Zvolání Cantiamo! neboli Zpívejme! se na úterním zahajovacím koncertě 92. sezóny Pražského filharmonického sboru doslova zhmotnilo. Řady tohoto sboru protentokrát rozšířili zpěváci sedmi dalších amatérských sborů a přihlášení jednotlivci (dobrovolníci), kteří zaplnili celý balkón hlediště Dvořákovy síně pražského Rudolfina. Takzvaný „sing-along“ formát koncertu už v programu vypíchnul ředitel Pražského filharmonického sboru David Mareček jako momentální trend rostoucí na popularitě, ke kterému se Pražský filharmonický sbor připojuje s nadějí na pokračování. Co tento formát přináší divákům? Především nevšední zážitek. Pakliže si diváci předem nepřečetli program, což se dle reakcí některých nestalo, první tóny, kdy zazněly hlasy většiny přítomných protagonistů, se musely propsat až do morku kostí. Vedle členů filharmonického sboru, kteří zaplnili varhanní emporu nad rozhlasovými symfoniky, a dětského sboru Kajetán, umístěného za Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na pódiu, se totiž doslova ze všech stran z balkónů naráz snesly hlasy členů Bohemiachoru, Canti di Praga, České písně Plzeň, Mužské vokální skupiny VOSK, Punktu, Subita a En Arché. Zvuk rozhodně monumentální, pro Lukáše Vasilka, který se ten večer postavil do role sbormistra i dirigenta, jistě náročný na ukočírování při takovém počtu zpěváků a jejich rozmístění po sále.
Velkolepý zvuk, který sál sotva unesl
Kantáta Carmina Burana je dílo velice známé, populární a málokdy se stane, že by zklamalo očekávání publika. Orffova partitura rozhodně není snadná pro žádnou složku tohoto díla. Při takovémto formátu koncertu to možná platí dvojnásob. Nevšední zážitek se tedy dal očekávat od začátku, rovnou řekněme, že se dostavil a zároveň že to občas bylo na úkor přesnosti provedení a akustické únosnosti sálu.
Ačkoliv množství sborů bylo v programu i na stránkách souboru předem anoncované, jen stěží si divák předem z toho dokázal udělat představu, jak chce tvůrčí tým, tedy především Lukáš Vasilek, s tímto prvkem pracovat. Ani při vstupu do Rudolfina ještě nebylo na první pohled viditelné, jaký rozsah celá akce bude mít, a to i přesto, že balkony byly vyhrazené pro účinkující. Dokonce ani při usednutí do hlediště ještě posluchač netušil, co bude následovat, protože zpěváci díky společenskému oděvu přirozeně splývali s diváky. Takže překvapení, když se před úvodními tóny postavil doslova celý balkón, bylo opravdu obrovské. Samozřejmě zapojení všech sborů nebylo po celý koncert stejné. Vasilek si vybral části kantáty Carmina Burana, které se vysloveně hodily k posílení dalšími zpěváky, jiné zůstaly v „komornějším“ provedení výhradně Pražského filharmonického sboru. Celý večer se tedy střídaly úseky sborové a „supersborové“.
Mezi takto posílenými částmi byly například úvodní O Fortuna a Fortune plango vulnera, dále Ecce gratum, Were diu werlt alle min, Circa mea pectora, Veni, veni, venias, Tempus est iocundum, Ave formosissima a O Fortuna na závěr. Zajímavý byl nejen výběr čísel, ale také způsob zapojení sborů. Většinou dublovaly Pražský filharmonický sbor, občas se přidávaly až v úsecích s očekávanou větší dynamikou. Specificky pak zaujaly pozici druhého sboru ve Veni, veni, venias, takže part prvního sboru zazníval z empory, zatímco part druhého přicházel zezadu a ze stran. Pro přehlednost bylo zapojení velkého sboru zvýrazněno svícením. Menší obsazení podkreslovalo červené nasvícení varhan, s velkým obsazením se rozsvítily lustry nad balkóny.
A už při popisu této asi nejvýraznější složky večera je nutno zdůraznit, jak zapojení a koordinace takového množství zpěváků fungovaly. Vedle oné zmíněné monumentality si je třeba uvědomit, že organizačně se jednalo o nesmírně náročný koncept. Většinu času měl dirigent a sbormistr doplňkové sbory za zády, snažil se k nim příležitostně otáčet, alespoň částečně jim věnovat pozornost a celý ten moloch tím udržet pohromadě. Pro sbory měl Lukáš Vasilek dostatečně výrazné gesto, ještě výraznější, než by si za normálních okolností dovolil mít. A možná i to napomohlo tomu, že míst, kde se sbory rytmicky rozešly, bylo pomálu a trvaly opravdu jen krátce. Občas orchestr lehce utekl sborům, aby se vzápětí zase sešly. Člověk vlastně váhá, jestli v tomto bodě gratulovat Vasilkovi, že se mu nakonec povedlo to celé ukočírovat, nebo se přeci jen pozastavit nad možná trochu moc ambiciózním projektem. Každopádně se tyto drobné nesrovnalosti vždy povedlo rychle urovnat a souhru obnovit.
S celkovou akustickou stránkou večera už to bylo komplikovanější. Dvořákova síň není stavěna na takové množství hlasů, zvuku a směrů, ze kterých se linou. Ve výsledku lze hodnotit celkový dojem v superlativech, protože kýžený výsledek to přineslo – divákům to vyrazilo dech. Ale akustika prostoru to prostě nedokázala unést. Některá místa už nevytvářela mohutný zvuk, ale spíše ze všech stran se mísící hluk s jemnými ozvuky pískání a dunění v uších, které Orff do své partitury zajisté nezanesl. Na druhou stranu orchestr měl příležitost hrát forte fortissimo a i tak znít místy spíše na pozadí. O to více vynikla jak čísla s menším sborovým obsazením, tak ta s menším instrumentálním obsazením. V kontrastu s velkým hlukem najednou vyzněla barva a kreativita Orffovy instrumentace. Ostatně orchestr neměl jednoduchou pozici. Vzhledem k okolnostem je pochopitelné, že dirigent většinu svých sil soustředil na sbory a už méně prostoru mu zbývalo pro vedení orchestru samotného. Tady předvedli rozhlasoví symfonikové velký smysl pro týmovou spolupráci, protože Vasilkova gesta většinou nesměřovala k nim, a navíc to byla spíše gesta sbormistra než symfonického dirigenta. Na druhou stranu právě vedení sboru, gesto ruky a přehledné a jednoznačné zavírání frází pomohly sborům se představit v co nejlepším světle a zároveň, doufejme, poskytly hráčům v orchestru dostatek informací k vlastnímu výkonu.
Sólisté, kteří nezůstali ve stínu pěti set hlasů
A to nejlepší jsme si nechali na závěr – sólisty. Kantáta Carmina Burana je sice vnímána jako sborové dílo, sbory mají podstatnou roli a vystupují ve většině částí, ale pěvecká sóla jsou tu ohromně náročná. Každé z nich a každé jinak. Vybrat obsazení, aby vše fungovalo, vyznělo a uchu lahodilo, je náročné, jelikož se v mnoha ohledech jedná sice o krátké, ale extrémní party. A právě obsazení sól bylo více než šťastnou volbou. Člověk se až zdráhá příliš chválit, ale všichni tři sólisté si to prostě zaslouží. Vezmeme to podle míry zastoupení.
Tenor v podání Daniela Matouška má jen jeden koncentrovaný výstup, sólo teskné, zlomené a emocionálně nesmírně vypjaté Olim lacus colueram. Matoušek citlivě a, nutno říci, s obrovským hereckým citem vyjádřil tragický osud labutě opékající se na ohni. S procítěným až plačtivým přednesem provedl posluchače příběhem labutě, od její někdejší krásy až po utrpení a konec na talíři nenasytných hodovníků. Jeho pěvecké pojetí bylo o to zajímavější, že ačkoliv drobnými glissandy vytvářel zvukový dojem pláče a beznadějného vzdechu, nikdy nebylo pochyb, že tón je ve výchozí pozici perfektně doladěný.
Z pěti sopránových výstupů jsou čtyři sólové. Náročný part sahá od lyrické kantilény po extrémně exponované výšky a Veronika Rovná je pro něj jako interpretka vysloveně ideální. Svým otevřeným, velice vysoko postaveným, hybným hlasem s příjemnou barvou, stabilním tónem a skvělou dechovou technikou provedla tato čísla takovým uchu lahodícím způsobem, až se člověku ulevilo. Orff sopránový sólový part vystavěl v opravdu extrémní podobě a většinou bývá jeho provedení poněkud zvukově vypjaté. Veronika Rovná ho interpretovala s takovým přehledem a zvukovou kvalitou, uvolněnými, hybnými, a přesto barevnými výškami, až srdce a sluch zaplály. Ve svém posledním čísle Dulcissime její hlas i v extrémních výškách vyzněl zcela přirozeně, a jak i samotný text žádá, vyvrcholil a odevzdal se.
Baryton Svatopluka Sema měl ze všech sólistů největší prostor, šest výstupů, z čehož pět bylo sólových. Barytonová sóla jsou interpretačně mnohem rozmanitější než party ostatních sólistů. Střídání různých poloh Semovi nesmírně slušelo, byť je škoda, že sledoval svůj part na pultu. Jeho interpretačnímu výkonu to ale naštěstí neubralo – a že tento part vysloveně stojí na srozumitelném odvyprávění textu. Místy je barytonový part, jako všechny ostatní, technicky extrémní. Asi nejvýraznější je to u obrovských rejstříkových skoků v Dies, nox et omnia. Skoky mezi falzetem a hlubokými polohami mají za úkol zvýraznit výkřik, žádost o pomoc, o záchranu, kterou sólista pronáší. Tato pasáž je extrémně exponovaná; když se povede udržet plynulý přechod, je i působivá. Vedle sólistů se sluší pochválit i provedení sborového sóla v Si puer cum puellula, barevně i intonačně čisté a zdařilé.
Přes akustické problémy i drobné nesrovnalosti vzniklé vlivem množství účinkujících a jejich rozmístění v sále koncert určitě splnil očekávání, která do něj pořadatelé vkládali. Důstojně a výrazně otevřel novou sezónu.
Precizní výkon Pražského filharmonického sboru
A co ještě zbývá do kompletního obrazu, je kvalita, se kterou se uvedl samotný Pražský filharmonický sbor. Je zvláštní, že celý večer byl zaplněn tolika vjemy, až hlavní hvězda – pořádající těleso – v tom celku neprávem zaniká. Je to především tím, že podal natolik bezproblémový výkon: jisté vedení hlasů, vyrovnaný zvuk jednotlivých hlasových skupin, precizní výslovnost bez sykání, až perfekcionisticky sjednocené závěry, výborná intonace a rytmická přesnost. Těžko bychom hledali, co vytknout, a také proč bychom vlastně měli, že?
Pražský filharmonický sbor: Cantiamo!
13. října 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Carl Orff: Carmina Burana
Účinkující
Veronika Rovná – soprán
Daniel Matoušek – tenor
Svatopluk Sem – baryton
Bohemiachor
Vít Novotný – sbormistr
Igor Karpilovskij – sbormistr
Canti di Praga
Jan Svejkovský – sbormistr
Česká píseň Plzeň
En Arché
Vojtěch Jouza – sbormistr
Mužská vokální skupina VOSK
Jan Zapletal – sbormistr
PUNKT
Jakub Tomášek – sbormistr
Igor Karpilovskij – sbormistr
Subito
Monika Václová – sbormistryně
Kajetán
Zuzana Kuncová – sbormistryně
Anna-Marie Lahodová – sbormistryně
zpěvačky a zpěváci z řad veřejnosti
Pražský filharmonický sbor
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Lukáš Vasilek – dirigent a sbormistr
