Interpretační mistrovské kurzy vídáme docela často, ale jen málokdy jsou zaměřeny na soudobou hudbu. Co je pak ještě neobvyklejší, je koncept takzvaný „reading lessons“, při kterých dostanou předem vybraní mladí skladatelé možnost si nechat zahrát svou skladbu od špičkového souboru, jakým je Klangforum Wien, a následně o ní s interprety diskutovat.
Právě touto veřejnou zkouškou, na kterou byla vybrána díla studentů skladby Milici Modré (HAMU), Noemi Savkové a Mateje Slobody (JAMU), celé sobotní odpoledne začalo. Pokud se podíváme na profily těchto tří mladých lidí, zjistíme, že všichni už mají za sebou mnohé kompoziční úspěchy (minimálně jméno Mateje Slobody jste už jistě slyšeli, pokud se alespoň trochu pohybujete ve sféře soudobé hudby). Mohli jsme se tedy těšit nejen na zajímavou diskusi a významné interpretační podněty od rezidenčního souboru, ale také na zdařilé a vyzrálé kompozice.
Alespoň první dvě z nich, disintegrating marble, towards fragments of tenderness Milici Modré a Snowball Noemi Savkové, jsme si mohli vychutnat vcelku dokonale. I přes velké množství rozšířených technik a používání různých typů tónů/zvuků byl soubor ve složení flétna, hoboj, klarinet, housle, viola a violoncello pod vedením dirigenta Petera Rundela schopen dosti přesvědčivě interpretovat na první čtení. Problémy nastaly se skladbou Mateje Slobody, Flocke für Hans, jejíž minimalisticky repetitivní charakter spolu se složitými rytmickými souhrami jednotlivých nástrojů nedával souboru moc možností k přemýšlení nad specifičnostmi interpretace. Jak sami hráči vždy po dohrání určité sekce s úsměvem neverbálně komentovali, „kouřilo se jim z hlavy“.
I tak však pro mě, jakožto diváka, byla tato třetí „seance“ nejzajímavější. Přestože se nám nemohlo dostat té nejpřesvědčivější interpretace (na čtení z listu tato skladba vskutku stavěná není, za což se její autor souboru hned v úvodu omluvil), dostalo se nám té nejpodnětnější diskuse. Sloboda měl totiž evidentně dost jasnou představu o zvuku, kterého by jednotlivé nástroje v konkrétních úsecích měly docílit a nebál se si tuto interpretaci vyžádat (přestože většinu času interpreti dokázali uhlídat pouze noty). Tak se rozvinula debata dokonce i o papírku, který si violista a violoncellista vkládali do strun, aby tak obohatili svá pizzicata.
Během doby, než došlo na Slobodovu skladbu, se mi do hlavy vkrádaly myšlenky typu: „Co má tedy vlastně být smyslem této události?“ Skladatelky se totiž zdály být dosti nesmělé, než aby si u souboru vyžádaly nějakou změnu interpretace a v případě dotázání se dirigenta na určitý způsob interpretace nepůsobily, že by měly vyhraněný názor. Při dotazech ohledně své skladby působily zaskočeně. Přitom to, že si dirigent snaží vytvořit zvukovou představu o znění díla získáváním informací o detailním způsobu interpretace rozšířených technik, je zcela běžnou součástí nacvičování nového soudobého repertoáru. Možná se dostavila nervozita, možná se stala překážkou i jazyková bariéra. Divák však z těchto sezení (pokud si nechtěl jako skladatel udělat jasno v tom, na co se připravit, až bude prováděno nějaké jeho dílo) mnoho nepochytil.
Poté diváci dostali půl hodiny na vstřebání všech zážitků a začal další bod odpoledního programu. Tentokrát se hrály skladby již zavedené: členové Klangforum Wien, violoncellista Andreas Lindenbaum a hornista Christoph Walder, dávali dvěma studentům HAMU podněty, jak ještě vylepšit již tak skvěle nastudované interpretace. Violoncellista Alessandro Mastracci představil Tři strofy na jméno Sacher (respektive první z nich) Henriho Dutilleuxe. S Lindenbaumem dlouze diskutovali zvukové specifičnosti, například různé směry prstu při pizzicatu, zavádějící předpis „quasi col legno“ či dynamiku při předpisu senza vibrato. Zkušený cellista učil mladého studenta i různé „vychytávky“. V obecnější rovině se dostali i na věčnou otázku znělosti a zřetelnosti pauz, na což měl Lindenbaum jednoduchou radu: „Opravdu prožij všechny pauzy, jenom tak je budeme moct vnímat také.“
Na problematiku pauz se shodou okolností dostalo i v závěru sezení s hornistkou Dorotou Šimonovou – jí vybraná skladba, Appel interstellaire Oliviera Messiaena, je totiž složena z jednotlivých modulů/frází oddělených pauzou a ne vždy působilo ticho jako součást kompozice. Ale jak to udělat, aby pauza nevypadala jenom jako oddech pro interpreta (zvlášť když ten oddech – a nádech – opravdu potřebuje)? Christoph Walder byl touto otázkou překvapivě vcelku zaskočen, ale nakonec poradil, aby interpret hlavně zůstal při věci a v plné pozornosti na konci předchozí fráze. Jinak však byl tento renomovaný hornista zcela „při věci“, předkládal své interpretační fígle a se Šimonovou stavěli fráze „rozmanitého charakteru, jako by je hrály různé nástroje“.
U obou pedagogů je pak třeba vyzdvihnout jejich přístup. Studenty motivovali, neshazovali, dávali najevo, že jejich rady jsou pouze podněty k už tak skvělé interpretaci. Zároveň opravdu zůstali v rovině podnětů a své názory studentům nevnucovali, naopak je podněcovali k jejich vlastnímu dotvoření. Málokdy se podaří, aby skvělý interpret byl zároveň skvělý pedagog. Dnes se to naštěstí takto sešlo.
Reading lessons
Pražské jaro
27. května 2023, 14:00 hodin
Program
Veřejná zkouška děl studentů skladby HAMU a JAMU
Noemi Savková (JAMU): Snowball
Milica Modrá (HAMU): disintegrating marble, towards fragments of tenderness
Matej Sloboda (JAMU): Flocke für Hans
Účinkující
Klangforum Wien
Masterclass – Klangforum Wien
Pražské jaro
27. května 2023, 16:00 hodin
Vyučující
Andreas Lindenbaum – violoncello
Christoph Walder – lesní roh
Studenti
Alessandro Mastracci – violoncello
Dorota Šimonová – lesní roh
