Pražské jaro: BBC a Bernarda Fink

Svatava Barančicová, 22.05.2012 6:00

Po sobotním vystoupení Edity Gruberové v Rudolfinu, které bylo ukázkou radosti, šarmu, dramaturgického vtipu a vůbec špičkové zábavy “pro horních deset tisíc”, působil nedělní koncert BBC Symphony Orchestra 20. května v Obecním domě trochu suchým, výchovně osvětovým dojmem. Je mi to líto, protože orchestr s Jiřím Bělohlávkem si dali s náročným, leč posluchačsky ne tak vděčným repertoárem, který do Prahy přivezli, jistě hodně práce.

Předně – mezi uvedenými skladbami Tippeta, Ravela a Suka těžko hledat spojnici, spíše jsou to pozoruhodné rozdíly, které odlišují tyto autory a jejich díla složená v prvních třech dekádách XX. století. Nejmladší byla skladba Michaela Tippeta: jeho Koncert pro dva smyčcové orchestry z roku 1938 – 39 uvedlo těleso BBC ve zvláštním rozesazení na pódiu. Koncert má půvabnou střední větu, která přináší citová sóla houslí, cella a zajímavé harmonie. Jinak ale Koncert nepůsobí příliš inspirativně a kupodivu ani nápadně nevyužívá dvou těles k nějakým zvláštním zvukovým efektům, které se zde daly očekávat (alespoň vzadu, kde jsem seděla, nebyly slyšet žádné instrumentační triky, “stereo efekty” či přelévání hlasů). Ravelova Šeherezáda pro hlas a orchestr z r. 1903 vnesla do večera romantiku dálek a exotické barvy Orientu. Určitě patřila k nejatraktivnějšímu momentu večera. Tři poemy na verše Tristana Klingsora zkomponoval Ravel jako poklonu stejnojmenné skladbě Rimského-Korsakova. Vyjadřují romantickou touhu umělce po dalekých krajích a pocity osamělosti. Slova jednotlivých částí jsme mohli díky českému překladu Ivana Štrause sledovat v programu.

Bernarda Fink se tohoto díla zhostila se sobě vlastním vkusem, uměřeným citem, představivostí a vysokou mírou hudební inteligence. Tato sympatická mezzosopranistka sice nemá silný průrazný hlas, ale vybírá si zajímavý koncertní repertoár, který není dán každému. Dirigent Bělohlávek s orchestrem BBC ji doprovázeli s maximální ohleduplností – pianissima lehká jako vánek, vzdálené hlasy, snivé nálady. Nikde zpěvačku nepřehlušili, přitom však dílo nepostrádalo plasticitu, dynamické vrcholy a množství barev nezbytných pro francouzskou hudbu. Po přestávce přišlo Sukovo Zrání, náročná, dramaticky se vzpínající symfonická báseň pro velké obsazení hráčů, dokonce i s ženským sborem povolaným kvůli několika taktům v závěru. Zajímalo by mě, zda orchestr, který nastudování díla věnoval hodně sil a chtěl Prahu “ostrovním” podáním Suka obdarovat, tušil, jak na tom je české publikum ve vztahu k tomuto klasikovi. Ukázalo se – soudě podle prořídlých řad, a to i těch novinářských – že zájem je dnes již poměrně vlažný. Nedivím se, že současný posluchač nemusí programnímu dílu rozumět: kdo dnes zná obsah Sovovy sbírky Žně, jež Suka inspirovala? Jak poznat v obrovských gradačních vlnách (je jich celkem šest), co je zpěv kraje, píseň lásky nebo píseň bolesti? Upřímně – všechny působily stejně vypjatě a pateticky. Slyšíme, že jsou zde zvraty nálad, ponuré až děsivé tóny, zajímavá místa, která jakoby o něčem hovoří, ale netušíme proč a o čem. Suk si do partitury tyto inspirace vpisoval, ale posluchač pro tématické souvislosti nemá žádné vodítko. Z orchestru se na něj hrne neustávající jednolitý proud složitého přediva hlasů, občas kulminujících v orgiích zvuku. I když Jiří Bělohlávek vypracoval všechny složité detaily partitury s orchestrem s pověstnou precizností, obávám se, že publikum by mnohem vřeleji ocenilo Sibelia nebo jinou součást tradičního repertoáru, který BBC Symphony Orchestra hraje na svých koncertech.
Pražské jaro 2012
BBC Symphony Orchestra
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Bernarda Fink (mezzosoprán)
Kühnův smíšený sbor (ženská část)
Sbormistr: Marek Vorlíček
20.května 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha