Pavel Šmok za svůj umělecký život vytvořil více jak 100 choreografií a dvě z nich, Holoubek (z roku 1993) a Musica Slovaca (původní premiéra 1983), lze až do 14. března 2021 spatřit na internetové TV Mall. Pražský komorní balet natočil jejich filmový záznam v pražském Divadle na Vinohradech na konci loňského roku 2020 a se souborem choreografie nastudovala Kateřina Dedková-Franková, která střeží tento český kulturní poklad.
Je velice zvláštní, jak tato, v jednom případě více jak třicet let stará taneční díla fungují před kamerou zcela jinak, než nově vytvořené taneční kusy, kterým přední videozáznam (jakože z hlediště) většinou ubírá na energii i smysluplnosti.
V případě Šmokových choreografií je však opak pravdou. Především u Holoubka je jeho převedení do filmového záznamu velmi pozitivním přínosem. Náznaky afektu v gestech či výrazu, provázející především některé hodně zkušené tanečníky souboru, kamera dokáže upozadit a divák se tak může v klidu soustředit pouze na splynutí příběhu s hudbou a pohybem, typickou rafinovanost v dramaturgickém přístupu, a především si naplno vychutnat ono choreografické retro, kvůli kterému se vlastně na tento záznam dívá.
Pavel Šmok se nechal inspirovat Erbenovou baladou, ovšem do tanečního zpracování ji doslovně nepřenesl. Příběh poupravil (možná ve vidině větší srozumitelnosti tehdejšímu diváku), a především zasadil do rámce masopustního mysticismu. Získal tím nástroj, jak se vyrovnat se symfonickou programností hudby Antonína Dvořáka, který skladbu složil v roce 1896.
V tomto směru se jedná o ukázkový příklad toho, jak choreograficky zacházet s tímto hudebním žánrem a dobou vzniku. Šmokův přístup jen potvrzuje pravdu, že hodně hudby nemusí nutně znamenat hodně tance, spíš naopak. Také folklorní či jiné výrazové motivy v hudbě lze uchopit v souladu s tradicí jednoduše bez zbytečných prezentací prázdné techniky a sborový tanec není jen ornamentální ozdobou, ale skutečně vytváří prostředí a navozuje potřebnou atmosféru. Masopustní maškary v Holoubkovi jsou toho důkazem.
Šmokův taneční slovník je hravý a nekomplikovaný. Pro dnešní dobu snad působí trochu jednoduše, ale právě ona jednoduchost mu dává lehkost, a i přes mrazivost námětu této balady, lze vnímat náznak typického pohybového humoru, kterým se právě Šmokova práce vyznačuje. To ona určuje tuto konkrétní linii české taneční tvorby ovlivněnou formováním novodobého tance v našem prostředí v polovině 20. století skrze rytmiku, lidový tanec, pantomimu, klasický, a především výrazový tanec do kompaktně fungujícího tanečního stylu. Ten zatím bohužel nebyl (snad z přílišné skromnosti českého tanečního prostředí) oficiálně pojmenován, a přesto nám jej (například v choreografiích Jiřího Kyliána) závidí celý svět.
Je sice pravdou, že k dokonalé čistotě provedení Holoubka by všem tanečníkům možná svědčilo méně technického vnímání tance jako takového a větší průprava ve formě i podstatě tanečního folkloru. Ta by jejich tanci dodala požadovanou lehkost a rozjařenou masopustní uvolněnost. Ale stejně jako se mění doba, mění se i způsob práce. Na Lindě Svidró je hodně patrná její velká jevištní zkušenost a skvělá technická vyspělost, která jí bohužel bere onu upřímnou naivitu mladé vdovy v původním námětu balady. Nicméně v této úpravě příběhu (v souladu se symfonickou básní Antonína Dvořáka) se jedná o ženu, která otrávila svého muže kvůli o hodně mladšímu milenci, což charakterově odpovídá.
Atmosféru bezesporu dotváří scéna a kostýmy vytvořené podle původních návrhů Milana Čecha a Věry Mejtové Petrou Lebduškovou. Na jevišti dominuje veliký stůl a svou zásadní roli má i bílý ubrus měnící své uplatnění podle potřeby. Čistota scénografického pojetí dává celému dílu silnou vibraci původnosti, pravdivosti a přirozenosti.
Druhou choreografií tohoto komponovaného programu je Musica Slovaca. Na hudbu soudobého hudebního skladatele Ilji Zelenky vytvořil Pavel Šmok v roce 1983 poetický duet o nesmělém prvním namlouvání. Stejně jako hudba (dvě žatevní písně z Čičman a Dolného Vadičova) se nechal inspirovat slovenským folklorem, který mu byl vzhledem k jeho slovenskému původu velmi blízký. To se odrazilo i v tanci. Něžná hravost se zde snoubí s dospívající naivitou a nutno podotknout, že aktuální pár interpretující na filmovém záznamu tuto choreografii se svého úkolu zhostil více než skvěle.
Dalibor Lekeš a Oldřiška Neumannová j. h. jsou skvěle sehraní. Jiskření mezi nimi působí více než opravdově, technicky i výrazově dokonale vystihují náladu tance. Zvláště pak tanečnice Oldřiška Neumannová, která je ještě studentkou konzervatoře Taneční centrum Praha, zaujme hned s prvním svým pohybem. Dokonale se dokáže do role i tanečního stylu vžít, skoro to vypadá, jako by přišla skutečně z té doby, kdy choreografie vznikla. Díky ní může mít divák po skončení tohoto krátkého tance klidně stejný pocit jako kdysi, když před mnoha lety a před revolucí odcházel z představení Pražského komorního baletu. Poeticky okouzlen a esteticky uspokojen.
