Pražské jaro uzavírá ročník českými klasiky i evropskou premiérou

„Tímto koncertem se uzavírá ročník, ve kterém jsme oslavili českou hudbu jako důležitou součást naší identity. Českou hudbu, která ovšem není jen naší lokální národní záležitostí, ale má skutečně světový potenciál. Mezi zahajovacím koncertem s Mou vlastí v podání Berlínských filharmoniků a závěrečným koncertem, kde Českou filharmonií s českým programem řídí amerických dirigent, se tak klene pomyslný oblouk silného symbolického poselství. I tím chceme jako mezinárodní hudební festival české kultuře přispívat,“ říká Pavel Trojan, ředitel festivalu Pražské jaro.

Sounáležitost s Rokem české hudby pořadatelé zakomponovali i do cen vstupenek v jednotlivých kategoriích, které se prodávaly v částkách 2024, 1904, 1874 a 1854 Kč. „Tento veskrze symbolický koncert tak uzavírá 79. ročník festivalu, který si vzal za cíl vzdát pocty slavným skladatelům z dávných kapitol české hudby, ale i přinášet nové pohledy na tato slovutná díla, provokovat diskuse a zamyšlení nad významem české hudební identity a postavením české hudby ve světě. Stejně důležité pro nás bylo také dát reprezentativní prostor tvorbě současných českých skladatelů. To proto, aby naši potomci měli co slavit v Roce české hudby i za dalších sto let,“ přibližuje úvahy pořadatelů skryté za samotnými koncerty Kateřina Koutná, tisková mluvčí festivalu.

První ochutnávku toho, co si Pražské jaro přichystalo ke oslavám svého jubilejního 80. ročníku, pořadatelé oznámí právě v den závěrečného koncertu festivalu, 3. června 2024 dopoledne.

„Umění se už dlouho obrací hlavně dovnitř, k individuálnímu pocitu. Superorganisms se snaží mířit do vrstvy nad individuem,“ říká Miroslav Srnka. Od roku 2016, kdy Kirill Petrenko v Bavorské státní opeře premiéroval jeho operu South Pole s Rolandem Villazónem a Thomasem Hampsonem v hlavních rolích, patří mezi nejostřeji sledované skladatele současnosti. „Včely nebo mravenci jsou společenstva individuí jednoho druhu, která přežívají jen v synergii a sebeorganizaci. Orchestr může být dokonalým příkladem podobné lidské sebeorganizace, s fascinující precizností, disciplínou, koordinací,“ říká Srnka o skladbě, kterou napsal na společnou objednávku Berlínských filharmoniků, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Los Angeles Philharmonic, Orchestre de Paris a České filharmonie. „Superorganisms jsou sestaveny téměř výhradně z virtuózních sólových hlasů zcela individuálně rozděleného orchestru, ale přesto v celé skladbě nejsou žádná sóla a jednotlivé hlasy lze jen těžko od sebe rozpoznat. Hudba v nich vzniká až z vlnění společné energie. Jako hejno ryb nebo ptáků, kde nedokážeme sledovat jednu bytost, ale přesto dokážeme hodiny pozorovat pohyb celku. Superorganisms jsou čtyřmi různými druhy ke sluchovému pozorování. Vznikly v době, která svoje problémy bez semknutí lidského superorganismu nebude moct vyřešit.“

Amerického dirigenta Davida Robertsona už čeští posluchači dobře znají: v Praze už od něj mohli slyšet skladbu Turangalîla Oliviera Messiaena, či Bartókovu operu Modrovousův hrad na Pražském jaru. Americký umělec je skutečný fenomén. Jako šéfdirigent vedl Sydney Symphony Orchestra a St. Louis Symphony Orchestra, působil jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra, a coby chráněnec Pierra Bouleze se stal prvním americkým hudebním ředitelem Ensemble Intercontemporain. Pohybuje stejně dobře v klasicko-romantickém repertoáru jako v soudobé hudbě. Od debutu v roce 1996 patří mezi klíčové dirigenty newyorské Metropolitní opery, kde mimořádně úspěšnou produkcí Gershwinovy opery Porgy a Bess zahajoval sezónu 2019–2020, a následně za její nahrávku získal cenu Grammy. Řídí nejlepší světové orchestry včetně Concertgebouw Amsterdam a Newyorské filharmonie a dalších.

Josef Špaček se na mezinárodní scéně etabloval jako špičkový interpret české hudby. „S nadhledem hrající Špaček skloubil čistý tón a směle znějící spodní rejstřík s bezchybnou techniku s jemností výrazu,“ napsal v roce 2015 britský Guardian o jeho nahrávce českých houslových koncertů s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Na nahrávce nechybní ani Putování dušičky Leoše Janáčka, které zazní na závěrečném koncertě. Rodák z Hukvald je psal ve 20. letech minulého století, dílo ovšem nikdy nedokončil a materiál využil v opeře Z mrtvého domu. Z původních skic koncert rekonstruovali skladatelé Leoš Faltus a Miloš Štědroň a dílo vrátili do původní podoby. Další skladbou večera bude Mazurek pro housle a orchestr, který patří mezi nejpopulárnější skladby Antonína Dvořáka. Skladba postavená na nezaměnitelném melodickém nápadu vznikla na přání autorova německé nakladatele Simrocka, který si přál navázat na úspěch Slovanských tanců.

Slavnostní večer a současně celý festival uzavře symfonická báseň Praga. Josef Suk, žák a zeť Antonína Dvořáka, v ní vzdal hold „královské Praze“, jak vepsal do partitury. Tajuplný úvod vybízí k představě mlhy nad Vltavou, pohledu na Vyšehrad, v náhlém rozjasnění zase můžeme spatřovat panorama s Pražským hradem. S Mou vlastí Bedřicha Smetany, erbovním dílem Pražského jara, Sukovo mistrovské dílo spojuje také husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, který prostupuje celým dílem. V monumentálním závěru zazní chorál v celém orchestru, k němuž se přidají i varhany Smetanovy síně Obecního domu.