Pražské Tajemství v „naivní podobě“

Kompozice Tajemství

Tajemství komponoval Smetana ve velmi trudném životním období. Ocitl se v té době v krajně tíživé hmotné situaci, v červnu 1877, tedy relativně krátce před začátkem komponování Tajemství, ztratil poslední zbytky sluchu, zoufalý poslední pokus o léčbu v listopadu 1877 byl neúspěšný. Tíživě na něj působila i rodinná situace, jeho druhá manželka Betty, o šestnáct a půl roku mladší, mu nebyla v jeho nemoci tou oporou, jakou by si byl zasloužil a jakou by potřeboval, naopak se od něj stále více distancovala. Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské vzniklo z této vnitřní trýzně, z fyzické i psychické bolesti. Opera je charakterizována v podtitulu jako ´komická´, ale čistě komickou není. Krásnohorská později ve svých pamětech napsala: „Libreto naň působilo jaksi zádumčivě, i komické figury a výjevy zdály se mu vážné a nešťastný genius musel si i sám říci, že smutný přídech všeho má původ nejvážnější v jeho nitru a v tragickém prožívání vlastního osudu.“ V Tajemství mizí jásavá, spontánní radost nad světem, pulsující žár mládí, není tu živelnost tanců tak obdivovaná v Prodané nevěstě. K povrchu se dostává, ostatně jako už v předchozí Hubičce komponované rovněž na Krásnohorské libreto, rys tklivosti a jakési vědomí pomíjivosti bytí, přitom si obě díla zachovávají radostný pohled na svět pramenící z neotřesitelného bytostného optimismu Smetanova, z jeho obrovské duševní síly a víry v budoucnost.

Tajemství odehrávající se v městysy pod Bezdězem pojednává o dávné nenaplněné lásce lidí již středního věku, Kaliny a Panny Rózy, kde příčinou rozkolu byly rozdílné majetkové poměry a jejichž rodiny ještě dnes nepřejí ani lásce Kalinova syna Víta a Rózininy neteře Blaženky. Kalinovým ´tajemstvím´ je starý list zesnulého frátera Barnabáše slibující poklad v chodbách pod Bezdězem. Podstatou příběhu je ovšem víra v sílu opravdové a hluboké náklonosti, která dokáže vzdorovat světu, všemu a všem. Tyto základní momenty jsou Krásnohorskou odlehčovány vtipně koncipovanými úsměvnými situacemi vyvěrajícími z podstaty malého města (postupně šuškandou prozrazené Kalinovo tajemství), napětí přináší Kalinovo hledání pokladu v útrobách země, vroucnost je ve výstupech Blaženčiných a Vítkových.

Námět si zvolil Smetana mezi čtyřmi dalšími, které mu tehdy Krásnohorská nabízela. Líbilo se mu, že zmínka o podzemní chodbě na Bezděz, která hraje v opeře klíčovou roli, je pravdivá. Lákala ho scenérie zříceniny i komika scény, v níž Jirka vyzrazuje z věže hlásnou troubou tajemství. A pak je tu motiv „staré lásky“ (ostatně také jedna z variant návrhu názvu komponované opery) mezi Kalinou a Pannou Rózou, která dojde naplnění. Toto téma se objevuje ve všech Smetanových operách po Libuši. V Tajemství je hlavní postavou hrdý Kalina, který veškeré své úsilí směruje k tomu, aby se postavením vyrovnal své dávné lásce a byl jí společensky roven. K poznání, že pravá a pevná láska je největší životní hodnotou a největším pokladem („poklad“ byl třetí variantní návrh názvu) a k jejímu získání není třeba zlata, dospěje Kalina až po letech, kdy sám sobě přiznává hloubku svého vztahu k Róze. To už není spontánní láska mládí, ale hluboký, cit, který Kalina skrývá před lidmi i sám před sebou. Jeho naplnění vyžaduje vzájemné pochopení a sílu odpuštění. V osobní situaci to bylo přesně to, po čem i Smetana sám toužil.

