Pravé požehnání. Ohlédnutí za festivalem Janáček Brno

Festival Janáček Brno 2016 probíhal v několika okruzích věnovaných operám, sborovým koncertům, symfonickým koncertům, recitálům, komorním koncertům, jazzu. Jeho součástí byly i opery a workshop pro děti a také doprovodné akce. Operní inscenace, které vedení festivalu Janáček Brno zařadilo do svého programu, vzbudily velký zájem obecenstva i recenzentů. Ocenila jsem pestrost výběru inscenací a zejména tvůrčí vklad operního souboru Národního divadla Brno, který díky své participaci na průběhu festivalu mnoho získal. Především sám přispěl do programu dvěma premiérami, z nichž každá snese ta nejvyšší hodnotitelská měřítka.

Festival zahájila inscenace Janáčkovy Káti Kabanové, která přivedla do Brna jednoho z nejzajímavějších operních režisérů, Kanaďana Roberta Carsena a jeho slavnou inscenaci, jež měla před lety svou první premiéru ve Vlaamse Operan, kde ji dirigoval Jiří Bělohlávek a hlavní roli ztělesnila Karita Mattila. Inscenace prošla také madridským Teatro Real, Teatro ala Scalla a jistě postupně dozrávala. Brněnský operní soubor měl to štěstí, že mohl spolupracovat na inscenaci, která přesvědčila svou stylovou čistotou, přesným režijním vedením a snahou o nejvyšší profesionalitu. Po hostování norimberské opery s Janáčkovou Věcí Makropulos, režírovanou Carsenem před dvěma lety na minulém Festivalu Janáček, se podařilo získat režiséra pro nastudování jeho inscenace přímo s brněnským souborem. Soustředěné úsilí, které vede k takto mimořádně kvalitnímu výsledku, je pro brněnský soubor velkým přínosem. Do Brna se vrací chuť umělecky pracovat.

Carsenova Káťa Kabanová patří k těm inscenacím, u nichž máte pocit, že Janáčkovo dílo našlo jednu ze svých kongeniálních divadelních podob. Robert Carsen je neobyčejně citlivý, muzikální a chytrý režisér, který se dokáže na operní dílo dívat z určitého nadhledu jako na umělecký celek, jehož celistvost může ještě dále potencovat svým inscenačním výkladem. Právě Janáčkova Káťa, která je mimořádně stylově jednotná, vybízí už svou základní hudebně dramatickou podobou k rafinovaně prosté interpretaci. Podstatnou roli tu má scénografie, v níž se její komorní příběh může odehrát. Scénografické řešení Carsenova týmu (výtvarník Patrick Kinmonth) spočívá ve volbě vodní hladiny, která pokrývá celé jeviště, může zůstat nenarušena jedinou vlnkou, ale právě tak se dá rozhýbat pohyby aktérů. Vodní hladina a její proměny jsou zároveň materiálem pro světelná kouzla vytvářená  jevištními reflektory, které doplňuje časově synchronizovaná projekce na bocích i v pozadí scény (světelný design Peter van Praet). Ani Carsenova Káťa se ovšem neobejde bez proměn prostředí a je až dojemné, do jaké míry měl už samotný Leoš Janáček cit pro divadelní podobu této své opery, nakolik interprety stále nabádal, aby její hudebně dramatický průběh nepřerušily jevištní přestavby. Proto ostatně nakonec připsal ke své Kátě mezihry. Robert Carsen pochopil Janáčkovo úsilí víc než přesně, spolu se scénografem zvolili jevištní prostor, který je nejen jednotný, ale zároveň patřičně proměnlivý. Systém dřevěných obdélníků, které lze postupně sestavit do různých hracích ploch, je geniálním řešením. Jenomže kdo bude tím kulisákem, který nenaruší přestavbou celistvost výpovědi? Už při předehře vidíme bíle oděné dívky, které leží na hladině a čeří ji v souvislosti s hudbou jemně i divoce, aby výsledkem jejich choreograficky dokonalé akce byla ta pro Káťu charakteristická křižovatka cest, na nichž se všichni zúčastnění potkávají.

