Operní panorama Heleny Havlíkové (74)

Týden od 14. do 20. května 2012

 – Roccova brněnská Elektra 
 – Luxusní bonboniéra Magdaleny Kožené a Mitsuko Uchidy
 – Slovenský slavík ozdobil Pražské jaro
 – Praha hostila wagnerovský kongres
 – Inspirace na dny příští 
***

Roccova brněnská Elektra Premiéra Elektry Richarda Strausse v Janáčkově divadle 18. května (po které následují pouhé tři reprízy) byla spojena s velkým očekáváním. Toto základní operní dílo počátku 20. století  Richarda Strausse od strhujícího koncertního uvedení v pražském Národním divadle pod taktovkou Jiřího Kouta 3. a 6. června 1995 u nás nezaznělo. A jediné poválečné scénické provedení – opět v pražském Národním divadle – se datuje lety 1961-1964, a to s takovými osobnostmi jako byl dirigent Jaroslav Krombholc a sólisté Alena Míková (Elektra), Ivana Mixová (Klytaimnestra), Drahomíra Tikalová (Chrysothemis) nebo Přemysl Kočí (Orestes). Interpretační nároky s mimořádně obtížnými party a rozsáhlým orchestrem ostatně předurčují toto dílo skutečně pouze pro ty největší operní scény. Zvědavost vyvolávalo i obsazení titulní role americkou sopranistkou světového renomé Janice Baird, která se prosadila ve wagnerovském repertoáru a jako Elektra vystoupila na prestižních operních jevištích – jak uvádějí brněnské zdroje například ve Staatsoper Wien, Deutsche Oper Berlin, Semperoper Dresden, Oper Essen, Nationaltheater Mannheim, Teatro Dell`Opera Roma, Salzburger Festspiele, Kungliga Operan Stockholm, Operá Du Rhin Strasbourg, Théâtre Du Capitole Toulouse, Opernhaus Zürich.

Richard Strauss, obdařený neumdlévající vitalitou mistrovsky ovládl kompoziční i dirigentské řemeslo. Jeho rozsáhlá tvorba zahrnuje i patnáct oper, námětově a stylově pestrých: Mezi prvním, wagnerovsky pojatým vykupitelském mýtem Guntram (1894) a závěrečným Capricciem (1942) uplynulo téměř půlstoletí. Jeden z jeho libretistů – Stefan Zweig – Strausse jako skladatele charakterizoval takto: „Nebylo v něm nic z démoničnosti, nic z třeštění umělce, nic z oněch depresí, jak je známe z životopisů Beethovenových a Wagnerových. Strauss pracuje věcně a klidně, jako vznešený řemeslník svého umění, s důslednou pravidelností. Jeho jasné modré, silně zářící bdělé oči jsou oči muže, který rozpoznal své poslání.“

Virtuóz opery po wagnerovských počátcích svými dekadentně expresionistickými adaptacemi biblického námětu v Salome a antické mytologie v Elektře rozpoutal dramata mravně rozvrácených postav, vymykajících se lidskému řádu, sexuálních excesů, temné extáze pomsty, morbidních triumfů smrti. Šokoval – a konečně tento brilantní symfonik dosáhl jako čtyřicátník úspěchu (i finanční nezávislosti) také v žánru opery, kterou v mohutnosti výrazu i barev rozsáhlého orchestru i mimořádně náročných partů dovedl k fascinující strhující síle. (Pro časovou orientaci připomeňme, že Její pastorkyňa, kterou padesátiletý Janáček usiloval o své uznání jako operní dramatik, měla svou brněnskou premiéru v roce 1904, o rok dříve, než Salome.)

Elektra měla premiéru v roce 1909 v Drážďanech. Je to již společné dílo se Hugo von Hofmannsthalem (1874-1929). Mezi Straussem a o deset let mladším spisovatelem, básníkem, dramatikem, esejistou, jedním z nejvýznamnějších rakouských symbolistů, vznikl velice úzký vztah. Po Elektře je Hofmannsthal  autorem libret Straussových oper Růžový kavalír, Ariadna na Naxu, Žena bez stínu, Egyptská Helena a Arabella. Strauss a Hofmannsthal tak tvoří další kongeniální dvojici skladatele a libretisty, jakou byli Mozart a Lorenzo da Ponte, Meyerbeer a Scribe  nebo Verdi a Boito.

Pokud byla Salome vystupňovaně smyslná až k extázi závojového tance a následnému zhnusení, Elektra je temnější, dusnější, tvrdší. Opera vychází ze Sofoklova zpracování Homérova vyprávění o osudech hrdinů trojské války. Zaměřuje se na téma pomsty a osud Elektry, kterou – stejně jako její sestru Chrysothemis – trýzní vlastní matka, spoluvražedkyně svého manžela a jejich otce. Ve chvíli, kdy jejich bratr Orestes vykoná pomstu a matku i jejího milence zavraždí, Elektra na vrcholu extáze z vítězného triumfu padá vysílena k smrti. Strauss zde graduje prostředky opery v mohutném výrazu, rozvolněné harmonii na hranici tonality a barvách, ve kterých využívá zvukové možnosti mimořádně rozsáhlého orchestru.Dirigent brněnského nastudování Caspar Richter však zploštil Straussovo kompoziční mistrovství do jednotvárné zvukové masy v zoufale pomalých tempech, která při absenci agogiky umrtvovaly dramatičnost tohoto Straussova díla, ze kterého dokáže mrazit. Brněnská premiéra se vlekla k nepřečkání téměř dvě hodiny (nahrávka Carla Böhma se vejde pod 100 minut, Soltiho má 107 minut.)

Režisérem a výtvarníkem brněnského nastudování je Rocc, který k vytvoření kostýmů přizval ještě módního návrháře Miroslava Saba. Scéna je výtvarně impozantní: tvoří ji čtyři monumentální kvádry, sloupy, mezi kterými je vklíněna křižovatka úzkých uliček. Umístění na točně dovoluje natočit stabilní pravidelnou sestavu kvádrů z různých úhlů, které pak díky světlu září oslnivou zlatavostí, do které se „rozlévá“ rudá barva krve, aby vzápětí  dostaly stříbřitě namodralý odstín i zlověstně potemněly do šedé až černé. Takto výstižný znak pyšné moci mykénského královského paláce s klaustrofobními uličkami strachu, úzkostí, děsu a vražd je od ostatního „světa“ oddělen řetězy, které se s lomozem zhroutí ve chvíli, kdy Orestes dokoná svou pomstu zavražděním Klytaimnestry a Aigistha. V tomto sugestivním scénickém řešení však Rocc jako režisér rozehrál scény, které Straussovo a Hofmannsthalovo excelentní uchopení mýtu a propracovaných charakteristik jeho aktérů převracejí způsobem, který nemá oporu ani v hudbě, ani v libretu (škoda, že programová brožura k inscenaci vynechává v libretu scénické poznámky – i ty jsou přece součástí dramatického textu). Elektra je v Brně za jakousi neohroženou, po indiánském způsobu zmalovanou Amazonkou, která se s až směšnou dřevěnou maketou sekery v závěru rozmachuje nad Chrysothemis. Ta sice zpívá o své touze po rodinném životě, chová se ovšem – a je i oblečená – jako marnivě výstřední mondéna. Orestes přijde z hlediště coby vyžilý hejsek s cigaretou, který se zřejmě cestou stavil ve Španělsku a opatřil si ve second handu repliku toreadorského kostýmu. A na Aigistha po návratu do Mykén hned přijde malá potřeba. V závěru se z uliček mezi kvádry vypotácí celý početný sbor, takže jeviště je poseté desítkami mrtvol, čemuž Elektra, když se jí nepodařilo svou sestru ani uškrtit řetězem ani setnout onou maketou sekery, v klidu přihlíží.

