„Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně – kniha, kterou musíte mít

Je to kniha, kterou musíte mít. Láká už obálkou, krásnou tváří, podmanivým pohledem ruské sopranistky Zinaidy Jurjevské, která excelovala při prvém berlínském nastudování Její pastorkyně v roce 1924. To je detailní údaj jedné z posledních kapitol knihy. Čítá tři sta pět stran a v česko-anglické verzi dává absolutně vyčerpávající informace o všem, co vznik díla a vstup do života našich a světových scén „Jenůfu“ provázelo.

Tato knižní studie je doslova detektivka. Jiří Zahrádka je dokonalý znalec Janáčka a jeho díla, který má janáčkovské téma léta prostudované a zažité. Referuje tudíž s autenticitou a suverenitou aktéra a očitého svědka případu. Je skoro neuvěřitelné, že Její pastorkyňa, dnes světově nejhranější česká opera, ba nejfrekventovanější operní titul dvacátého století, se dočkal tak zevrubné a vyčerpávající studie až po dobrém století a čtvrt od jejího začátku vzniku.

Její pastorkyňa není pochopitelně tabula rasa. Dávno se jí věnují Janáčkovské monografie – kvalitní, vždy prodchnuté pisatelovým silným interesem o dílo zcela originálního a svérázného autora. Začal Max Brod – v Hudební Matici Umělecké Besedy vydal knihu Leoš Janáček – Život a dílo už v roce 1924. Jeho emotivně sympatická kniha vychází z blízké známosti se skladatelem. Vždyť právě Max Brod stojí za uvedením Její pastorkyně ve Vídni. Byl také erudovaným překladatelem Janáčkových operních libret do němčiny. Muzikologicky pojatá kniha Vladimíra Helferta Leoš Janáček: V poutech tradice (Pazdírek 1938) zůstala vzhledem k osudu profesora Helferta torzem. Velkou oblibu a několik vydání získala čtivá kniha Jaroslava Vogla, janáčkovského nadšence a praktika, v níž výklad Její pastorkyně provází sympatický vhled dirigenta (prvé vydání 1963). Narativně sdělná je stručná monografie Jaroslava Šedy (1961) či Mileny Černohorské (1966). K dispozici jsou svazky Janáčkovy korespondence, celé literární dílo skladatele a množství specializovaných studií. Vše završuje rozsáhlá, nejobsáhlejší, velmi pečlivá a zevrubná dvoudílná monografie Janáček: Osiřelý kos (2018) a Janáček: Car lesů (2021) z pera Johna Tyrrella. Kulturní odstup britského badatele působivě obohacuje jeho znalecký ponor do tématu. V mnoha kapitolách byl Tyrrellovým spolupracovníkem právě Jiří Zahrádka.

Její pastorkyňu komponoval Janáček dlouhých devět let a dalších patnáct let do ní zasahoval. Jiří Zahrádka v důmyslně rozvržených dvaceti kapitolách sleduje a objasňuje podrobnou genezi díla, podrobnosti vstupu opery na scénu, dějinné vrtochy uvedení v Praze a ve světě a všechny světové premiéry za skladatelova života.

Kapitola Dlouhá cesta k Její pastorkyni poučí o Janáčkových počátečních dotecích s operou. Jiří Zahrádka je prvý a jediný janáčkovský badatel, který dosvědčuje pravdivost skladatelovy vzpomínky, jak coby klášterní fundatista účinkoval v chlapeckém sboru v Meyerbeerově opeře Prorok v divadle Reduta roku 1869. Poukazuje též na význam Janáčkova recenzenství v Hudebních listech, které jej vedlo k návštěvám oper, připomíná inspirační zájem o lidovou hudbu.

Kapitola Drama, které otřáslo Prahou zevrubně představuje Gabrielu Preissovou, autorskou oscilaci mezi Gazdinou robou a Její pastorkyní, jejíž premiéru v Národním divadle roku 1890 doprovázely reakce libé i nelibé (včetně Tomáše Garrigua Masaryka), syžet byl příliš pravdivý. To vše kniha poutavě dokumentuje.

