Program koncertu, který se koná jen několik dní po Svátku všech svatých, spojuje dvě hudební výpovědi o životě, víře a pomíjivosti.
Antonín Dvořák napsal deset Biblických písní během svého amerického pobytu v roce 1894. Texty si sám vybral z žalmů v českém překladu Bible kralické. Dílo odráží upřímnost a pokoru skladatelovy víry hudbou hluboké intimity, prostou nadbytečné virtuozity. Původně byly písně určeny pro hlas a klavír, prvních pět z nich Dvořák později sám instrumentoval pro orchestr.
Dvořákův cyklus zazní v neobvyklém interpretačním pojetí. O sólový part se podělí dvě pěvecké osobnosti nastupující generace, sólisté Opery Národního divadla: islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir a český basbarytonista Lukáš Bařák.
„Snažím se nejprve porozumět tomu, co jednotlivé žalmy vyjadřují a jak se v nich proměňuje nálada: od úzkosti a prosby až k důvěře a naději,“ přibližuje svůj přístup Lukáš Bařák. „Hudba tomu podle mě dává velmi intimní rozměr a já se snažím, aby vynikla síla slov i křehkost hudby.“
Také Arnheiður Eiríksdóttir hledá v každé písni osobní prožitek: „Snažím se, abych každé slovo dokázala prožít z hloubi duše a nic k němu uměle nepřidávala. V případě těchto písní nám Dvořák svou hudbou a všemi jejími kouzelnými barvami vytvořil dokonalý prostor.“ Rozdělení písní mezi dva hlasy podle ní umožní ještě více vyniknout jejich kontrastům: „Nejde jen o rozdíly v barvě našich hlasů, ale také o náš odlišný emocionální přístup k obsahu jednotlivých písní.“
Druhá polovina večera přinese poslední symfonii Dmitrije Šostakoviče. Symfonii č. 15 A dur, op. 141 dokončil skladatel v roce 1971, čtyři roky před svou smrtí. Dílo plné hudebních vzpomínek, narážek a citací dodnes vzdoruje jednoznačnému výkladu. Vedle ozvěn vlastní tvorby se v něm objevují odkazy na Rossiniho Viléma Tella či Wagnerovu Valkýru.
„Vtěsnat Šostakovičovu ‚Patnáctku‘ do jakýchkoliv slovních charakteristik nedává smysl a myslím, že to ani nejde. Šostakovič se zde loučí se svým životem a tato hudba je proto velmi osobní,“ popisuje svůj vztah ke skladbě dirigent Petr Altrichter. Její význam však podle něj přesahuje osud jediného člověka: „Šostakovič věděl, že život člověka je životem celého světa; věděl, že ‚moje radost je radost všech‘, že ‚utrpení kohokoliv je moje utrpení…‘. Proto je tato jeho ‚osobní‘ hudba hudbou celého lidstva.“
Petr Altrichter vyjadřuje svůj vztah k dílu prostřednictvím slov starozákonní knihy Kazatel o závěru lidského života a odchodu člověka „do svého věčného domu“. Ke Dvořákovým žalmům tak přidává další biblický motiv a Šostakovičovu poslední symfonii charakterizuje jako „hudbu překvapivě komorní a niternou, krásnou a silnou, hudbu, která přináší klid“.