V Tajemství Smetana na základě vynikajícího libreta Krásnohorské vytvořil mimořádné dílo, sám tuto operu považoval za svou nejlepší. Je hudebně neuvěřitelně bohatá a důmyslně prokomponovaná. Skladatel vychází ze dvou základních témat: motivu „tajemství“ (pokladu) – začátek předehry a z neklidného motivu Kalinova, z nichž vyvěrají další hudební myšlenky. Ve své práci Smetana využívá opět náročnou polyfonii. Tato nápaditá kompoziční stavba je zcela přirozeně sdělná, dílo je prostoupeno melodickými prvky, zcela mimořádný je ansámbl 2. dějství Ó klamné domnění – toto geniální ustrnutí v čase, křehce jímavé, silné ve své niternosti a celkové katarzi. 

Josef Václav Sládek po premiéře Tajemství v září 1878 charakterizoval v Lumíru Smetanovu tvorbu tohoto období jako „díla krví psaná“ . 

Libreto Elišky Krásnohorské

Podkladem pro vznik oper byly tehdy Krásnohorské texty – libreto k Hubičce (1876)je považováno za jedno z nejlepších českých operních libret vůbec a podobně oceňované je i Tajemství, které je hodnotné nejen literárně, ale přináší i dramaturgicky odvážné novinky. „Krásnohorská vytvořila v ´Tajemství´ okouzlující libreto…opět se tu vyznamenala krásnou řečí, lidově jadrnou, jde-li o mluvu lidí pod Bezdězem; v průběhu děje se několikrát mihne její úsměv… I ve scénických předpisech si troufla dost smělé věci: závěr prvního jednání je simultánní scéna, kdy na námětí si na lavičce vyznává lásku Vítek s Blaženkou a do jejich milostného zpěvu se dorozumívá Skřivánek se zvoníkem Jirkou na věži o „tajemství“, které však nedoslýchavému zpěvákovi musí ponocný zahoukat na troubu…,“ píše mj. ve své monografii o B. Smetanovi Václav Holzknecht. „Pokud jde o text, je zásluhou Krásnohorské, že operní libreto české bylo povzneseno k pravé výši básnické. Libreto ´Tajemství´ má skutečnou cenu literární, je neobyčejně zdařile stavěno podle požadavků a zákonů hudby operní. Čistě hudebními situacemi libreta, plastickými obrazy a zejména čiperným rytmem verše pracovala libretistka skladateli, jak se říká, do ruky,“ charakterizuje Přemysl Pražák ve svých obsáhlých spisech Smetanovy opery. Bylo to skutečně tak – Bedřich Smetana si první libreto od Elišky Krásnohorské vyžádal již v r. 1871 – Violu, jejich spolupráce přinesla ovoce ovšem až Hubičkou.

Mladá básnířka měla hudební vlohy, její verše jsou proto zpěvné a melodické, zároveň měla zcela neomylný smysl a cit pro dramaturgickou stavbu – pro její proporce co do kontrastů a délky jednotlivých scén a pro jejich gradaci. Po fenomenálním úspěchu Hubičky se ozývaly hlasy z řad Smetanových nepřátel, podněcované nepochybně i závistí, že libreta Smetanovi píše mladá básnířka, že by měl změnit libretistu. Smetana nechtěl. „Co s nimi mám počít? Abych mohl lépe tvořit, chtějí mne odtrhnout od toho, s čím jsem srostlý? A já jsem srostl s vašimi verši, s tou hudbou, kterou v nich vždycky vyciťuji a která v žádných jiných verších již pro mne nezní…Ujišťuji vás, že poslední práce svého života budu komponovat buď k textům vašim, dáte-li mi nějaké, anebo k žádným, nedáte-li mi nic,“ napsal Smetana Krásnohorské. Naštěstí pro nás napsala Krásnohorská pro Smetanu právě Tajemství a posléze i Čertovu stěnu.