Takto „jednoduchý“ průzračný inscenační koncept vyžaduje dokonale propracované pohybově herecké aranžmá, úzké sepětí herců s postavami, jejich přesnou koordinaci s hudební podobou inscenace. Brno má výbornou Káťu Pavly Vykopalové, Varvaru Lenky Čermákové, Kudrjáše Petra Levíčka, Kabanichu Evy Urbanové, Dikoje Jiřího Sulženka, Borise Magnuse Vigiliuse, Tichona Gianluky Zampieriho, Kuligina, Glašu i Feklušu. Orchestr řízený Ondrejem Olosem zněl Janáčkovou hudbou jaksi přirozeně, s pregnantně připravenými stavebnými vrcholy, s vysoce kontrastní dynamickou stavbou, s patřičně barvitou instrumentální realizací, zněl dramaticky i milostně, jen vzácně překrýval sólisty – bohužel v jeho zvuku poněkud zapadly poslední repliky opery. Jak víme, Janáček si libreto upravil sám podle Ostrovského hry Bouře. A že byl dramatikem od pánaboha! S brněnským souborem byl režisér Robert Carsen jistě po právu spokojen, protože ze sebe všichni vydali to nejlepší, čeho byli schopni. Letošní festival Janáček Brno měl famózní začátek.

Další velký zážitek přinesla do Brna koprodukce Janáčkovy opery se švédskou Operou Göteborg, kde měla v dubnu minulého roku premiéru dvojice oper – Bartókův sugestivní Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání v režii Davida Radoka. Výjimečnost večera spočívala už v tom, že s režisérem přijeli do Brna na určená čtyři představení také tři vynikající sólisté, s nimiž pracoval už na premiéře ve Švédsku v dubnu minulého roku: Anders Lorentzson (Modrovous), Katarina Giotas (Judith) a Katarina Karnéus (Žena z Schönbergova Očekávání).

David Radok ve spolupráci se scénografem Martinem Chocholouškem vymysleli scénografii, která žije spolu s hlavními postavami. Systém temných pohyblivých panelů, které postupně odkrývají nová a nová zákoutí tajuplného Modrovousova hradu, dýchá spolu s interprety a s jejich minuciézními pohybově hereckými akcemi. Tři ideální interpreti, kteří pracují s dokonale profesionální koncentrací, promyšlená scénografie včetně sugestivního svícení potřebovala doplnění o stejně niternou orchestrální složku inscenace. Šéfdirigent brněnské opery Marko Ivanović těmto operám a zejména Bartókovu Modrovousovu hradu doslova propadl a spolu se svým dokonale fungujícím orchestrem dotvořil inscenace do tvaru, který diváky téměř hypnotizoval.

David Radok pracoval s oběma operami velmi důsledně dramaturgicky. Pojal je jako quasi souvislý příběh a měl pro to mnoho důvodů. Oba skladatelé zkomponovali své opery nedlouho po sobě (1909 a 1911) a k jejich napsání je vyprovokoval hluboký osobní prožitek. Režisér Radok ponechal Bartókovu Modrovousovi a Juditě co nejvíc prostoru pro jejich herecké akce a také světelně je neustále zvýrazňoval. Přesně vybrané typy představitelů, dokonale srostlé se svým hudebním podhoubím, diváky vtáhly do opery, která je ponorem do nitra dvou lidských duší. Judita, dychtivá nezkušená nevěsta, chce za každou cenu proniknout do Modrovousovy mysli. Před ní stojí jeho přitažlivá charismatická postava, kterou se ona postupně snaží zbavit tajuplnosti přesto, že je Modrovousem opakovaně varována. Při svém úsilí sama ztrácí svou nepopsanost i půvab, její chování nabírá na agresivitě a stírá její zamilovanost. Pak přichází překvapení: v pozadí jeviště se na prostorném jevištním voze objevuje snově realistický výjev – tři krásné ženy z Modrovousovy minulosti. Judita pokorně vstupuje mezi ně, protože ztratila svou originalitu a výlučnost, a také lásku.