Regionální Janáček a slavná Preissová popisuje skladatelovo autorské setkání s moravskou spisovatelkou, jejíž povídku Počátek románu si vybral jako základ ke stejnojmenné opeře. Tuto operní folklorní drobnůstku posléze docela odsoudil, ale rozhodující byl vstup libretistky do jeho operního směřování.

Realistické drama jako text opery připomíná operu Eva Josefa Bohuslava Foerstera podle díla G. Preissové Gazdina roba a reflektuje Janáčkovu bytostnou snahu uplatňovat realistické principy v originální hudební výpovědi.

Kapitola Janáčkova dramaturgická úprava činoherního textu komentuje skladatelovy poznámky a retuše v tištěném dramatu Její pastorkyňa a dává jakýsi nástin promýšlení kompozice. Skladatel při stěhování v roce 1910 spálil autograf Její pastorkyně, v opisech jednotlivých jednání data vyškrabal, údaje v písemnostech má nespolehlivé a nepřesné. Jiří Zahrádka vysvětluje, proč se tak Janáček choval a dešifruje vyškrábaná data nasvícením. Dedikace dceři Olze, kterou Janáček vepsal do závěru opisu klavírního výtahu opery – „Tebje Olgo! V pamjať! 18. 3. 1903“, dává nezpochybnitelné datum dokončení opery. Start a postup práce na opeře dokládá J. Zahrádka nejenom skladatelovým kompozičním vývojem, zájmem o nápěvky mluvy i programní orchestrální skladbou Úvod k Její pastorkyni – Žárlivost, která žila koncertním životem a do vydání ani do provozu opery ji skladatel nezařadil.

Precizní pramennou srovnávací chronologií dává J. Zahrádka dataci 1896 – 1903 jako Léta komponování.

Nadmíru náročný nástup díla na scénu objasňuje autor nejdříve kapitolou Národní divadlo v Praze – Karel Kovařovic I. Janáček hned po dokončení nabídl operu Národnímu divadlu v Praze a Jiří Zahrádka s citlivou empatií vysvětluje všechny okolnosti tehdejšího odmítnutí tak výjimečného díla šéfem opery Karlem Kovařovicem, včetně možné osobní animozity. Vždyť Janáček coby recenzent nepěl před léty chválu na jeho operu Ženichové. Z odmítavého stanoviska vůči Její pastorkyni neustoupil Kovařovic ani po úspěšné brněnské premiéře v lednu roku 1904.

Neslavně slavné první nastudování v brněnském Národním divadle nás seznamuje s Aloisem Staňkem-Doubravským, ředitelem brněnského Národního divadla, který byl rovněž prvým Lacou, i s těžkostmi, kterým čelil dirigent Cyril Metoděj Hrazdira, neboť party byly pro hráče i pěvce příliš náročné a neobvyklé. Po všech nesnázích následovala triumfální premiéra 21. ledna 1904, na kterou navázala pestrá škála recenzí a několik zdrcujících repríz z nedostatku orchestrálních hráčů.

Do Revize partitury se pustil Janáček poté, co zažil živé provedení. Úpravy z přelomu let 1906/7 zmírnily folklor. Nastupuje marná snaha o novou inscenaci nové verze.

A léta ubíhala… Další interesantní fakta, životní a tvůrčí peripetie bezmála šedesátníka, nové brněnské nastudování Její pastorkyně roku 1911, pražský nezájem o operu Osud a hlavně neústupná averze Zdeňka Nejedlého vůči moravskému poetickému modernistovi.

Opera konečně vzata Prahou na milost – Karel Kovařovic II ukazuje Janáčkovu situaci, cítil se „…sám se svojím hudebním cítěním…sedím jak straka jen ve svojím hnízdě…“ Kapitola zdůrazňuje úžasnou zásluhu manželů doktora Františka Veselého a pěvkyně Marie Calmy, kteří dokázali svým společenským nasazením „lapit“ pro Její pastorkyni Kovařovicova libretistu Josefa Pešku, ředitele Národního divadla Gustava Schmoranze a po předzpívání partů Jenůfy a Kostelničky dokonce i Karla Kovařovice. Konečně se rozhodl pro provedení opery. Jiří Zahrádka dává zevrubný vhled do Kovařovicových změn a úprav kompozice, které Janáček odsouhlasil. Nastoupil pražský kopista Josef Košťálek, v Brně byl vždy oddaný Josef Štross. Kapitola sleduje i další Kovařovicovy retuše během zkoušek, dává svědectví Jiřího Dědečka i Otakara Nebušky, zveřejňuje scénografické, režijní a choreografické Janáčkovy návrhy, také zásahy cenzury a bohatě komentuje a fotograficky dokládá premiérové nadšení 26. května 1916.

