Pražské jaro láká na koncert čisté krásy

  1. 1
  2. 2
Festival Pražské jaro nabídne v pátek 20. května skutečně mimořádný zážitek – na jednom pódiu spojí síly Česká filharmonie, americký dirigent David Robertson, Pražský filharmonický sbor a Ivo Kahánek. Jeden z nejvýznamnějších českých klavíristů současnosti se festivalovému publiku představí hned dvakrát, když provede klavírní koncert Movis současného českého autora Michala Rataje, aby následně přednesl sólový part v Symfonii č. 4 Charlese Ivese.

Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – Ivo Kahánek (foto Ivan Malý)
Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – Ivo Kahánek (foto Ivan Malý)

„Ives je spolu s Gershwinem klíčovým americkým skladatelem 1. poloviny 20. století a jeho monumentální, smělá a současně dojemná Symfonie č. 4 pro orchestr, sbor a sólový klavír patří mezi jeho největší díla,“ říká dramaturg Pražského jara Josef Třeštík.

„Ivo je špičkovým sólistou světa tradičních partitur, který se pustil do hledání ve sféře hudby podstatně novější,“ uvádí Michal Rataj. „Jako skladatele mne každé takové hledání celý život přitahuje,“ dodává.

Sám Ivo Kahánek se netají tím, že se na své dvojí vystoupení na koncertu Pražského jara nesmírně těší: „Jednak právě na tomto festivalu, přesněji řečeno na festivalové soutěži, začala v roce 2004 má koncertní kariéra. Jednak je Pražské jaro jedním z elitních světových festivalů a vystoupit na něm je ctí pro jakéhokoli hudebníka, tím spíše, že to bude s dalším národním klenotem – Českou filharmonií a dirigentem Davidem Robertsonem. Klavírní koncert Michala Rataje bude pro mne jednou z prvních příležitostí zahrát si skutečně soudobou hudbu, navíc hudbu mého vrstevníka a kamaráda, která posluchače možná překvapí nejen svou originalitou, ale i čistou krásou. A mne dokonce přiměje v jedné části improvizovat!“

Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – David Robertson (foto Ivan Malý)
Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – David Robertson (foto Ivan Malý)

Slovo o programu

Průmyslová revoluce v průběhu 19. století přinesla Spojeným státům nebývalý ekonomický rozvoj, který obyvatelům Nového světa umožnil nejen náročnější životní styl, ale také kultivaci uměleckého vkusu. Ve větších městech se rozvíjel pravidelný koncertní život podporovaný výraznými místními osobnostmi a mecenášstvím zbohatlých bankéřů a průmyslníků, kteří si mohli pozvat k pohostinskému působení evropské špičky (nejznámější byl Antonín Dvořák). Z tohoto kvasu se pomalu rodila svébytná americká hudba, která nalézala inspirační zdroje v hudebních projevech domorodých obyvatel a černošského etnika, zároveň však zůstávala silně vázána na modely evropské romantické hudby. Z nich ji vyvedl až Charles Ives (1874–1954), který svými – na svou dobu experimentálními – výboji ovlivnil následující generace skladatelů, nikoli jen amerických.

Ives byl typickým outsiderem. Už od čtrnácti let sice působil jako profesionální chrámový varhaník, ovšem po univerzitních studiích se rozhodl pro dráhu pojišťovacího agenta a komponování se věnoval jen ve volném čase. Úspěšnou obchodnickou činností si zajistil slušné živobytí, které mu dovolovalo dotovat vydávání a provozování vlastních děl, avšak zvýšeného zájmu se jako skladatel dočkal teprve na sklonku života.

Ve svých skladbách nečinil rozdíl mezi hudbou pro vyšší a nižší společenské vrstvy (což byla tehdy důležitá distinkce). Jako syn vojenského kapelníka vyrůstal v ovzduší populární hudby a neváhal ji zahrnout do svých zvukových experimentů (nechal hrát několik dechových kapel současně, ačkoliv každá hrála jiné písně). Stejně tak hojně využíval písně lidové a duchovní. Ve způsobu, jímž spojoval různorodý hudební materiál, předznamenal mnohem pozdější nástup evropské postmoderny, reprezentované díly Bernda Aloise Zimmermanna, Luciana Beria nebo Alfreda Schnittkeho.

Z Ivesova orchestrálního odkazu se na koncertních pódiích můžeme nejčastěji setkat se skladbami Three Places in New England (Tři místa v Nové Anglii), Central Park in the Dark (Central Park ve tmě) a The Unanswered Question (Nezodpovězená otázka). Skladba z roku 1908 (revidovaná pak v 30. letech) bývá někdy popisovaná jako programní hudba, ale trefnější by bylo hovořit o ní jako o filozofii přenesené do hudby. V úvodu ke skladbě Ives píše, že se zabývá „věčnou otázkou existence“. Ani ne šestiminutové dílo je čitelně strukturováno do tří na sobě nezávislých vrstev – první tvoří sólová trubka, druhou čtyři flétny a další smyčce, které přinášejí jakési poklidné pozadí. Trubka jako by svým sólem kladla otázku, čtyři flétny, reprezentující lidstvo, hledají odpověď. Napřed měkce, později však – jakoby frustrovány nemožností ji najít – agresivněji a nervózněji

Pozoruhodné jsou i Ivesovy čtyři symfonie. První dvě stojí ještě na pevných základech evropského romantismu. Ve třetí Ives zachytil, jak napovídá její název The Camp Meeting, svůj dětský zážitek z davové pobožnosti pod širým nebem. Na Symfonii č. 4 pracoval více než deset let a koncipoval ji pro koncertantní klavír a obsáhlý orchestr s účastí sboru. Vnitřně bohaté dílo, využívající značné množství odkazů hudebních (náboženské písně lidové i autorské) a mimohudebních (inspirace povídkou Nebeská železnice Nathaniela Hawthornea ve druhé větě), pokládá základní otázky lidského bytí, na něž se snaží hledat odpovědi.

Tři ze čtyř vět Čtvrté symfonie byly provedeny ještě za Ivesova života; premiérové provedení kompletního díla se však uskutečnilo až jedenáct let po jeho smrti: 26. dubna 1965 v newyorské Carnegie Hall v podání Amerického symfonického orchestru a Scholy Cantorum pod taktovkou Leopolda Stokowského, jemuž v komplikovaných polymetrických pasážích asistovali dirigenti José Serebrier a David Katz.

Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – Michal Rataj (foto Ivan Malý)
Pražské jaro: tisková konference, 19. května 2022 – Michal Rataj (foto Ivan Malý)

Michal Rataj (1975) píše převážně elektroakustickou a instrumentální hudbu. V roce 2002 se podílel na vzniku rozhlasového pořadu Radioateliér Českého rozhlasu Vltava a založil internetový portál rAdioCUSTICA zaměřený na mapování současné domácí scény akustických umění.

Je autorem hudby a zvukového designu k velkému množství rozhlasových her a v poslední době i k řadě hraných a dokumentárních filmů či seriálů (mj. Jan Palach, Bohéma).

Ve svých skladbách hledá vzájemné průniky současných zvukových technologií a tradičních kompozičních řešení. Přestože často pracuje s technologickými proměnami zvuku v reálném čase, rád se uchyluje k tvorbě čistě akustických forem, do nichž nechává technologie zasahovat jen skrytě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments