Pražský komorní balet se v Kytici našel

Kytice Karla Jaromíra Erbena je vzácný literární text, který téměř magicky přitahuje divadelní zpracování. Považte jen, kolik Kytic se urodilo v posledních letech: jedna v Divadle v Dlouhé (2018), další ve Slezském divadle v Opavě (2018), zpracování letos uvedené Činohrou Národního divadla a režisérským duem SKUTR se okamžitě vyhouplo mezi nejžádanější představení na repertoáru. A po taneční verzi nyní sáhl i Pražský komorní balet.

Nová inscenace, s níž jsme se měli možnost seznámit na 1. máje ve Stavovském divadle, je pro Pražský komorní balet ideálním kusem, který zapadá do jeho historie i dlouhodobého profilu – přístupné téma, autorská hudba, choreografie, čitelnost, srozumitelnost… Z každého experimentu vyčnívajícího příliš k současnému tanci, tak jak jej známe z malých scén, se nakonec vždy PKB vrátí k autorům s pohybovým slovníkem, který se vyhýbá přílišné abstrakci, civilismu a estetice ošklivosti, k tématům uchopitelným a vůči širokému diváckému okruhu sdílným (PKB vždy počítá s pražským i regionálním publikem). Tam patří a tam jej diváci nakonec i nejvíce ocení.

Kdyby mu bylo dáno získat existenční jistotu, mohl by tvořit nenásilný přechod mezi programy kamenných divadel a košatou scénou současného tance, která je pro řadu diváků stále velkou neznámou. Bok po boku s entuziastickým souborem Dekkadancers, kteří mají s jeho koncepcí leccos společného, oproti PKB však mají tu výhodu, že nejsou na své vlastní tvorbě finančně závislí… O neutěšeném stavu PKB víme, ale dnes není prostor ke komentáři na toto téma, tím bychom si jen zkazili příznivý dojem z premiéry, která se navzdory všemu nesla v pozitivní atmosféře a velkém nasazení všech umělců.

Autorem baletu Kytice pro PKB je choreograf Petr Zuska, který spolupracoval s hudebním skladatelem Ondřejem Brouskem. Pro něj je Kytice prvním baletem, ale rozhodně není patrné ani nejmenší zaváhání nad tím, jak tuto formu na jevišti naplnit. Premiéru živě odehrála Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Jana Kučery a živá hudba je rozhodně jedním z velkých kladů. Vždy představení pozvedne a neopakovatelný divadelní zážitek dotváří. A hudba ke Kytici je jedním z nejlepších tahů. Ondřej Brousek se inspiroval v symfonických baletech 20. století, v jeho skladbě je slyšet maličko orchestrace ve stylu Prokofjeva, nezapře v sobě samozřejmě autora muzikálové hudby, ale také se vcelku otevřeně inspiruje Stravinským. To slyšíme už s prvním sólem na hoboj a v některých částech se charakterem blíží k jeho skladbám. Přitom je ale v hudbě slyšet také lidové motivy, především je však partitura organicky propojená s tancem, jako kdyby vznikaly společně (a možná tomu tak bylo).

Inscenace má i dramaturga, jímž je Tomáš Vondrovic. Petr Zuska se tématu ujal typickým způsobem, skrze dualitu, akcentovanou motivy života a smrti, které personifikoval do postav tanečníků: Život ztělesňuje tanečnice (Linda Svidró), Smrt je vtělena do postavy tanečníka (Viktor Svidró). Stěží si dokážeme vybavit balet, v němž by Petr Zuska nezdůraznil polaritu mužského a ženského principu, zde je přítomna ještě podruhé: v postavě Ženy (Tereza Hloušková) a Muže (Dominik Vodička), kteří prožívají klíčové motivy většiny Erbenových balad, ale choreograf z nich skládá novou dějovou linku. V klíčových momentech zasahují do jejich osudu Život nebo Smrt s podobnou osudovostí, jako Královna Mab v jeho Romeovi a Julii. Viktor a Linda Svidró ostatně celou inscenaci zahajují duetem: jsou silami, které spolu mírně bojují, ale přitom jsou neoddělitelně spjaté, jsou součástí jednoho nekonečného cyklu, patří k sobě skutečně jako muž a žena a jako všechny další polarity, které jsou principem vesmíru, ve kterém žijeme.

Atributem Smrti je dlouhý černý plášť, kterým někdy symbolicky zahalí svou oběť, nebo jej zavěsí na dřevěný kříž spouštěný na tazích, který je spolu s bělostným torzem stromu, patřícím spolu se zeleným šálem jako symbol zase Životu, jedinou dekorací (jde současně i o rekvizity, protože je s nimi občas na scéně manipulováno). Kostým tanečnice-Života je bělostný, s rafinovaným jemným řasením na horní části a rozevlátou sukní, a oba tanečníci mají na sobě malý náznak, kousek barvy toho druhého – jako jing a jang (kostýmy navrhl Pavel Knolle a scénografii Jan Dušek). Věřím, že nikoho nepřekvapí, že nejdůležitějšími rekvizitami na scéně jsou stůl a židle, které jsou doslova stálým inventářem Petra Zusky. Vždy pro ně najde užití doslovné i symbolické, vždy s nimi tanečníci manipulují. Ano, může to být chápáno již jako klišé. Ale spíše je to jakýsi typický znak, podobný jako výše zmíněné hledání principu duality.

