„Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně – kniha, kterou musíte mít

  1. 1
  2. 2
Jiří Zahrádka, docent hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně, kurátor janáčkovských sbírek Moravského muzea a celoživotní zasvěcenec Janáčkovu dílu nejnověji nabízí zcela vyčerpávající knižní studii „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně/„Truth, the first thing is truth, not beauty.“ The Story of Janaček´s Jenůfa.

Obálka knihy „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)
Obálka knihy „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)

Je to kniha, kterou musíte mít. Láká už obálkou, krásnou tváří, podmanivým pohledem ruské sopranistky Zinaidy Jurjevské, která excelovala při prvém berlínském nastudování Její pastorkyně v roce 1924. To je detailní údaj jedné z posledních kapitol knihy. Čítá tři sta pět stran a v česko-anglické verzi dává absolutně vyčerpávající informace o všem, co vznik díla a vstup do života našich a světových scén „Jenůfu“ provázelo.

Tato knižní studie je doslova detektivka. Jiří Zahrádka je dokonalý znalec Janáčka a jeho díla, který má janáčkovské téma léta prostudované a zažité. Referuje tudíž s autenticitou a suverenitou aktéra a očitého svědka případu. Je skoro neuvěřitelné, že Její pastorkyňa, dnes světově nejhranější česká opera, ba nejfrekventovanější operní titul dvacátého století, se dočkal tak zevrubné a vyčerpávající studie až po dobrém století a čtvrt od jejího začátku vzniku.

Návrh scény k inscenaci Státní opery v Berlíně 1924 (Jiří Zahrádka)
Návrh scény k inscenaci Státní opery v Berlíně 1924 (Jiří Zahrádka)

Její pastorkyňa není pochopitelně tabula rasa. Dávno se jí věnují Janáčkovské monografie – kvalitní, vždy prodchnuté pisatelovým silným interesem o dílo zcela originálního a svérázného autora. Začal Max Brod – v Hudební Matici Umělecké Besedy vydal knihu Leoš Janáček – Život a dílo už v roce 1924. Jeho emotivně sympatická kniha vychází z blízké známosti se skladatelem. Vždyť právě Max Brod stojí za uvedením Její pastorkyně ve Vídni. Byl také erudovaným překladatelem Janáčkových operních libret do němčiny. Muzikologicky pojatá kniha Vladimíra Helferta Leoš Janáček: V poutech tradice (Pazdírek 1938) zůstala vzhledem k osudu profesora Helferta torzem. Velkou oblibu a několik vydání získala čtivá kniha Jaroslava Vogla, janáčkovského nadšence a praktika, v níž výklad Její pastorkyně provází sympatický vhled dirigenta (prvé vydání 1963). Narativně sdělná je stručná monografie Jaroslava Šedy (1961) či Mileny Černohorské (1966). K dispozici jsou svazky Janáčkovy korespondence, celé literární dílo skladatele a množství specializovaných studií. Vše završuje rozsáhlá, nejobsáhlejší, velmi pečlivá a zevrubná dvoudílná monografie Janáček: Osiřelý kos (2018) a Janáček: Car lesů (2021) z pera Johna Tyrrella. Kulturní odstup britského badatele působivě obohacuje jeho znalecký ponor do tématu. V mnoha kapitolách byl Tyrrellovým spolupracovníkem právě Jiří Zahrádka.

Obálka knihy „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)
Obálka knihy „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)

Její pastorkyňu komponoval Janáček dlouhých devět let a dalších patnáct let do ní zasahoval. Jiří Zahrádka v důmyslně rozvržených dvaceti kapitolách sleduje a objasňuje podrobnou genezi díla, podrobnosti vstupu opery na scénu, dějinné vrtochy uvedení v Praze a ve světě a všechny světové premiéry za skladatelova života.