Oddíl Max Brod a Leoš Janáček pečlivě připomíná všechny kroky sblížení literáta se skladatelem, jeho okouzlení operou a cestu, kterou jí otevřel do světa.

Nesmělé krůčky již slavné opery a Nakladatelé – boj o dvanáct let uleželou novinku je defilé nakladatelských osobností, návrhů i sporů a výsledný finiš, vydání partitury v Universal Edition 1918.

Dvorní opera ve Vídni – brána do světa je kapitola kýžené radosti i přehled nám málo známých překážek, které inscenovala politická scéna válečných let, dále revize Brodova německého překladu, který korigoval i jeho přítel Franz Kafka, portréty aktérů a vpravdě památná vídeňská premiéra 16. února 1918 završená recenzentským přijetím, zde demonstrovaným v pozoruhodné národností pestrosti, včetně zajímavých soukromých svědectví a vzpomínek.

Následují záznamy doprovodných okolností provozu díla: Jak to bylo se slavnou Emou Destinnovou, která žel v roli Jenůfy nevystoupila.

Problémy s Gabrielou Preissovou je upřesňující záznam řešení tantiém.

Kapitola Její pastorkyňa doma i ve světě zevrubně referuje hlavně o nové inscenaci brněnské a premiérách v Berlíně a New Yorku.

Další osud retuší – Karel Kovařovic III je výpověď sledující do kdy se Kovařovicovy úpravy skutečně užívaly a jak to bylo s tantiémami.

Její pastorkyňa – výnosná opera? Odpověď dává interesantní výkaz ročních tantiém i procenta například z prodeje not, které skladatel dostával.

Kromě těchto dějových kapitol je ve svazku samozřejmě vše další, co ke knize náleží: úvod i závěr, soupis literatury i rejstřík osobností a tak dále. Soupis nastudování Její pastorkyně v letech 1904-1928, tedy za života skladatele, má u prvých uvedení v Brně, Praze, Vídni a newyorské Metropolitní opeře i záznamy inscenačních týmů a účinkujících, veškeré inscenace mají data premiér, počet repríz, jména dirigentů a režisérů. Leoš Janáček zažil plných osmdesát nastudování v Evropě i New Yorku. Do dnešních dnů, jak uvádí J. Zahrádka, prošla Její pastorkyňa sedmi sty nastudováními, repríz je nepočítaně.

Tato monotematická, velmi obšírná studie se nerozbíhá do široka – naopak soustředěně sleduje a odkrývá detaily, mnohé prvně objevené. Nově objevené a prvně publikované jsou i mnohé fotografie. Plně faktografické téma je čtivě narativní, erudovaný autor je znalec nanejvýš povolaný.  Jeho precizní badatelskou práci iniciovala náročná zakázka. Jiří Zahrádka je autorem kritické edice Její pastorkyně pro Universal Edition, což je v podstatě vrcholný badatelský nárok a úkol. V něm měl Jiří Zahrádka za vzory své blízké přátele Johna Tyrrella a Sira Charlese Mackerrase. Kniha je vskutku dokonalá pramenná práce v podání zasvěceného nadšence a výborného vypravěče.

 „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně vydalo Moravské zemské muzeum v Brně 2021.

Jiří Zahrádka je autorem také kritické edice Káti Kabanové. Věřme a těšme se, že napíše stejně excelentní knihu také o Kátě Kabanové – opeře, která tají dech. Vždyť sám Janáček přiznává: „…měkkost, lyričnost s akcenty dramatickými jež i srdce tep zastavují.“