V letech 2013-16 byl hudebním ředitelem Státní opery Praha, odkud odešel na vlastní žádost do Bratislavy. Spolupracoval s orchestry PKO, Státní filharmonií Košice a Komorním orchestrem v Žilině. Ředitel ND v Praze Jan Burian jej označil jako dirigenta s „výjimečným zaujetím pro práci s orchestrem.“
Dramaturgie koncertu měla čitelný záměr – představit skladatele, kteří jsou nějak spojováni s úvahami o charakteru americké hudby. Začněme od konce: Vrcholem koncertu byla 9. Symfonie e moll, op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, jedna z nejhranějších, nejnahrávanějších, nejkomentovanějších a nejoblíbenějších skladeb. Co k ní tedy poznamenat? Možná se na ni podívat z úhlů, které se, snad pro nedostatek místa, obvykle v programech koncertů nezmiňují.
Dr. Dvořák, ředitel Národní hudební konzervatoře v New Yorku – tak byl vnímán a uváděn hudební veřejností v New Yorku, kam dorazil počátkem školního roku 1892/93. Dovedeme si dnes představit, že se v poměrně rasistické společnosti (byť se New York poněkud lišil od zbytku Států) de facto v prvních měsících pobytu okamžitě zajímal o černošskou a indiánskou hudbu? Seznámil s černošským zpěvákem H. T. Burleighem, aby si prostudoval černošský spirituál a veřejně jej ocenil? Že jako další možný zdroj americké hudební kultury označil domorodou indiánskou kulturu? Už proto vzbuzoval velkou pozornost tisku ještě před premiérou symfonie 16. prosince1893 v Carnegie Hall, která byla zcela vyprodaná.
Schopnost suverénního zvládnutí rozptylu zdrojů výrazových prostředků najdeme snad v nejvyšší míře ve třetí větě Molto vivace, která odkazuje podle autora k „slavnosti, ve které tančí indiáni“, jak se s ní seznámil v Longfelowově Písni o Hiawathovi (1855). Většina posluchačů ani neví, že u charakteru části A autor připustil, že může „líčit“ divoký tanec kouzelníka Pau-Puk-Keewise z Hiawathovy svatby.
Pro zajímavost si uveďme aspoň část textu: „Za zpěvu a zvuku píšťal, zvuků bubnů, zvuků hlasů, švarný chlapík Pau-Puk Kíwis, započal své tance. Slavnostním se začal krokem pomaloučku, polehoučku províjeti mezi stromy. Ve stínu a hned zas ve světle nakračuje jako panter. Rychle pak a pořád rychlej, krouže, stáčeje se v klubku, skokem k hostům shromážděným, skokem, vírem kolem chaty, až i listí zakroužilo, s prachem v povětří se vzdulo, vírným větrem v rej se hnulo…“ Díl střední (B) najednou přechází k asociacím českého prostředí. „Dvořákolog“ Otakar Šourek dokonce píše „jako by to Dvořákovi zamilovaní holoubci ve Vysoké spustili svůj vrkavý koncert“.
Dokladem skladatelova mistrovství je, že tyto různé zdroje inspirace a asociací jsou vynikajícím způsobem zkomponovány a v poslední větě syntetizovány, takže posluchač, ani odborník, nemá dojem nesourodosti, byť někteří publicisté zdůrazňovali americké inspirace a jiní (například Bernstein) spíše její „českost.“
I z hlediska průběhu premiéry šlo o záležitost z dnešního pohledu zcela nebývalou. Vždyť to byla pro údajně obvykle vlažné publikum současná hudba cizince, který byl v New Yorku de facto teprve rok a pár měsíců, navíc skladatele, který vnášel do společnosti kontroverzní názory na možné zdroje americké kultury.
Nejlépe o tom vypovídá sdělení jeho syna Otakara: „Již po první větě zcela neočekávaně propukl dlouhotrvající potlesk. Po úchvatném Largu druhé věty lidé vůbec neumožnili pokračování, dokud tatínek nevystoupil na pódium, aby přijal ovace nadšených posluchačů už uprostřed díla. Po skončení symfonie lidé doslova šíleli nadšením. Snad dvacetkrát musel tatínek vystoupit s dirigentem Seidlem na pódium a přijímat díky uchváceného publika.“
Provést Dvořákovu 9. Symfonii, kterou máme ve sluchu s detaily těch nejlepších provedení, je pro každého dirigenta věc prestižní – snad i proto ji Martin Leginus zařadil při svém debutu s orchestrem. Symfonie, která vyniká skvělou instrumentací a orchestrací – střídáním sól, komorních obsazení a tutti – vcelku dobře snesla prázdný sál, i když občas byl zvuk mírně rozmlžený a nevyvážený (zejména v prokreslení vyšších měkčích rejstříků). Výkon orchestru se postupně koncentroval a závěrečné dvě věty vyzněly výborně.
V první části koncertu byla zařazena méně významná skladba Aarona Coplanda (1900-1990) Pod širým nebem (1938). Skladba vznikla na objednávku High School of Music and Art v New Yorku. Mělo to být dílo optimistické, přitažlivé pro americkou mládež. Nelze nevzpomenout diskusi kolem Dvořákových podnětů, kde padaly právě námitky, že pravý charakter americké hudby má mít právě takovýto ráz, směrovaný bílému etniku. Coplandovi, který byl synem ruských emigrantů, nešlo, podle vlastních výpovědí, ani tak o to pracovat s jazzovými idiomy, spíše hleděl k francouzské hudbě, možná i proto, že se stal na čas jedním z prvních amerických žáků Nadi Boulangerové. Jeho kompoziční styl je ale z hlediska evropských tradic poněkud naivní (například ve vedení hlasů) a z hlediska podání je potřeba, aby byl zahrán s patřičným drivem, což se mi nezdálo tak úplně splněno.
Stejně tomu bylo u následné, všeobecně známé skladby George Gershiwna (rovněž syna ruských emigrantů, židovského původu) Američan v Paříži (premiéra 13. prosince 1928 v Carnegie Hall), kterou máme také ve sluchu z řady nahrávek a je potřeba jí interpretací dodat prokreslenosti, aby vynikla její vnitřní rozmanitost, a také nadhledu, který je typický pro jazzový feeling. Podání orchestru bylo sice de facto bezchybné, ale trochu opatrné. Přičítám to nesnadné situaci, ve které se hudebníci nacházejí, i prvnímu veřejnému kontaktu dirigenta s orchestrem, a možná i malé praxi s jazzem jako takovým. Díky seřazení skladeb ovšem koncert skončil velmi dobrým dojmem právě vyvrcholením Dvořákovou 9. symfonií.
Když si vzpomenu, jakou radost u kolegů vzbudila CD se slovenskou hudbou, které u mne našli, tak si musíme přát, abychom se v některém z příštích koncertů setkali i s hudbou slovenských autorů.