Kapitola Dlouhá cesta k Její pastorkyni poučí o Janáčkových počátečních dotecích s operou. Jiří Zahrádka je prvý a jediný janáčkovský badatel, který dosvědčuje pravdivost skladatelovy vzpomínky, jak coby klášterní fundatista účinkoval v chlapeckém sboru v Meyerbeerově opeře Prorok v divadle Reduta roku 1869. Poukazuje též na význam Janáčkova recenzenství v Hudebních listech, které jej vedlo k návštěvám oper, připomíná inspirační zájem o lidovou hudbu.

Kapitola Drama, které otřáslo Prahou zevrubně představuje Gabrielu Preissovou, autorskou oscilaci mezi Gazdinou robou a Její pastorkyní, jejíž premiéru v Národním divadle roku 1890 doprovázely reakce libé i nelibé (včetně Tomáše Garrigua Masaryka), syžet byl příliš pravdivý. To vše kniha poutavě dokumentuje.

Leoš Janáček v době, kdy komponoval Její pastorkyni (zdroj Jiří Zahrádka)
Leoš Janáček v době, kdy komponoval Její pastorkyni (zdroj Jiří Zahrádka)

Regionální Janáček a slavná Preissová popisuje skladatelovo autorské setkání s moravskou spisovatelkou, jejíž povídku Počátek románu si vybral jako základ ke stejnojmenné opeře. Tuto operní folklorní drobnůstku posléze docela odsoudil, ale rozhodující byl vstup libretistky do jeho operního směřování.

Realistické drama jako text opery připomíná operu Eva Josefa Bohuslava Foerstera podle díla G. Preissové Gazdina roba a reflektuje Janáčkovu bytostnou snahu uplatňovat realistické principy v originální hudební výpovědi.

Jediný dochovaný autograf Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)
Jediný dochovaný autograf Její pastorkyně (zdroj Jiří Zahrádka)

Kapitola Janáčkova dramaturgická úprava činoherního textu komentuje skladatelovy poznámky a retuše v tištěném dramatu Její pastorkyňa a dává jakýsi nástin promýšlení kompozice. Skladatel při stěhování v roce 1910 spálil autograf Její pastorkyně, v opisech jednotlivých jednání data vyškrabal, údaje v písemnostech má nespolehlivé a nepřesné. Jiří Zahrádka vysvětluje, proč se tak Janáček choval a dešifruje vyškrábaná data nasvícením. Dedikace dceři Olze, kterou Janáček vepsal do závěru opisu klavírního výtahu opery – „Tebje Olgo! V pamjať! 18. 3. 1903“, dává nezpochybnitelné datum dokončení opery. Start a postup práce na opeře dokládá J. Zahrádka nejenom skladatelovým kompozičním vývojem, zájmem o nápěvky mluvy i programní orchestrální skladbou Úvod k Její pastorkyniŽárlivost, která žila koncertním životem a do vydání ani do provozu opery ji skladatel nezařadil.

Precizní pramennou srovnávací chronologií dává J. Zahrádka dataci 1896 – 1903 jako Léta komponování.

Obálka klavírního výtahu z roku 1917 s Gabrielou Horvátovou (zdroj Jiří Zahrádka)
Obálka klavírního výtahu z roku 1917 s Gabrielou Horvátovou (zdroj Jiří Zahrádka)

Nadmíru náročný nástup díla na scénu objasňuje autor nejdříve kapitolou Národní divadlo v Praze – Karel Kovařovic I. Janáček hned po dokončení nabídl operu Národnímu divadlu v Praze a Jiří Zahrádka s citlivou empatií vysvětluje všechny okolnosti tehdejšího odmítnutí tak výjimečného díla šéfem opery Karlem Kovařovicem, včetně možné osobní animozity. Vždyť Janáček coby recenzent nepěl před léty chválu na jeho operu Ženichové. Z odmítavého stanoviska vůči Její pastorkyni neustoupil Kovařovic ani po úspěšné brněnské premiéře v lednu roku 1904.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments