Pražské jaro nabídlo Herreweghovu oslavu italského madrigalu

Čerstvě sedmasedmdesátiletý Philippe Herreweghe se na Pražské jaro vrátil po patnácti letech. Tento belgický dirigent a sbormistr je žijící legendou interpretace vokální hudby starších slohových období. Proslul uváděním a nahrávkami Bachových kantát, Janových a Matoušových pašijí i Velké mše h moll. Stejně tak sklízí uznání například i za své počiny s hudbou Monteverdiho (v roce 2018 např. vydal v rámci svého labelu Phí oceňovanou nahrávku Mariánských nešpor) a dalších autorů přelomu 16. a 17. století. Herreweghův umělecký záběr je však mnohem širší. Jako dirigent orchestrů dobových nástrojů i standardních symfonických těles se soustavně věnuje i některým skladatelům doby romantismu. Vždy si však repertoár pečlivě vybírá. Své Collegium Vocale Gent, které vede již přes půlstoletí, v posledních asi patnácti letech rozšířil i do podoby velkého sboru pro projekty s romantickými oratorními díly. V jeho bohaté diskografii tak nechybí třeba Dvořákovo Requiem či Stabat mater.

Herreweghe pro pražský koncert a související koncertní turné připravil program, jehož osou byla díla pozdní renesance a nastupujícího baroka inspirovaná Arkádií jako mýtickou zemí pastýřů, jak ji vylíčili ve svých dílech antičtí básníci Theokritos a Vergilius a po nich Jacopo Sannazaro. Básně Giovanniho Battisty Guariniho či Torquata Tassa s milostným námětem odkazujícím k postavě pastýře Thyrsa se staly velmi vděčnou látkou pro zhudebnění ve formě madrigalu. Mezi přední autory takových skladeb patřili Salomone Rossi, Luca Marenzio a Claudio Monteverdi, jejichž díla v programu zazněla. De Wertovo Tirsi Morir volea bylo v rámci ohlášené změny programu vynecháno.

Koncert proběhl bez přestávky a byl rozdělen do celkem pěti bloků s instrumentálními předěly: Úvodu a částí nazvaných Odloučení, Intimita, Smrt a Shledání milenců. Instrumentální skladby nebyly pouhými vložkami. Zazněly přesvědčivě a ve velmi dobré souhře, které nebylo na závadu ani to, že hudebníci byli usazeni ve dvou skupinách poměrně daleko od sebe po stranách pěveckého ansámblu (dvojice houslí s loutnou nebo teorbou a naproti cembalo, violoncello, pozoun a cink). Kromě hry první houslistky Sophie Gent je třeba zvlášť ocenit krásný zvuk, zpěvné frázování a intonační přesnost hráče na cink Lamberta Colsona či citlivý přednes cembalisty u diminucí na Marenziův madrigal Tirsi morir volea. Trochu nešťastné bylo, že obsazení hned u tří instrumentalistů nebylo v programu aktualizováno. Philippe Herreweghe se provádění instrumentálních skladeb přímo neúčastnil, naslouchal jim usazen v židli zády k publiku spíše v roli jakéhosi supervizora.

Poněkud problematičtěji působil ze začátku projev šestičlenného vokálního ansámblu (nejčastěji zpívajícím v proměnlivé pětihlasé formaci). Jako by pěvci až postupně nacházeli jistotu a dařilo se jim vezpívat do prostoru Rudolfina, které má sice celkově akusticky velmi dobré vlastnosti, ale pro tento svou povahou komorní, až intimní žánr a dané minuciézní pojetí je přece jen dost naddimenzované. Žádná vhodná alternativa však zřejmě není, jakýkoli z pražských historických sálů by zdaleka nedostačoval zájmu publika (koncert byl vyprodán). Těžko říci, zda mohlo pomoci třeba jiné rozestavení na pódiu. Takto se nicméně zdálo, že pěvci s prostorem tak trochu bojují.

Asi nejhůře se to dařilo sopranistce Miriam Allan, jejíž hlas zněl (možná i vinou určité indispozice) místy až velmi ostře a prozrazoval určitý tlak, což velmi kontrastovalo s uvolněným vokálním tvořením druhé sopranistky Barbory Kabátkové i kultivovaně sytým a pojivým hlasem altistky Mélodie Ruvio. V sólovém partu Monteverdiho madrigalu/ballu Tirsi e Clori ovšem její hlas získal bohatší rezonanci a též výrazově zpěvačce vyšel duet přesvědčivě. Drobné problémy v intonaci byly několikrát patrné i u zkušeného tenoristy Toreho Toma Denyse, který je jinak též uměleckým vedoucím ansámblu „Dionysios Now!“. V tenorovém duetu Dialogo della Rosa Sigismonda d’India předvedl velmi atraktivní barvu svého hlasu, ale též trochu smazával melodii včetně ozdob. Zdálo se, jako by on a Benedict Hymas prezentovali poněkud rozdílnou vokální estetiku. Spolehlivě, i když spíše méně výrazně působil basista Jimmy Holliday. V prostoru velmi subtilně, místy až těžko slyšitelně zněla loutna jako doprovodný nástroj.

Dojem z koncertu každopádně postupně sílil. Samotný závěr ohlášeného programu pak přinesl efektní gradaci nesenou jednoznačně radostnou emocí v Monteverdiho ballu, v němž atmosféru tanečního reje podpořilo i použití tamburíny. Vrcholným zážitek byl pak opakovaný Monteverdiho madrigal Ah, dolente partita.

Provádění madrigalů nevyžaduje nezbytně samostatné dirigentské vedení. Philippe Herreweghe své pěvce motivoval silou své osobnosti a úspornými, ne právě nápadně návodnými gesty k pozornosti detailům či důsledné deklamaci. Leccos však ponechával na jejich vzájemné pozornosti a komorním citu.

I když se možná nedostavilo jedinečné kouzlo okamžiku, byl koncert rozhodně působivou oslavou madrigalového umění. Osobnost formátu a zásluh Philippa Herrewegha a jeho kolegyně a kolegové si každopádně standing ovations, jichž se jim dostalo, rozhodně zaslouží. Lze připomenout, že pro milovníky staré hudby to z programu Pražského jara letos ještě nebylo vše. Festival nabídne koncert další velevýznamné osobnosti historicky poučené interpretace. Začátkem června vystoupí s Amsterdam Baroque Orchestra & Choir bachovský specialista Ton Koopman.

Hodnocení autora recenze: 80%

Pražské jaro: Tirsi & Clori – Madrigaly v Arkádii
17. května 2024, 20:00 hodin
Praha, Rudolfinum

Program:
I. Úvod
Salomone Rossi: Sinfonia à 5 & 3 si placet ze sbírky Sinfonie e gagliarde, libro 1 (Venezia, 1607)
Giovanni Giacomo Gastoldi: Concerto de Pastori ze sbírky Balletti a cinque voci (Venezia, 1593)

II. Odloučení
Salomone Rossi: Sinfonia grave à 5 ze sbírky Sinfonie e gagliarde, libro 1 (Venezia, 1607)
Salomone Rossi: Udite, lagrimosi spirti ze sbírky Madrigali à 5, libro 1 (Venezia, 1600)
Luca Marenzio: Stillo l’anima in pianto ze sbírky Madridali à 5 voci, libro 6 (Venezia, 1594)
Salomone Rossi: Sinfonia quinta ze sbírky Il quarto libro de varie sonate (Venezia, 1622)
Claudio Monteverdi: Ah, dolente partita ze sbírky Il quarto libro de madrigali (Venezia, 1603)

III. Intimita
Salomone Rossi: Gagliarda à 5 & 3 si placet detta la Narciso ze sbírky Il secondo libro delle Sinfoie at Gagliarde (Venezia, 1608)
Salomone Rossi: Corrente seconda, Brando primo ze sbírky Varie sonate, sinfonie, gagliarde, brandi e corrente, libro 3 (Venezia, 1613)
Sigismondo d’India: Dialogo della Rosa ze sbírky Le musiche da cantar (Milano, 1609)
Salomone Rossi: Sinfonia undecima ze sbírky Sinfonie e gagliarde, libro 1 (Venezia. 1608)
Luca Marenzio: Deh Tirsi mio gentil ze sbírky Madrigali à 5 voci, libro 8 (Venezia, 1598)
Claudio Monteverdi: Dolcemente dormiva ze sbírky Il secondo libro de madrigali à cinque voci (Venezia, 1590)
Luca Marenzio: Al lume delle stelle ze sbírky Madrigali à 5 voci, libro 7 (Venezia, 1595)

IV. Smrt
Salomone Rossi: Sinfonia seconda ze sbírky Il quarto libro de varie sonate (Venezia, 1622)
Salomone Rossi: Trosi mio, caro Tirsi ze sbírky Madrigali à 5, libro 1 (Venezia, 1600)
Luca Marenzio: Nel dolce seno ze sbírky Madrigali à 6 voci, libro 5 (Venezia, 1591)
Luca Marenzio/Giovanni Bassano (arr. Peter Philips): Tirsi morir volea ze sbírky Primo libro de Madrigali à cinque voci (Venezia, 1580)

V. Shledání milenců
Claudio Monteverdi: Tirsi e Clori ze sbírky Settimo libro de madrigali (Venezia, 1619)

Účinkující:
Miriam Allen – soprán
Barbora Kabátková – soprán
Mélodie Ruvio – alt
Benedict Hymas – tenor
Tore Tom Denys – tenor
Jimmy Holliday – bas
Collegium Vocale Gent
Philippe Herreweghe – dirigent