Pražské zahájení festivalu KoresponDance: Tvořivé hry i tanec továrenských vozíků

V dlouhém pražském večeru jsme mohli vidět tři diametrálně odlišná pohybová díla všech chutí doplněná dětskou radostí a upřímností. Netradiční prostředí vytvářelo specifickou atmosféru, kde do veškerého programu byly slyšet drnčící zvuky továrny, která nezastavila svůj provoz. Neobvyklé propojení továrenského prostředí a umění vytvořilo speciální prostor pro sdílení různorodých zkušeností a sloučilo techniku, materiál a krásu pohybu.

Celý festivalový den byl přizpůsobený a otevřený publiku všeho věku. Projekt Škola tančí nám otevřel odpolední program v podobě dětských pohybových hrátek a hádanek v interakci jak s dětským divákem, tak i s dospělým. Hlavní program tvořilo uskupení Alta Gama v novocirkusovém duetu Mentir lo Mínimo, choreografka a performerka Katia Marie Germain se svým projektem Chambres [premier cycle] a čeští tvůrci Viktor Černický a Agáta Jarošová přeměně továrny v umělecký prostor Site specific Točením uvolnit. Jako doprovodný program se děti i dospělí mohli vydat na tvořivou dílnu, poslechnout hudbu v odpočinkovém šapitó se sedacími vaky, zažít prohlídku továrny na kabely, nebo se zastavit u zmrzlinového stánku pro osvěžení, to vše tvořilo atmosféru, kde si každý divák mohl najít chvilku pro nabrání síly na celý festivalový běh performancí.

Projekt Škola tančí nám ukázal práci dvou základních škol, Solidarita a Trávníčkova, pod vedením profesionálních choreografů s tématy, která spojoval tanec a kreativní učení. Hlavními náměty pro pohybové hry a tvorbu byl např. český jazyk a lidské tělo nebo horniny a nerosty. Přišlo i na mluvné slovo, když děti dávaly publiku pohybové hádanky právě na téma lidského těla, po skupinkách tří až čtyř dětí postupně po sobě předváděly do hudby orgány, procesy v těle a po skončení se ptaly diváka, co mohl zrovna vidět. Další ukázkou byla tvorba abstraktních soch, kterými děti ztvárňovaly jednotlivě nebo ve skupině druhy hornin a nerostů, které nahlas pojmenovávaly. Ačkoli některé děti nebyly zvyklé projevovat se tancem na jevišti, samy ustály celý výstup a byly velmi zkoordinované, spolupráce s profesionálními choreografy jim ukázala jiný pohled na to, jak se mohou něco nového dozvědět a znalosti si osvojit.

Po krátké pauze jsme se přesunuli zpátky k malému podiu mezi továrenskými budovami, kde ukázalo své novocirkusové umění uskupení duo Španělských performerů Alta Gama. S inscenací Mentir lo Mínimo nám představili intimní duet či trio, pokud započítáme třetí tělo jízdního kola, které je sice neživé, ale v celé inscenaci hrálo zásadní roli. Představení diváky přibližuje ke složitému procesu sebepřijetí, který je v dnešní době velmi aktuálním tématem.

Hned na začátku vystoupení vytvořili dojem, že hranice mezi divákem a hercem jsou zcela smazány, publikum bylo rozesazeno kolem celé scény a vtaženo do děje už tím, že performeři pozdravili slovy „Vítejte“ každého, kdo se nacházel kolem performativního prostoru. Už toto gesto zcitlivělo diváka a upozornilo na skutečnost, že i on je osobou a tělem přítomný. Pomalu s humerem se rozjížděla cirkusová estráda s kolem, které na začátku leželo uprostřed scény položené vzhůru nohama. Rozjelo se a s ním i dvojice performerů začala plynně s kolem existovat jako jedno tělo a proud jízdy nám ukázal splynutí těl, která se přetvářela využitím různých akrobatických disciplín, jako je stoj na rukách, ruce za ruce, dvoj stoj na hlavě a další. Dokonalá vyváženost tří těl se pomalu otvírala do zásadního tématu, proč jsme tu tak, jak nás vidíte. Španělské duo postupně odhalovalo nejen své tělo, které bylo na začátku skryté pod bílým županem, ale i vztah k němu. V bílém spodním prádle s odhalenými životními příběhy probudili také mlčící kolo, které ožilo reálnými zvuky, zrytmizovanými do hudby pomocí mikrofonu a pedálového looperu, a tím byla intimní zpověď všech tří těl úplná.

Lehké cirkusové představení, které vyzdvihuje téma těla, nebylo zvláštní precizní akrobacií, ale výkonem artistů, kteří dokázali být na jevišti ve specifickém místě naprosto přítomní a přirozeně, lidsky vyprávět o svých tělesných nedostatcích. Upozorňovali svým vystoupením diváka, že nikdo není dokonalý a že oni samotní se narodili jako monstra, kterými jsme tak trochu každý. Performerka mluvila o deformaci její pánve při narození, která jí znemožnila chůzi, a přece teď nejen chodí, ale životem běhá a létá. Performer Alejo se sám v inscenaci nazval „El gordo“ a přiznával tím, že je baculatý, naboural klasickou novocirkusovou podívanou, kde předpokládáme, že kdo dělá cirkus, musí být přece hubený, a svým tělem dokázal, že krása se nachází všude, i tam, kde bychom ji někdy nečekali.

Svým skutečným příběhem mě dokázali vtáhnout blízko sebe, ale nejen děj byl hrou blízkosti, také neobvyklé vyzvání několika lidí z řad diváků k tomu, aby si sedli na polštářky položené na jevišti, hrálo značnou roli v souznění a přidávalo inscenaci další úroveň. Jak představení cestovalo dopředu, performeři diváka přibližovali stále blíže k sobě, až jim na konci nezbýval žádný prostor a balancovali v objetí diváka, který nakonec sám držel kolo s performerkou Amandou balancující na sedle, kterou si Alejo odnesl z jeviště, kde zbyli jen vybraní diváci podpírající kolo. Ačkoli se téma může zdát trochu hloubavé, artisté se svými výkony a humorem dokázali zavděčit i dětskému divákovi.

Ve třetí části festivalového dne diváky pozvala kanadská choreografka a performerka Katia Marie Germain do továrenského prostoru zvaného „Oplétárna“, kde byl uprostřed materiálů na kabely vytvořený malý „Black Box“, aby vynikla světelná hra, kterou performerka využívá pomocí projektoru. Zklidnění a meditace, takto bych popsala projekt Chambres [premier cycle], který byl o ženě a prostoru, kde čas plynul pomalu, dílo, které se pohybuje mezi tancem, výtvarným uměním a choreografickou instalací. Performerka k divákovi promlouvala skrze minimální a zpomalený pohyb, seděla na židli u stolu a přemisťovala prostěradla různé velikosti. Všechny prvky na scéně byly bílé, aby vynikla vizuální panorama barev, které se proměňovaly a mířily k abstrakci. Celé představení probíhalo v přítmí, jen občas se vynořil zářivý kousek prostěradla ve fosforeskující barvě. Záměr performerky vycházel z vlivu barev na naše vnímání a zkoumal vztah k intimitě, paměti a zvykům. Z inscenace jsem cítila ženskost, péči a procesy, které mohou měnit tělo. Příkladem byla scéna, když performerka přemisťovala prostěradlo ze stolu na zem, ze složeného do zmuchlaného, ze zelené barvy do červené, což na mě působilo jako přeměna dívky do ženského těla.

Velmi minimalistické podaní projektu mi připomnělo plynutí času, jaký můžeme cítit u tance butó, který je zaměřený na řeč těla a pomalu plynoucí pohyb. Ne že by se tyto dvě díla některak výtvarně podobala, ale meditativní náladu a uvolnění pozornosti, kterou jsem nedávno zažila při představení skupiny Sankai Juku Utsushi, jsem pocítila i u projektu Chambres. Však se Katia-Marie nevěnovala toliko tělu, jako proměně prostoru, kterou doplňovala svým zpomaleným jednáním. Hudební podklad v továrenském prostředí byl také minimalisticky pojatý, šlo spíše o smyčku stále se opakujících technických zvuků, které podpořily meditativní atmosféru.