Bylo obdivuhodné, že sólisté i takové pojetí zvládli. Bylo zřejmé, že Janice Baird má s rolí Elektry velké zkušenosti a jakkoli nevládne dramatickým sopránem ohromujícího objemu, dodala Elektře rozměr ženy trýzněné svou pomstychtivostí. Také Helena Zubanovich zvládla roli panovačné a vnitřně nejisté Klytaimnestry svým pevným barevným mezzosopránem skvěle. Vedle těchto žen vymykajících se lidskému řádu Adriana Kohútková dokázala alespoň pěvecky vytvořit kontrast dívky, která i v takové děsivé situaci touží po obyčejném lidském štěstí. Jakub Kettner měl pro rozměry Janáčkova divadla přece jen subtilnější baryton, než part Oresta vyžaduje.

Dozajista nelze nikomu upírat právo na vlastní výklad antického mýtu. Ale pokud se Rocc domnívá, že ten Straussův a Hofmannsthalův je dnes málo „in“, pak si měl nechat napsat jinou, vlastní operu. A nezneužívat pro své svévolné exhibice tyto dva svrchované mistry s obrovským vzdělanostním zázemím.***

Luxusní bonboniéra Magdaleny Kožené a Mitsuko Uchidy

Četnost koncertů Magdaleny Kožené u nás se sympaticky zahušťuje; každý je ovšem stále vnímán jako mimořádná událost.

Po barokních áriích, které patří k jejím doménám a s nimiž u nás naposledy vystoupila na koncertě v Národním divadle v říjnu loňského roku s Collegiem 1704, se v programu pro letošní ročník Pražského jara 16. května v Dvořákově síni Rudolfina vrátila k mahlerovsko-francouzskému programu. Takovou kombinaci uvedla na svém recitálu v Národním divadle v prosinci 2009 s Pražskou komorní filharmonií a je také (s Dvořákovými Biblickými písněmi) obsahem jejího nejnovějšího CD Láska touha, které vyšlo letos v květnu v Kožené domovském vydavatelství Decca. Mahlerovy písně na básně Friedricha Rückerta s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Sira Simona Rattla jsme u nás mohli v jejím podání slyšet i letos v lednu díky přenosům do kin.

Zatímco při všech těchto koncertech byly jejími partnery orchestry, pro své pražsko-jarní  vystoupení v Rudolfinu zvolila velice šťastně „pouze“ komorní klavírní uskupení. V Mitsuko Uchidě měla nejen svrchovanou a vysoce ceněnou mistryni tohoto nástroje (kéž by se v Praze prezentovala i na samostatném koncertě), ale především umělkyni nadanou mimořádnou empatií. Spolu tak vytvořily rovnocenný pár, z něhož vyzařovalo hluboké souznění, vnitřní srozumění a synergie – ta povýšila jejich výkony do projevu, který rezonoval právě takovým prolnutím.

I když jsme zatím u nás bohužel neměli příležitost poznat Magdalenu Koženou i jako operní herečku, písňové recitály jsou pro zpěvačku jejího profilu příležitostí, která dává vyniknout jejímu umění zpěvem vyjádřit díla, v nichž se proplétají nejjemnější záchvěvy emocí ve vztahu textu a hudby. Právě v komorní intimnosti a niternosti mohly Kožená i Uchida uplatnit své schopnosti vtáhnout posluchače do písňových minipříběhů Mahlerových pěti písní na básně Friedricha Rückerta i dvou písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh (Rýnská legendička a Pozemský život).

Z francouzského repertoáru byla volba Tří Bilitiných písní Clauda Debussyho, jeho Zapomenutých ariett a zejména pak Messiaenových Básní pro Mi, namísto árií z oper na předchozích koncertech i CD z roku 2003 rozhodně ku prospěchu nejen dramaturgie celého koncertu. Obě v nich dokázaly skvěle vyjádřit onu specifickou francouzskou „zasněnost“, kterou ovšem v Messiaenovi vygradovala do dramatických forte ve Dvou válečnících i Vyslyšené modlitbě. Závěrečným přídavkem Lavečky z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních sice ještě více nadchla horující publikum, bohužel se nevyhnula deformaci sykavek.Magdalena Kožená je dnes zralá pěvecká osobnost, která svou kariéru buduje promyšleným tříbením svých možností i limitů. Její světlý hlas získává na plnosti a barevnosti a proznívají v něm temnější, dramatičtější odstíny. Její recitál na letošním Pražském jaru i díky umělecké spřízněnosti s Mitsuko Uchidou považuji z jejích pražských vystoupení za dosavadní vrchol.
***

Slovenský slavík ozdobil Pražské jaro

V sobotu 19. května se v rámci Pražského jara konal koncert sopranistky Edity Gruberové, doprovázené Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Už samotný vstup Edity Gruberové do zcela zaplněné Dvořákovy síně Rudolfina byl impozantní – primadonna assoluta ve stříbřité róbě vkráčela na pódium způsobem, který vyvolal bouřlivé ovace publika ještě dříve, než zazpívala první tón – z každého jejího pohybu a gesta bylo zřejmé, že přichází osobnost, která si je vědoma své ceny. Hodnoty, spolehlivě prověřené čtyřmi desítkami let vystupování na nejprestižnějších operních scénách světa.

Je obdivuhodné, v jaké pěvecké kondici se Gruberová představila – její zvonivé koloratury a především dynamické nuance, kterými ozdobí i „vražedné“ pasáže svých brilantních partů, jsou i dnes ohromující. Tam, kde se umění jejích výrazně mladších kolegyň vyčerpá tím, aby vůbec zazpívaly technicky mimořádně náročné partie, Gruberová si pohrává s dynamikou a dalšími pěveckými finesami, které ovládá právě díky své fenomenální technice belcanta. Když slyšíte i vidíte zpívat Editu Gruberovou, zdá se, že prohánět hlas v precizních suverénních koloraturách ve všech kombinacích dynamické škály, plynule gradovat do znělých forte nebo ztišovat do měkkých jemných pianissim bez sebemenšího zakolísání i v extrémních výškách, skocích a škálách v legatu i staccatu, je snadné – stačí otevírat ústa, občas se trochu nadechnout a usmívat. Sama říká, že zpěváci jsou jako sportovci, kteří musí pravidelně trénovat svaly – hlasivky i celé tělo, aby vše fungovalo ve správné koordinaci a „švunku“. Nicméně přirozený proces stárnutí, který jako by se Gruberové dosud vyhýbal, se přece jen projevuje – nejvíce ve výběru repertoáru, kdy Gruberová skvěle zazpívá mladé zamilované holky tak, že jí o desítky let mladší následovnice mohou jen tiše závidět – ale úžasná technika zpěvu se dostává do rozporu se základním charakterem rolí dychtivého a nedočkavě bláhového mládí, určených přece jen o generaci (až dvě generace) mladším zpěvačkám.

Edita Gruberová, která se nijak netají svým věkem (narozena 1946), se stala fenoménem nejen díky svému pěveckému mistrovství, ale i díky uvážlivosti a moudrosti s jakou si dokázala vybírat role. Svědčí o tom i to, v jaké vrcholové kondici se udržuje po čtyřicet let v tak choulostivém oboru, jakým je právě dramatický koloraturní soprán. Avšak právě k dramaturgii jejího pražsko-jarního recitálu však tentokrát směřuje výhrada.

První část byla jakousi procházkou pařížskými bulváry s romantickými skladateli sklonku 19. století. Nepříliš šťastné bylo zahájit koncert vokalízou pro soprán a orchestr Slavík a růže Camilla-Saint Saënse – mohl by to snad být skvělý přídavek, jako entrée ale nefungoval, jakkoliv jej – po ne zcela jistém začátku – nakonec zvládla brilantně. Následovala valčíková rozverná arietta Julie Ah! Je veux vivre z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda a další až operetně rozevlátá arietta Mireille O légère hirondelle ze stejnojmenné opery tohoto francouzského romantika. Posledním pěveckým číslem první poloviny koncertu byl do třetice Gounod – závěrečný výstup šílenství zrazené Ofélie A vos jeux, mes amis… z Hamleta. Gruberová má skvělou pěveckou techniku, přesto někdy při prudkých přechodech z vysokých do nízkých tónů bylo znát, že její intonace a deklamace oproti zcela bezchybné minulosti ztrácí na přesnosti. To jsou ovšem jen maličkosti, protože i tyto situace primadona assoluta ustála suverénně – problémem bylo hlavně již zmíněné ukotvení těchto rolí v o generaci mladších postavách.

Není běžné, aby publikum již o pauze odměnilo umělce ovacemi vestoje – a Rudolfinum vskutku povstalo v očekávání dalších vrcholných uměleckých prožitků. To těšení se naplnilo – Edita Gruberová si na druhou půli koncertu vybrala zlatou róbu a italské belcanto, které jí bylo výrazně bližší, než francouzský repertoár. Zahájila árií Marie z Donizettiho Dcery pluku a na závěr suverénně vystihla zoufalství i radost Aminy v jejím velkém výstupu v Náměsíčné Vincenza Belliniho.

V přídavcích pak Edita Gruberová předvedla, že není jen strhující představitelkou tragických nebo nepřízní osudu stíhaných hrdinek, ale má i vytříbený komediální talent. S vtipem a hereckou nadsázkou, kterou publikum nadšeně kvitovalo, rozehrála Adélinu árii smíchu Mein Herr Marquis z Netopýra Johanna Strausse a přidala ještě skvěle vykonstrastované výrazové valéry v árii Cunegondy z Bernsteinova Candida. Výborným partnerem byl Editě Gruberové Symfonický orchestr Českého rozhlasu vedený ukrajinským dirigentem Andrejem Jurkevičem.  SOČR se prezentoval nejen jako citlivý doprovazeč, ale blýskl se i v samostatných orchestrálních částech.

Ještě poznámka k obsahu programové brožury: vzhledem k tomu, že koncert obsahoval méně známé árie, publikum by jistě ocenilo jejich texty včetně překladu.
***

Praha hostila wagnerovský kongres

Pro svůj letošní kongres si Mezinárodní sdružení wagnerovských spolků ve dnech 17. – 20. května 2012 vybralo Prahu. Členy této asociace nadšených příznivců a obdivovatelů tohoto velikána německé opery kromě hostitelské české Společnosti Richarda Wagnera na 140 organizací z celého světa. Součástí bohatého programu, který ve vědeckém sympoziu akcentoval téma vztahu Richarda Wagnera k Čechám, byl i koncert ve Státní opeře nazvaný Pocta Richardu Wagnerovi II., který za přítomnosti sedmi stovek účastníků mezinárodní wagnerovský víkend slavnostně uzavřel. Rozšířený program koncertu Pocta Richardu Wagnerovi I. se konal v pátek 18. května 2012.Bylo by bláhové se domnívat, že z orchestru Státní opery se jako mávnutím kouzelného proutku stane těleso schopné dostát všem nárokům Wagnerových monumentálních partitur – v předehře k Mistrům pěvcům norimberským, předehře k 1. dějství Lohengrina s choulostivým začátkem smyčcové sekce v pianissimu a předehře k Tristanovi a Isoldě. Jasně se však potvrdilo, jak klíčovou roli hraje osobnost dirigenta. Jan Latham-Koenig má s  orchestrem Státní oepry Praha už zkušenost z nastudování Tristana a Isoldy. Orchestr se při nedělním matiné sice nevyvaroval drobných zaváhání (v žesťové sekci), ale to byly jen drobnosti ve výkonu, který v kontextu současné pražské operní nejistoty patřil k mimořádným. Jan Latham-Koenig především dokázal suverénně a plasticky vystavět hudební plochy a obdařil Wagnerovu hudbu nepřeslechnutelnou energií a entuziasmem. Také sólové výstupy sopranistek Dany Burešové (Alžběta – Dich teure Halle v Tannhäuserovi), Jitky Svobodové (Sentina balada z Bludného Holanďana) a Andy-Louisy Bogzy (Isolda – Mild und leise wie er lächelt) splňovaly základní standardy natolik, že před wagnerovskými nadšenci obstály.

Je neomluvitelné, že ministerstvo kultury tak zaslepeně oslyšelo zájem Jana Lathama-Koeniga v týmu s bývalou ředitelkou londýnské Královské opery Covent Garden Elaine Padmore dát novou tvář samostatné Státní opeře, z níž právě ministerstvo svou nečinností udělalo nespravedlivě popelku. Umělců takých zkušeností, rozhledu, realizovatelných vizí a především schopnosti efektivně pracovat s orchestrem, kteří jsou ochotni u nás pracovat, skutečně není nazbyt.

***

Inspirace na dny příští

Igor Stravinskij: Život prostopášníka. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Daniel Jäger, sbormistr Jurij Galatenko. Národní divadlo moravskoslezské, hostování v Národním divadle v Praze v rámci Pražského jara 22. května 2012 19:00 hod.

***

Richard Strauss:
Elektra
Dirigent: Caspar Richter
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Miroslav Sabo
Sbormistr: Pavel Koňárek
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Premiéra 18. května 2012 Janáčkovo divadlo Brno

Klytaimnestra – Helena Zubanovich
Elektra – Janice Baird
Chrysothemis – Adriana Kohútková
Aigisthos – Ivan Choupenitch
Orestes – Jakub Kettner
Orestův vychovatel – Pavel Kamas
Důvěrnice – Adriana Hlavsová
Nosička vlečky – Jitka Klečanská
Mladý sluha – Petr Levíček
Starý sluha – Ladislav Mlejnek
Dohlížitelka – Daniela Straková-Šedrlová
1. služka – Jana Iskrová
2. služka – Jana Wallingerová 
3. služka – Hana Kopřivová
4. služka – Martina Králíková 
5. služka – Andrea Široká

www.ndbrno.cz

***

Pražské jaro 2012
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Mitsuko Uchida (klavír)
16. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Gustav Mahler: Des Knaben Wunderhorn
– Rheinlegendchen
– Das irdische Leben
Claude Debussy: Chansons de Bilitis
– přestávka –
Gustav Mahler: Rückertlieder
Claude Debussy: Ariettes oubliées
Olivier Messiaen: Poèmes pour Mi

www.festival.cz

***

Edita Gruberová (soprán)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Andrej Jurkevič
19. května 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha 

program:
– Camille Saint-Saëns: Le Rossignol et la Rose
árie, výstupy a orchestrální části z oper:
– Charles Gounod: Romeo a Julie; Mireille
– Ambroise Thomas: Raymond; Hamlet
– Gaetano Donizetti: Dcera pluku
– Amilcare Ponchielli: La Gioconda
– Vinzenzo Bellini: La Sonnambula

www.festival.cz

***

Pocta Richardu Wagnerovi
Dirigent: Jan Latham-Koenig
Anda-Luise Bogza, Dana Burešová, Jitka Svobodová (soprán)
Eduardo Villa (tenor)
Richard Haan (baryton)
Oleg Korotkov (bas)
Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
18. a 20. května 2012 Státní opera Praha

program (20.5. zkrácená verze):
Richard Wagner:
– Mistři pěvci norimberští –předehra
– Rienzi – Allmächt’ger Vater, blick herab! (Rienzi)
– Tannhäuser – Dich teure Halle… (Alžběta), Freudig begrüssen wir die edle Halle (sbor), O du, mein holder Abendstern (Wolfram)
– Valkýra – Leb wohl, du kühnes, herrliches Kind! (Wotan)
—
Lohengrin – předehra k 1.dějství, Du fürchterliches Weib (Telramund), Treulich geführt ziehet dahin (předehra a svatební pochod), In fernem Land (Lohengrin)
– Bludný Holanďan – Johoho! Johohohoe! (Senta)
– Tristan a Isolda – předehra, Mild und leise wie er lächelt (Isolda)

www.opera.cz

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto: Elektra – ND Brno, Pražské jaro – Ivan Malý, Pocta R.Wagnerovi – Státní opera Praha