Režie Ondřeje Havelky

Režisér nové inscenace Tajemství Ondřej Havelka je však jiného názoru: „Hudba je mistrovská, bohužel libreto Krásnohorské za ní dosti pokulhává. Je, když to řeknu mírně, velmi naivní. Eliška to jistě sepsala, jak nejlépe uměla, ale její obrozenecké veršotepectví už zteřelo a bohužel i zápletka není z nejchytřejších. A humor? Možná před sto padesáti lety, kdy opera vznikla, mohl fungovat, po těch dlouhých letech však dosti vyvanul.“ Havelka je i v rozporu s Národním divadlem, na jehož webu k premiéře čteme: „Krásnohorská připravila pro Smetanu skvělé libreto, které svými motivy může připomínat Shakespearova ´Romea a Julii´ právě tak jako třeba pozdější Stroupežnického ´Naše furianty´.“ Dramaturg opery ND Beno Blachut ml. vyzdvihuje kvality libreta a význam osobnosti Elišky Krásnohorské jak ve fundovaném textu v programu, tak na ně upozornil i v dramaturgickém úvodu k premiéře.

Těžko říci, proč tedy Národní divadlo angažuje režiséra, který je s ním v rozporu, a který zpochybňuje hodnotu díla, jež má inscenovat. Zhudebněné libreto nelze posuzovat samostatně. Tím, že se skladatel za ně postavil a použil je, stává se pevnou součástí konečného tvaru a není možné je oddělit od hudby, která je rozhodující. Je překvapivé, že vystudovaný operní režisér uvažuje odlišně.

Z názoru, že Krásnohorské a Smetanovo Tajemství je podstatě naivní, mu vyplývá scénické řešení: „…naivní libreto – naivní divadlo. Naše inscenace bude tedy jakousi reminiscencí na operní představení z konce 19. století…“, prohlásil. Těžko říct, jak si Havelka režii konce 19. století představuje. Dnešnímu publiku předložil pokus o parodii Smetanova geniálního díla ve stylu divadla na divadle.

Že Havelka nectí hudbu, ukázal už jeho přístup k předehře. Předehra k Tajemství je se svou vynalézavou polyfonií a předivem melodií mistrovským dílem, proto figuruje i jako samostatné orchestrální číslo symfonických koncertů. Při prvním provedení opery r. 1878 musela být opakována. Havelka ji však prakticky ignoruje. Čas, kdy zaznívá, využívá k tomu, aby bez ohledu na její charakter inscenoval za prosvícenou revuálkou s obrazem Hynaisovy opony hemžení účinkujících připravujících se na produkci (pobíhají tu lidé, Kalinovi zkoušejí paruku, Blažence se utahuje šněrovačka, přicházejí Bedřich Smetana a Eliška Krásnohorská pozdravit pěvce). A v tomto duchu pokračuje režie i dál.

Slibně vyhlížející začátek 1. dějství se zvuky skutečných cepů na scéně i Smetanou stylizovaných v orchestřišti vzal rychle za své. Vše, co se na jevišti po zbytek představení děje, je jen snaha o naivní humor, který má obstarat sled žertíků a drobných akcí. Těmi režisér neustále ruší průběh scén, ansámblů, árií. S logikou dodaných akcí si hlavu neláme (např. na Bonifáce se zvolna spustí na průčelí domu zavěšený trám s dávným Barnabášovým psaníčkem o pokladu, dotyčný se má však trámem ohánět ve všeobecné pranici). Pokusem o nevhodný humor byly pokaženy jímavé výstupy Blaženky a Vítka, scény Kaliny s Rózou, árie Blaženčina… Jedině akce sedmi pidimužíků a duchů na Bezdězu (Balet Opery Národního divadla, chor. Jana Hanušová) odpovídaly Smetanovu výslovnému přání, ´efekt ať je komický´. Hraje se s jednou přestávkou, k vyplnění času přestavby mezi druhým a třetím dějstvím vsunul Havelka dopsanou scénu Skřivánka, který z forbíny nabízí publiku své písničky – má to být legrace, ale i z řad diváků se ozvalo, že „už by to stačilo“. Skutečný vtip obsažený v díle Krásnohorské a Smetany zmizel. Tajemno, napětí i vroucnost se vypařily, o závěrečné katarzi při prozření Kalinově a usmíření s Rózou nemůže být ani řeči. Nevyšel ani jeden skutečně komický moment, důležité klíčové přísahy o zachování tajemství „slavně těžce slibte mi, že zamlčíte, o čem zvíte, všem lidem na zemi“ jen prošuměly zcela bez výrazu a účinku.