Severský šedavý pokoj s mnoha okny a také s dveřmi, jimiž nikdo neprojde, se po přestávce přiblíží k divákům až k proscéniu. Sedí v něm u stolu tatáž žena, kterou jsme viděli jako jednu z Modrovousových žen, na proscéniu leží Juditina svatební kytice. Juditu připomíná i kostým této ženy – jen je šedivější, smutnější, žena osaměla, a snad i zavraždila svého milence či manžela. A on se jí ztělesní ve své hmotnosti, je jím Modrovous. Žena bloudí v temném lese svých pochybností i vzpomínek.

Radokova inscenace je jednou z možností, jak inscenovat operu bez ozdob, ale ne bez scénické působivosti, v těsné symbióze s hudbou, která je dokonale propojena s dramatickými osobami, jež vidíme na jevišti. Stylově vytříbená inscenační práce, připravená v dokonalém souznění celého inscenačního týmu. Vynikající výkon dirigentův a dokonalá součinnost jeho orchestru. Další kladné body pro současnou práci brněnského operního souboru.

A k tomu v kontrastu inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu z norimberské opery, tentokrát v režii enfant terrible operní režie Katalánce Calixta Bieita. Inscenace bez pauzy, hrozivý pohled do sibiřského lágru, jehož obyvatelé ztratili veškerou naději a propadli se do nejhlubšího bahna. Těžko můžeme režisérovi, pro něhož byla Janáčkova opera z ruského prostředí jistě něčím naprosto vzdáleným, vyčítat, že v tomto temném díle ponechává člověku jen tušenou a velmi nepatrnou „jiskru boží“ a že jeho Gorjančikov se nevrací do normálního života, ale je zastřelen. Především je přivezení Bieitovy inscenace seznámením s další podobou zahraniční režijní práce. Brněnské obecenstvo se ve své valné části, zdá se, nechalo do inscenace vtáhnout a ocenilo výkony operních herců, ale i jiný výklad Janáčkovy hudby, drsnější, akčnější, odpovídající tomu, co se dělo na jevišti.

Velmi zajímavé bylo setkání s inscenací opery Steva Reicha The Cave, kterou provedl v Mahenově divadle soubor Brno Contemporary Orchestra řízený dirigentem Pavlem Šnajdrem a čtyři sólisté. Hudba Steva Reicha doprovází videokompozici Beryl Korot. Jeskyní je míněna posvátná Jeskyně patriarchů v Hebronu, ke které mají vztah judaisté, muslimové i křesťané (zde reprezentovaní Američany). Operu na místě technicky realizoval Radek Odehnal.

Závěrečnou inscenací festivalu Janáček Brno byla Její pastorkyňa (dirigent Marko Ivanović, režie Martin Glaser), od jejíž premiéry uběhl už rok. Inscenace neztratila nic ze své působivosti, sólisté, sbor a orchestr odvedli přesvědčivé výkony v čele s Lacou Jaroslava Březiny, s Kostelničkou Szilvie Rálik, s Jenůfkou Pavly Vykopalové, Števou Tomáše Juháse, Stárkem Ivana Kusnjera, Stařenkou Jitky Zerhauové a doslova se všemi představiteli menších rolí. Obecenstvo bylo vnímavé a dokázalo ocenit soustředěnou atmosféru slavnostního večera. Všichni si také připomněli nedožité pětaosmdesáté narozeniny Vladimíra Krejčíka, který kromě jiných postav bývával také představitelem Števy.

Letošní festival Janáček Brno zaujal svou snahou ukázat Janáčkovo dílo v různých interpretacích a v kontextu skladatelových současníků i následovníků. Takto koncipovaný program vzbudil zájem obecenstva i odborné veřejnosti, předvedl široký rejstřík hostujících interpretů, ale také ukázal, jak kvalitní interpreti žijí přímo v Brně. Pro Brno je takový festival pravým požehnáním, protože postupně získává nejen obyvatele města, ale přivádí do Brna také hosty z celé republiky a hosty zahraniční. Festival Janáček Brno 2016 skončil, ať žije festival Janáček Brno 2018!

www.janacek-brno.cz

Kontinuální podrobné zpravodajství Opery Plus z festivalu Janáček Brno 2016 naleznete zde