První část večera obsahuje esenci několika balad: Kytici poznáme snadno, motiv mrtvé ženy, „děti“ ve smutku klesající k zemi (způsob, jakým se tanečníci sesouvají evokuje závěrečnou část inscenace Sólo pro tři a věřím, že na více místech divák vzpomene na výjevy z jiných baletů). Z balady Holoubek je převzato téma zabití manžela, ale váhám, jestli nejde nakonec spíše o motiv rozchodu novomanželů. Žena projeví agresivitu, ale jakoby mimoděk, v afektu, což nekoresponduje s Erbenovým „komu´s namíchala, neobživne více“ na adresu mrtvého, protože otrava nebývá právě impulzivní čin, na druhou stranu lze v choreografii číst, že muž umírá (namísto toho, aby zemřela žena trápená špatným svědomím). Poklad je vykreslen naopak zcela jednoznačně. Jeskyně se skrývá za semitransparentní stěnou na horizontu a poklady skryté v zemi ztvárňují tanečníci vznešenými gesty. Z rozhovorů s některými dávky je zřejmé, že přesto mnozí tuto baladu v inscenaci nerozeznali, ale to bude dáno spíše tím, že z celé sbírky nepatří k těm nejpopulárnějším. Z balady Svatební košile je využit motiv mrtvého přicházejícího si ze záhrobí pro nevěstu, anebo v tomto novém příběhu spíše pro někdejší ženu. Společné taneční veselí na konci prvního jednání evokuje masopustní rej. Ostatně už Pavel Šmok využil pro pozadí příběhu Holoubka lidovou veselici a procesí maškar, k těmto příběhům, které vyvěrají přímo z historické paměti lidu, se podobný rámec nabízí přímo sám. Naši tanečníci však nemají masky, jsou oděni prostě a jednoduše.

Ve druhé části rozeznáme téměř doslovně přenesené balady Štědrý večer a Vrbu, která je snad až příliš dlouhá, divák jistě pochopí „na první dobrou“, že když žena v noci vstává z lože, jde ve skutečnosti o metaforu její duše, která dlí v stromě. Čistě subjektivně mne však potěšilo zařazení tohoto příběhu, který jsem postrádala u činoherního zpracování Kytice. Schopnost duše opouštět tělo a žít částečně v podobě rostliny nebo zvířete, je motiv, který prochází napříč lidovou mytologií. Děj tří dalších balad vidíme jen v symbolickém náznaku před duševním zrakem muže, jenž na scéně tančí rozrušené sólo, jako kdyby se potýkal se smutky a neštěstím celého světa. První a druhá polovina tak tvoří protipól, nebo spíš dává jedna větší prostor ženskému, druhá mužskému elementu. Epilog pak nabízí naději, odpuštění a smír a odkazuje k věčnému koloběhu života a smrti, když nenásilným způsobem zapojuje do dění i dvě malé děti – aniž by se zvrhl v sentimentální balast.

Život a Smrt v podání Lindy a Viktora Svidró si uchovávají mystický odstup od lidských emocí, čisté taneční výkony naplňují typický slovník Petra Zusky s lehkou samozřejmostí. Tereza Hloušková a Dominik Vodička naopak mohou své postavy a situace hrát s plným nasazením. Zejména ženská role nabízí mnoho vypjatých okamžiků při setkávání s láskou, smrtí, zděšením, vinou… a Tereza Hloušková se osvědčila jako přirozená interpretka různých nálad a poloh. Všichni tanečníci se s choreografií, v níž jsou nám mnohá gesta a prvky známé, zřejmě snadno sžili. Je co tančit a interpreti si užívají jisté volnosti moderního tvarosloví. V inscenaci se kromě ústředních dvojic setkáváme ještě s šesti dalšími, z nichž dva jsou zatím studenty Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia. Dotvářejí scény a situace, kolorit, výrazněji se ve druhé polovině inscenace uplatní Eliška Nováková ve Štědrém večeru jako všetečná Marie.

V Kytici se tedy setkáme s mnoha motivy a tématy, která známe z tvorby Petra Zusky i s jeho typickým pohybovým slovníkem. Nic nás na ní nepřekvapí. Mnoho diváků bude jistě potěšeno, když se setkají s něčím, co je jim známé a blízké, v kontextu své tvorby sice choreograf nevyšel k žádnému novému experimentu, ale to jistě ani nebylo záměrem. Estetický i emocionální prožitek je tím, co diváci v inscenaci najdou. Pokud dostane Pražský komorní balet šanci k dalšímu důstojnému fungování, bude mít na repertoáru titul vhodný pro to nejširší publikum, a tím je účel nového opusu zcela naplněn. Konec konců, soubor má v názvu slovo „balet“, které označuje hudebně dramatickou divadelní formu, inscenace tohoto typu její principy naplňují a zřejmě by i splnily očekávání diváků, kteří si takové inscenace ve většině žádají. Minimálně pokud se bavíme o publiku, které má zaplnit hlediště o stovkách míst. Škoda, že Kytice nepřišla o trochu dřív, možná by se PKB i lépe bojovalo o místo na slunci…

 

Kytice

Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska
Dramaturgie: Tomáš Vondrovic
Hudba: Ondřej Brousek
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař
Asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró
Tančí: Linda Svidró, Viktor Svidró, Tereza Hloušková, Dominik Vodička, Eliška Nováková, Iveta Krmelová, Tereza Straková, Aleš krátký, Albert Kaše, Michal Vach
Premiéra: 1. 5. 2019 ve Stavovském divadle v Praze