Postavám změnil režisér charaktery – rozervaný furiant Kalina působí těžkopádně a bez šarmu. Róza je zcela nevýraznou figurkou zapadající v davu, Blaženka jednoduchou naivkou. Vítek, tento názorově pevný a všem vzdorující mladý muž odhodlaný bojovat za svou lásku je Havelkou pojat infantilně, připomíná spíše Vaška z Prodané nevěsty. Způsob, jakým jako myslivec předvádí hru na svůj lovecký roh, je nevkusný (u Smetany se přitom jedná pouze o Blaženčinu vzpomínku). Na závěr produkce se na jeviště vrací Bedřich Smetana a po něm i Eliška Krásnohorská, skladatel (Beno Blachut ml.) vyjede na podstavci nad hlavy účinkujících nad jeviště ve strnule sošné póze. Tento podivný hold vyšel stejně jako všechno předchozí jako parodie.

Havelka zasahuje i do partitury dodanými fermatami, umělým natahováním hudebních úseků především v prvním a třetím dějství, čímž deformuje hudební celek. Je nepochopitelné, že to Robertu Jindrovi jako hudebnímu řediteli Opery ND a tvůrci hudebního nastudování nevadí. Když si uvědomíme, jak hluchý skladatel kontroloval nastudování svých oper kontaktem s dirigentem Adolfem Čechem, jak lpěl na přesném dodržování temp, vyvolává tato neúcta a nepochopení jen lítost.

Realistická scéna (Martin Černý) zprvu evokující stodolu, posléze náves s Bezdězem v pozadí (radnice je v hospodě), je příliš sevřená a tmavá, prospělo by jí více vzdušnosti. Dobové kostýmy (Barbora Maleninská) jsou přepestré, a protože jsou takové všechny a necharakterizují postavy dostatečně, hlavní osoby v celku zanikají. Odlišit nevýraznou Rózu je opticky nemožné, splývá i Blaženka, stejně jako charakteristické figury Mistra zednického, zvoníka Jirky i Hospodské.

Hudební nastudování

Ani v pojetí Roberta Jindry jsme se nedočkali hudby tak, jak ji Smetana napsal. Přitom Orchestr Národního divadla je složen ze špičkových hráčů, kteří preciznost a vysokou technickou úroveň prokázali i nyní, vyniknout mohla ovšem především v sólech. Vše znělo korektně, celkové plastičnosti hudebního projevu a vroucnosti, pro Smetanu typické, však dosaženo nebylo. S minimálně odstíněnou dynamikou (převažující silné mezzoforte místo bohaté škály a pian a pianissim) a nevýraznou agogikou byly smyty hudební odlišnosti jednotlivých výstupů. V řadě závratně rychlých temp (např. „Rádi a veseli pomůžem při chmeli“) byly hudební souvislosti už prakticky nepostižitelné. Málo vypracované byly i pěvecké party, ansámbly nebyly vždy přesné (např. „Tak ve mně kypí a bouří se krev“), stejně tak souhra mezi jevištěm a orchestřištěm.

