Pražský komorní balet se v Kytici našel

  1. 1
  2. 2
Kytice Karla Jaromíra Erbena je vzácný literární text, který téměř magicky přitahuje divadelní zpracování. Považte jen, kolik Kytic se urodilo v posledních letech: jedna v Divadle v Dlouhé (2018), další ve Slezském divadle v Opavě (2018), zpracování letos uvedené Činohrou Národního divadla a režisérským duem SKUTR se okamžitě vyhouplo mezi nejžádanější představení na repertoáru. A po taneční verzi nyní sáhl i Pražský komorní balet.
Petr Zuska, Ondřej Brousek: Kytice – Pražský komorní balet 2019 (foto Serghei Gherciu)

Nová inscenace, s níž jsme se měli možnost seznámit na 1. máje ve Stavovském divadle, je pro Pražský komorní balet ideálním kusem, který zapadá do jeho historie i dlouhodobého profilu – přístupné téma, autorská hudba, choreografie, čitelnost, srozumitelnost… Z každého experimentu vyčnívajícího příliš k současnému tanci, tak jak jej známe z malých scén, se nakonec vždy PKB vrátí k autorům s pohybovým slovníkem, který se vyhýbá přílišné abstrakci, civilismu a estetice ošklivosti, k tématům uchopitelným a vůči širokému diváckému okruhu sdílným (PKB vždy počítá s pražským i regionálním publikem). Tam patří a tam jej diváci nakonec i nejvíce ocení.

Kdyby mu bylo dáno získat existenční jistotu, mohl by tvořit nenásilný přechod mezi programy kamenných divadel a košatou scénou současného tance, která je pro řadu diváků stále velkou neznámou. Bok po boku s entuziastickým souborem Dekkadancers, kteří mají s jeho koncepcí leccos společného, oproti PKB však mají tu výhodu, že nejsou na své vlastní tvorbě finančně závislí… O neutěšeném stavu PKB víme, ale dnes není prostor ke komentáři na toto téma, tím bychom si jen zkazili příznivý dojem z premiéry, která se navzdory všemu nesla v pozitivní atmosféře a velkém nasazení všech umělců.

Petr Zuska, Ondřej Brousek: Kytice – Pražský komorní balet 2019 (foto Serghei Gherciu)

Autorem baletu Kytice pro PKB je choreograf Petr Zuska, který spolupracoval s hudebním skladatelem Ondřejem Brouskem. Pro něj je Kytice prvním baletem, ale rozhodně není patrné ani nejmenší zaváhání nad tím, jak tuto formu na jevišti naplnit. Premiéru živě odehrála Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Jana Kučery a živá hudba je rozhodně jedním z velkých kladů. Vždy představení pozvedne a neopakovatelný divadelní zážitek dotváří. A hudba ke Kytici je jedním z nejlepších tahů. Ondřej Brousek se inspiroval v symfonických baletech 20. století, v jeho skladbě je slyšet maličko orchestrace ve stylu Prokofjeva, nezapře v sobě samozřejmě autora muzikálové hudby, ale také se vcelku otevřeně inspiruje Stravinským. To slyšíme už s prvním sólem na hoboj a v některých částech se charakterem blíží k jeho skladbám. Přitom je ale v hudbě slyšet také lidové motivy, především je však partitura organicky propojená s tancem, jako kdyby vznikaly společně (a možná tomu tak bylo).

Inscenace má i dramaturga, jímž je Tomáš Vondrovic. Petr Zuska se tématu ujal typickým způsobem, skrze dualitu, akcentovanou motivy života a smrti, které personifikoval do postav tanečníků: Život ztělesňuje tanečnice (Linda Svidró), Smrt je vtělena do postavy tanečníka (Viktor Svidró). Stěží si dokážeme vybavit balet, v němž by Petr Zuska nezdůraznil polaritu mužského a ženského principu, zde je přítomna ještě podruhé: v postavě Ženy (Tereza Hloušková) a Muže (Dominik Vodička), kteří prožívají klíčové motivy většiny Erbenových balad, ale choreograf z nich skládá novou dějovou linku. V klíčových momentech zasahují do jejich osudu Život nebo Smrt s podobnou osudovostí, jako Královna Mab v jeho Romeovi a Julii. Viktor a Linda Svidró ostatně celou inscenaci zahajují duetem: jsou silami, které spolu mírně bojují, ale přitom jsou neoddělitelně spjaté, jsou součástí jednoho nekonečného cyklu, patří k sobě skutečně jako muž a žena a jako všechny další polarity, které jsou principem vesmíru, ve kterém žijeme.

Petr Zuska, Ondřej Brousek: Kytice – Pražský komorní balet 2019 (foto Serghei Gherciu)

Atributem Smrti je dlouhý černý plášť, kterým někdy symbolicky zahalí svou oběť, nebo jej zavěsí na dřevěný kříž spouštěný na tazích, který je spolu s bělostným torzem stromu, patřícím spolu se zeleným šálem jako symbol zase Životu, jedinou dekorací (jde současně i o rekvizity, protože je s nimi občas na scéně manipulováno). Kostým tanečnice-Života je bělostný, s rafinovaným jemným řasením na horní části a rozevlátou sukní, a oba tanečníci mají na sobě malý náznak, kousek barvy toho druhého – jako jing a jang (kostýmy navrhl Pavel Knolle a scénografii Jan Dušek). Věřím, že nikoho nepřekvapí, že nejdůležitějšími rekvizitami na scéně jsou stůl a židle, které jsou doslova stálým inventářem Petra Zusky. Vždy pro ně najde užití doslovné i symbolické, vždy s nimi tanečníci manipulují. Ano, může to být chápáno již jako klišé. Ale spíše je to jakýsi typický znak, podobný jako výše zmíněné hledání principu duality.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na