová / Yukiko Šrejmová Kinjo
Autor je dramaturgem Opery Národního divadla
