Pražský komorní balet uctil Pavla Šmoka

Pražský komorní balet si s mírným odstupem připomněl nedožité devadesátiny choreografa Pavla Šmoka (22. října 1927 – 4. dubna 2016), který spolu s Vladimírem Vašutem a Lubošem Ogounem stál u zrodu toho, co je vlastně taneční obdobou divadla malých forem. Pražský komorní balet, který známe dnes, se k jeho odkazu hlásí a rozvíjí podvojnou dramaturgii napůl repertoárového a napůl projektového souboru. Jednou linkou je uchovávání některých z nezapomenutelných choreografií Pavla Šmoka jakožto zakladatele, druhou hledání nových autorů, kde se postupně profiluje jako platforma podporující tvorbu domácích choreografů rozmanitého rukopisu.

Slavnostní večer byl ale zcela věnován odkazu Pavla Šmoka. Pražský komorní balet zvolil pro tentokrát sál černého divadla Image na Národní třídě, které ten večer zažilo asi největší koncentraci tanečníků, jaká kdy v těchto prostorách nastala. Večer byl koncipován také – a možná že především – jako setkání umělců a pamětníků, některých bývalých členů Baletu Praha či Pražského komorního baletu, a tak šlo především o společenskou událost, i když umělecký dojem nemůžeme pominout. Nechybělo promítání a výstava fotografií ve foyer a po představení nad skleničkou vína bylo řečeno mnoho podnětného, co ještě musí uzrát…

V rámci možností, které tento prostor bývalého kina skýtá (poměrně úzké i mělké jeviště, limitovaná možnost práce se světly) zatančili současní členové souboru dvě Šmokovy choreografie z devadesátých let a program přinesl také osvěžení v podobě filmového medailonu, který o Pavlu Šmokovi natočil režisér Ondřej Kepka. Ten vytvořil medailon, takový filmový feature, který není životopisnou freskou, jež by zmapovala uměleckou cestu Pavla Šmoka a mohla sloužit jako edukativní materiál, spíš jde o laskavý obraz umělce, který se s nadhledem dokáže ohlédnout za svým životem, ale přitom svá poslední léta žije zaujat tím co, jej obklopuje, přírodou, rodným krajem, voňavou prací se dřevem v zešeřelé dílně, daleko od Prahy a velkého světa umění. Takového Pavla Šmoka během posledních let jeho života zachytil.

Snímek v určitých obrysech příběh Baletu Praha a Pražského komorního balet zachycuje, ale ne soustavně – ani to není cílem. Objevují se fotografie a úryvky záznamů z choreografií v premiérách dávno minulých, záběry ze současnosti a uctivé až obdivné výpovědi Šmokových tanečníků napříč generacemi. Z vyprávění čiší úcta a svědomitost, až vážnost okamžiku. Jejich snahu však hatí střih, protože mnohdy bezprostředně následuje některý ze vstupů Pavla Šmoka, který téma patřičným způsobem „shodí“ a bagatelizuje. V tom smyslu je dokument velmi hravý, a právě tato práce s kontrasty je na něm nejpoutavější, pomineme-li, že má samozřejmě sám o sobě hodnotu a že je skvělá náhoda, že se režisér Ondřej Kepka dostal do kontaktu s Pavlem Šmokem a mohl několik let sbírat střípky jeho postřehů, aniž věděl, že vzniká materiál pro ucelený snímek. Teď ještě zbývá doufat, že se výsledek někdy objeví v programu České televize, ačkoli i tam je málo pravděpodobné, že ho nasadí na některý z hlavních vysílacích kanálů, když i dokumenty o umělcích široké veřejnosti mnohonásobně známějších cudně zařazuje na ČT art, který bohužel nepřekypuje sledovaností…

