Pražské jaro: Torontští symfonikové podruhé, tentokrát s Janem Lisieckim

Na druhém z koncertů Toronto Symphony Orchestra se v sobotu 20. května ve Smetanově síni Obecního domu jako sólista představil mladý kanadský klavírista Jan Lisiecki. Dvaadvacetiletý rodák z Calgary, jehož jméno prozrazuje polské kořeny, si pro svůj pražskojarní debut vybral dílo, s nímž v roce 2013 uchvátil obecenstvo na prestižním festivalu BBC Proms, a to Klavírní koncert a moll Roberta Schumanna.

Klavírní koncert a moll op. 54 Roberta Schumanna snad netřeba dlouze představovat. „Koncert koncertů“, který je mnohými považován za nejkrásnější romantické dílo svého druhu vůbec, Schumann vypracoval z původně jednověté Fantazie pro klavír a orchestr z roku 1839 na přání své mladé ženy, famózní pianistky Clary Wieck. Výsledný třívětý opus, „cosi mezi symfonií, koncertem a velkou sonátou“, jak napsal Schumann v jednom z dopisů své ženě, je ve všech ohledech náročným, úžasně nápaditým kusem, jenž je pro většinu pianistů pomyslným „prubířským kamenem“.

Lisieckého vystoupení předcházela (nejen) českým posluchačům dobře známá Předehra ke Smetanově Prodané nevěstě. Odkaz na dirigentskou osobnost Karla Ančerla, který u Toronto Symphony Orchestra působil v letech 1968 až 1973, přednesl orchestr s působivou lehkostí. Dirigent Peter Oundjian zvolil spíše klidnější tempo, které hráči v převážně jednolité, mírnější dynamice, jíž ozvláštňovala úžasně plynulá crescenda a decrescenda, udrželi od prvního do posledního taktu. Předehra díky tomu i přes svůj virtuózní charakter vyzněla velmi prostě, nechyběl však vnitřní náboj, který jako by jí trochu paradoxně dodávalo již zmíněné umírněné tempo.

Jako klidný, avšak nesmírně podmanivý lze shrnout také následující Schumannův Klavírní koncert. Jan Lisiecki ho hrál jednoduše a obyčejně, v nejlepším smyslu toho slova. Právě obyčejnost, interpretace oproštěná od jakéhokoliv zbytečného patosu či velkých romantických oblouků, totiž učinila jeho pojetí naprosto unikátním. Již v úvodním vstupu klavíru v Allegro affettuoso si Lisiecki nepočínal nijak dramaticky a velmi záhy se dostal do měkkého, zvukově až neuvěřitelně hladkého piana, v němž přednesl hlavní téma. V této klidné, nesmírně soustředěné náladě postupně rozplétal hudební materiál první věty, jejíž fáze doslova přetékaly jedna do druhé. Orchestr mu byl naprosto rovnocenným partnerem, překrásně vyzněly především dialogy s klarinetem a posléze hobojem v Andante espressivo v závěru expozice.

I přes to však skladbě nechyběla potřebná živelnost, která sice u Lisieckiho není na první pohled tolik patrná, o to více je však ve svém důsledku přitažlivá. Poprvé ji bylo výrazněji možno zachytit v kadenci, vedle toho se projevovala v nápaditých detailech jako například v mírném „přibržďování“ na koncích taktů v samotném závěru první věty, které jen zvyšovalo pocit naléhavosti. Krásně sytý zvuk prostupoval celé Intermezzo. Andante grazioso, attacca navazující Allegro vivace, pak opět nebylo nijak strhující ve smyslu exponovaného zvuku či okázalé virtuozity. Naopak – byla to vnitřní soudržnost a dokonalá provázanost sólového a orchestrálního partu, jež uchvacovala svou přirozeností, a také určitá „samozřejmost“, s níž hudba plynula. Lisiecki zde navíc předvedl brilantní, perlivou techniku, díky níž běhy ve vysoké oktávě doslova zářily. Jeho pojetí Schumanna po celou dobu nutilo k velmi soustředěnému poslechu a soudě podle nadšeného potlesku zcela zaplněného sálu, doprovázeného spontánními výkřiky „bravo!“, jsem zcela jistě nebyla jediná, kdo to tak vnímal. Jeho vystoupení uzavřel přídavek v podobě Chopinova Nocturna c moll op. 48 no. 1.

Druhá polovina koncertu přinesla skladbu tak trochu „z jiného soudku“. Jedno z nejhranějších děl Bély Bartóka, Koncert pro orchestr, představilo posluchačům zcela odlišný hudební svět, plný temné melancholie a elegické nálady, která se v rámci jednotlivých části postupně mění v jásavou. Tematicky přebohatá skladba se vyznačuje úchvatnou instrumentací, v rámci níž nelze nezmínit žesťovou sekci, konkrétně trubky, jejichž bryskní zvuk dodával hudbě úžasný, syrový nádech. Peter Oundjian každou z jednotlivých vět vykreslil velmi plasticky, a to zejména po stránce dynamické, již měl propracovanou do nejmenšího detailu. Jeho gesta přitom byla po celou dobu velmi úsporná s výjimkou Finale: Pesante – Presto, v němž dal průchod svému nadšení.

Na bouřlivý potlesk publika orchestr odpověděl trochu neobvykle rovnou třemi přídavky. Prvním z nich byla na počest Karla Ančerla Karnevalová předehra Oskara Moravce, rodáka ze Světlé nad Sázavou, který od roku 1951 působil na University of Toronto. Jako další zazněl slavný Valčík z Chačaturjanovy Maškarády a celý večer uzavřel Elgarův Nimrod z jeho op. 36 (Enigma. Variace na vlastní téma). Co více dodat než již zmíněné: „Bravo!“

Hodnocení autorky recenze: 90%

Pražské jaro 2017
Toronto Symphony Orchestra, Peter Oundjian & Jan Lisiecki
Dirigent: Peter Oundjian
Jan Lisiecki (klavír)
Toronto Symphony Orchestra
20. května 2017 Smetanova síň Obecní dům Praha

program:
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra k opeře
Robert Schumann: Klavírní koncert a moll op. 54
Béla Bartók: Koncert pro orchestr
přídavky:
Oskar Moravec: Karnevalová předehra
Aram Chačaturjan: Valčík z Maškarády
Edward Elgar: Nimrod z Variací na vlastní téma (Enigma)

www.festival.cz