Co nejvíce upoutalo mou pozornost, byla specifická hra se světelnými změnami. Performerka se svými pažemi vnořovala a vynořovala z různých linek barev, které se proměňovaly a dělily prostor na horní a dolní část, na to, co je pod stolem, a na to, co je nad stolem. Tyto světelné proměny umožnovaly divákovi rozvíjet fantazii a asociace. Určitě se s těmito tématy dá ještě více pobývat a bádat, ale to je přesně to, co performerku ještě čeká, protože nám na festivalu předvedla první rozpracovanou fázi projektu.

Chambres v překladu znamená „Pokoje“, tedy už název napovídá, jak má inscenace působit. Nyní nabídla nahlédnutí do intimního prostoru jedné ženy, která byla přítomná svým tělem a pokoj se proměňoval v nevšední krajinu.

Nechyběli ani čeští tvůrci. Viktor Černický a Agáta Jarošová přeměnili továrnu v umělecký prostor s pomocí místních zaměstnanců a návštěvníci se s nimi vydali na dobrodružnou výpravu skrze venkovní prostory továrny.

Do site specific programu Točením uvolnit se zapojilo několik zaměstnanců podniku, kteří si vyzkoušeli neobvyklé „choreografické dráhy“. Organizátoři nás zavedli do zádní části továrny, kde na nás čekal před budovami výhled na materiály, které se využívají k namotávání kabelů. Akorát se stmívalo, když se z prostoru začaly vynořovat rozsvícené vysokozdvižné vozíky, které známe pod familiárním pojmem ještěrka, a pod taktovou umělců se roztančily jako živí performeři. Měly své vlastní dráhy, schovávaly se za materiál a zas se objevovaly, otáčely se dokola a synchronizovaně se míjely. Následoval duet performerky Agáty Jarošové s jedním vozíkem, kdy se pohybově vzájemně doplňovali, což působilo jako snaha člověka promlouvat s nechápavým zvířetem. Jako jediné osvětlení byly využity čelové baterky a světla na vozících, které doplňovaly atmosféru pohybu kolem továrenského materiálu. Světlo diváka navádělo na to, kam se má po celou dobu performance zaměřovat a spolu s ním putovalo.

Nechyběla ani hudba, která se linula z pozadí jako dramatický podklad. Celým site specific se jako objekty pravidelně objevovaly cívky na kabely (nebo kabelové bubny), které performeři využili pro jejich kolový tvar k otáčení a posílání. Bubny, co slouží k namotávaní kabelů, měly různé velikosti a Viktor Černický se ujal toho největšího kovového, kolem kterého se obtáčel, jako kdyby sám byl kabelem, balancoval na okraji a snažil se kolo vyplnit tancem. Pak oba performeři využili dřevěné kabelové bubny ke kutálení do dalšího prostoru v rytmickém tempu, až se dostali k větším bubnům, po kterých kráčeli po čtyřech jako zvířátka, dokud divákům nezmizeli z obzoru. Prostor spolu s tanečníky nás zavedl na cestu industriální krajinou, kde se neživé proměňuje v pohyblivý bubnovitý reliéf a příběh odvíjejícího se kabelu přebírá člověk, který jen prochází.

Tento performativní večer si dokázal najít publikum i v nečekaném prostoru, jako je továrna na kabely, a pomohl otevřít mysl i rozšířit obzory a zpřístupnil tanec i těm, kteří se mu plně nevěnují, zaměstnancům Pražské kabelovny PRAKAB.

Projekt Škola tančí
Účinkují: ZŠ Trávníčkova a ZŠ Solidarita
Umělecké vedení: Marta Vodenková Trpišovská
Koordinace: Eva Papánková

Alta Gama – Mentir lo Mínimo
Účinkují: Amanda Delgado and Alejo Gamboa
Režie: Alejo Gamboa
Technika: Frédéric Perrin
Kostýmy: Pilar Aguilar
Hudba: Pere Vilaplana and Amanda Delgado
Francouzský překlad: Sophie Tuchscherer
Video: Julià Rocha Pujol and Loïc Nys

Katia Marie Germain – Chambres [premier cycle]
Coreografka a účinkující: Katia Marie Germain

Viktor a Agáta – Točením uvolnit
Autoři projektu: Viktor Černický a Agáta Jarošová 
Performeři: Viktor Černický, Agáta Jarošová, zaměstnanci firmy PRAKAB
Zvukový design: Martin Krčmář – Nior
Produkce: Anna Ondrejková (SE.S.TA)