Přístupy režiséra a dirigenta museli pěvci respektovat, což se na jejich výkonech odrazilo. Sólisté se snažili o permanentně exaltovaný projev, což vedlo ke ztrátě žádoucí kantilény a k jednotvárnosti výkonů. Hudební výraz byl minimální podobně jako dikce a srozumitelnost zpívaného textu. Těžko uvěřit, že na premiéře vystoupil v hlavní roli týž Adam Plachetka, který bravurně se všemi finesami přednesl Kalinovu árii na Smetanovském Gala Národního divadla 2. března 2024. Nyní zpíval stále naplno, v podstatě stereotypně, účinek árie ve 2. dějství poškodila navíc režijní akce nutící Kalinu lísat se ke zlatému portálu jeviště při sugestivních verších „…med radosti plnými doušky chci pít, chci v rukou mít zlato, jen zlato, tu čarovnou moc…“. Málo uvolněně zpíval i Aleš Briscein jako Vítek a Jana Sibera v roli Blaženky. Přestože mezzosoprán Jany Kurucové v Panně Róze zněl vyrovnaně a ač se umělkyně snažila o maximální herecký projev, nepůsobila na jevišti jako jedna z nejdůležitějších osob příběhu. Přirozené postavy dokázali vytvořit i v tomto režijním konceptu František Zahradníček jako Malina a Martin Šrejma v roli Skřivánka. Dokázal by to nepochybně i Jan Martiník jako Bonifác, kdyby svou roli více zpíval a méně deklamoval. Hlasově průrazný byl Jan Hájek jako Mistr zednický a Miloš Horák jako Duch frátera Barnabáše, Tamara Morozová v roli Hospodské se zcela ztrácela, přehnaně dramaticky působila drobná role zvoníka Jirky v podání Daniela Matouška, jehož sdělení z věže hlásnou troubou bylo zcela nesrozumitelné. Sbor Národního divadla (sbormistr Lukáš Kozubík) dosahuje krásného sytého zvuku, rozumět jeho zpívanému textu však bylo jen sporadicky.

Smetanovo Tajemství o síle lásky s jeho jemným předivem ne prvoplánové komiky, s oduševnělostí a silnou závěrečnou scénou, která dokáže vehnat slzy do očí, se v Národním divadle scvrklo na sled scének, které jsou v rozporu s hudbou, s hloubkou a charakterem této opery.

Národní divadlo a nedávné inscenace Smetanových oper

Inscenace oper Bedřicha Smetany v pražském Národním divadle v posledních letech vyvolávají spíše než radost silné kontroverze. Při Libuši v režii ředitele ND Jana Buriana (prem. 2018) se publikum smálo, podobně jako při Daliborovi v režii Jiřího Nekvasila (prem. 2019), kdy se ozývalo v závěrečném potlesku bučení. O Prodané nevěstě režírované Alicí Nellis (prem. 2022), kterou Česká televize odvysílala s charakteristickou „odvážná režie“, nemluvě. Nyní k nim přibylo Tajemství, citelně poznamenané osobitým postojem Ondřeje Havelky a povšechností hudebního nastudování Roberta Jindry. Toto představení je dalším dokladem nezodpovědného přístupu řady režisérů ke geniálním dílům operní literatury. Zda na jeho základě může vzniknout inscenace, je jen a jen v rukou vedení Opery Národního divadla. Vznikla.

Bedřich Smetana: Tajemství
24. května 2024, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha

Účinkující:
Zdeněk Plech / František Zahradníček – Malina
Svatopluk Sem / Adam Plachetka – Kalina
Jana Kurucová / Lucie Hilscherová – Panna Róza
Markéta Klaudová / Jana Sibera – Blaženka
Petr Nekoranec / Aleš Briscein – Vít
Pavel Šwingr / Jan Martiník – Bonifác
Martin Šrejma / Josef Moravec – Skřivánek
Csaba Kotlár / Jiří Hájek – Mistr zednický
Maria Kobielska / Tamara Morozova – Hospodská
Daniel Matoušek / Petr Levíček – Jirka
Jiří Sulženko / Miloš Horák – Duch frátera Barnabáše