Pokud jde o choreografie, které byly večer uvedeny, rozumím tomu, že rekonstrukce již dávno vytvořených děl neskýtají tanečníkům potěšení z tvůrčího zapojení, protože se od nich očekává co největší podřízení formě a přiblížení výkonům interpretů jiné generace, s níž jsou konfrontováni z videozáznamů i přímo na jevišti. Na druhou stranu jsou tyto choreografie natolik propracované a diváka dodnes dokáží hluboce zasáhnout, že intenci uchovávání odkazu Pavla Šmoka vidím jako zcela legitimní – jen kdyby si na představení nacházeli cestu i současní choreografové, kteří někdy skrze samé zkoumání nových možností a hraní s jednotlivostmi úplně zapomínají na to, že tvoří pro diváka a že ten má nárok být zaujat a uchvácen promyšleným sdělením, které mu autor předkládá.

Choreografie Po zarostlém chodníčku byla uvedena v obnovené premiéře. Je volně inspirovaná Janáčkovou operou Jenůfa, příběh ženy, mladé dívky a věrolomného mladíka gradující v tragédii vystihuje přesně melancholickou náladu hudby Leoše Janáčka, čerpající z melodiky moravských lidových písní. Tak, jak je zpodobnil Pavel Šmok, působí však postavy přece jen jinak. Pouto mezi mladou dívkou (zde Dušana Heráková) a ženou (skvělá Linda Svidró) vykreslil jako především zpočátku něžně hravý vztah matky a dcery, jen lehkomyslný chasník (Dominik Vodička), který přivede dívku do neštěstí, zůstává tím, kým je. Bez povědomí o předloze skýtá choreografie úplně nový smysl a možná i jaksi čistší potěšení.

Tanečníci ji prožívají s velkým zaujetím, především laskavá a v pohybu precizní a razantní Linda s velmi vyzrálým hereckým prožitkem. Pro unikajícího mladíka se stává až symbolem viny a pronásledující myšlenky. Dušana Heráková se z rozverné dívky, téměř dítěte, proměňuje v okouzlenou snoubenku, která s obavami i důvěrou odevzdává svůj osud muži.

Gradující děj vyžaduje především herecké schopnosti. Choreografie je sice devatenáct let stará, ale není nikterak zastaralá a v mnohém je poučná. Ukazuje, jak lehce propojoval Pavel Šmok moderní tanec s prvky folklorními, jak drobnými nuancemi pohybu měnil atmosféru výjevu, jak vystavěl dramaturgii příběhu bez prostojů a bez pantomimy, a přece způsobem, který pohltí, jak vyprávěl bez popisnosti, jak promyšleně pracoval s rekvizitou. Zde se bílý šátek stává darem, symbolem společného lože, pouty, svazujícími unikajícího, a nakonec i dítětem. Jediné obyčejné, prosté gesto utažení uzlu hrůzně zamrazí v zádech. Největší fantazie se neskrývá v zahrnutí scény bezpočtem výtvarných artefaktů, ale v mnohostranném využití prostého předmětu, který se v rukou umělce stává živou a proměnlivou formou. A tak je nutno pracovat i s tanečníkem a jeho tělem.

Holoubek je možná ještě slavnější choreografie, inspirovaná jak symfonickou básní Antonína Dvořáka, tak její literární předlohou. Při sledování choreografie mohou divákovi bezděky vytanout na mysli zpěvné verše, které přitom skrývají velmi vážný tón. Ani zde nevnímá divák stáří choreografie. Je zasazena do bezčasí, protože ji rámuje masopustní výjev, proplétá se jí zástup maškar, a tak ani divák neví, zda kostlivec s kosou nebo smrtka-holoubek na špičkách jsou maskami nebo symboly, které ožívají jen v mysli ženy trýzněné výčitkami svědomí. V choreografii vyniká Lenka Bílková jako věrolomná manželka a Patrik Čermák jako její nový muž i Smrťák, ve kterého se mění snad v její fantazii. Pavel Šmok jakožto choreograf výjimečně muzikální stavěl spíše na předloze hudební než literární. Motiv svatby využil ke ztvárnění scény namlouvání i oslavy společného života, citlivě zachycuje stále častěji se opakující lkavý motiv holoubka-viny, který se ve Dvořákovi objevuje velmi záhy, zatímco Erben tento motiv zařadil až na konec básně (v počátku se Pavel Šmok zobrazením vraždy odchýlil od obou, protože báseň literární i symfonická začínají svorně až motivem pohřebního pochodu či průvodu).

Choreografie je děsivější než její předlohy, protože ženu podrobuje mnohonásobné hrůze, nepřátelství maskovaných postav i pokračujícímu šílenství. Nejpůsobivější je nepochybně trio, v němž se proplétají žena, mrtvý i živý muž a kde se Šmok dotkl i odkazu romantismu. Lidové motivy jdou až k archetypálním kořenům, protože masopust je pokračovatelem dávnověkých rituálů. Maškary se proplétají dějem a v jejich rukou se mění i rekvizity, stůl v postel či máry, bílý ubrus ve vodní hladinu. Duety jsou náročné na partnerskou práci, zvedané figury na sebe rychle navazují a pohyb plyne v jednom energickém toku. Je tu opět mnoho prvků, které by mohly inspirovat, kdyby někdo dokázal naslouchat. Pavel Šmok sice říkal, že nemůže nikoho naučit, aby měl nápad, ale i skrz svůj odkaz by dokázal člověka, který má otevřené oči, vést k poznání, jak s pohybem, s lidským tělem i s předmětem zacházet působivě, jasně, s vyváženou symboličností i názorností, která se nestane trapnou ani patetickou.

Oběma choreografiím by jen prospěla větší flexibilita v práci se světlem, protože na postojích a výrazech interpretů velmi záleží, a ne vždy se daří vše zachytit tak, aby jasný pohled získalo celé hlediště. Večer byl ale v každém případě milým i důstojným připomenutím odkazu Pavla Šmoka. Mistr k němu ovšem nikdy nepřipojil žádnou závěť ani návod k použití, je tedy na současném vedení, aby rozhodlo, čím se inspirovat a kudy jít, a aby potom mělo také dostatek trpělivosti jít vytyčeným směrem alespoň po několik let.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Fenomén Šmok
Námět: Ladislava Jandová
Scénář a režie: Ondřej Kepka
Světelný design: Monika Petrušková
Zvuková režie: Tomáš Kučera
Pražský komorní balet
7. prosince 2017 Divadlo Image Praha

Po zarostlém chodníčku
Choreografie: Pavel Šmok, Kateřina Dedková-Franková
Hudba: Leoš Janáček
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Asistent nastudování: Igor Vejsada
Scéna a kostýmy: Marie Franková
Premiéra 14. června 1998
Obnovená premiéra 7. prosince 2017
Jenůfa – Dušana Heráková
Kostelnička – Linda Svidró
Števo – Dominik Vodička
***

Dokumentární portrét “Fenomén Šmok”
Scénář, režie a produkce: Ondřej Kepka
Kamera: Daniel Hnát a Robert Novák
Střih: Petr Kozák
***

Holoubek
Choreografie: Pavel Šmok
Hudba: Antonín Dvořák
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Asistent nastudování: Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková podle původních návrhů Věry Mejtové
Scéna: Petra Lebdušková podle původních návrhů Milana Čecha
Premiéra 9. dubna 1993
Obnovená premiéra 23. října 2016 Divadlo Na Vinohradech Praha
Vdova – Lenka Bílková
Holoubek – Aurora Fradella
Milý/Smrťák – Patrik Čermák
Muž/Umělec – Aleš Krátký
Dále tančí – Dušana Heráková, Eliška Nováková, Jitka Tůmová, Monika Čechurová, Jevgenij Kolomiies, Sotiros Panagoulias, Michal Vach, Dominik Vodička

www.prazskykomornibalet.cz