Praha potřebuje novou koncertní síň, ale digitální

Historickým sídlem filharmoniků je pražské Rudolfinum a jeho Dvořákova síň, která je jedním z nejkrásnějších hudebních stánků světa. Ale protože se chceme na věc podívat čistě prakticky, musíme pominout nejen estetiku sálu, ale i neobyčejný genius loci místa, kde koncertovali a do pódia, stěn i sloupů otiskli kousek své duchovní energie všichni největší čeští i světoví hudebníci posledních čtrnácti dekád. Pomiňme i jedinečnou akustiku u vědomí toho, že tvůrci případné nové budovy by jí nepochybně také věnovali mimořádnou pozornost. A na samý konec výčtu non – pragmatických argumentů, které z této úvahy diskvalifikujeme dejme to, čím je Dvořákova síň světovým unikátem. Svým charakterem totiž působí komorně, a i divák sedící v poslední řadě parteru nebo dokonce na balkonu má pocit, že si může na hudebníky sáhnout, že jsou všichni na pódiu i v auditoriu společně v jednom nesmírně útulném hudebním pokojíčku. Co ale již pominout nelze je fakt, že se do tohoto „pokojíčku“ vejde 1200 návštěvníků. To už je tvrdá řeč čísel. V nedaleké Vídni jsou dva hlavní sály určené především pro symfonickou a komorní hudbu. Konzerthaus nabízí ve standardním uspořádání 1342 sedadel a nedaleké Musikverein, sídlo proslulých vídeňských filharmoniků, je na tom přibližně stejně. Tedy zhruba jako pražský Obecní dům (a předmětné Rudolfinum nabízí jen o pár desítek míst méně). Samozřejmě, že velký sál Berlínské filharmonie je násobně větší, ale Berlín je také více než třikrát větší aglomerací než Praha a dvakrát větší než Vídeň.

Je jasné, že atmosféru živého koncertu žádný televizní přenos či stream nenahradí. Ale v dnešní mediální době nelze tento nový fenomén pominout ani v konzervativním světě klasické hudby. A bylo by tomu tak i bez koronaviru, který vyhnal milovníky hudby z Rudolfina k obrazovkám televizí či počítačů. Česká filharmonie disponuje unikátním a drahým technickým zařízením, které je schopné přenášet výkony z obou pódií Rudolfina v absolutně nejvyšší možné kvalitě. Stejnou technologii používá již zmíněná Berlínská filharmonie pro svůj veleúspěšný projekt Digital concert hall, jehož prostřednictvím si hudbu online užívají miliony lidí po celém světě. Právě v této době má Česká filharmonie požádáno o příspěvek na trvalý provoz tohoto zařízení. V podstatě mandatorní výdaj ve výši 25 milionů korun ročně se může zdát vysoký, ale jen do chvíle, než se na celou věc opět podíváme pragmaticky a řečí čísel. Mozartovský galakoncert České filharmonie sledovalo letos v květnu online neuvěřitelných 420 000 diváků. Čtyři benefiční koncerty pak digitálně navštívilo po celém světě plných 1 100 000 diváků (tak velkou halu bychom asi nepostavili, že?). Díky partnerským distributorům, jako jsou EuroArts, Arte, NHK, ZDF, Stingray či Mezzo se tak česká kultura a umění dostane doslova do všech koutů světa.

Dalším aspektem je fakt, že tuto přenosovou technologii by zdaleka nevyužívala jen Česká filharmonie. Na pódiu Rudolfina vystupují i další přední české orchestry, namátkou můžeme jmenovat PKF či Collegium 1704. A co teprve hudební festivaly jako je např. Pražské jaro? K tomu přičtěme nesmírný význam, který špičkový přenos a záznam z Dvořákovy či Sukovy síně může mít pro hudební pedagogiku, profesionální i amatérskou. Základní umělecké školy u nás navštěvuje přes 800 000 dětí…

Rázem se zdá, že oněch 25 milionů ročně do provozu digitální koncertní síně by byly zatraceně dobře investované peníze. Nejspíše lépe než do mnohamiliardové stavby, kterou k pražskému hudebnímu životu zas tak úplně nepotřebujeme. A i kdybychom tu kamennou síň v budoucnu postavili, bude to v souladu s českou stavební tradicí trvat nejméně deset let. Tu digitální můžeme mít hned.