Koncert Pražského komorního orchestru se uskuteční v úterý 2. února 2016 od 19:30 hodin ve Dvořákově síni Rudolfina
program:
Joseph Haydn: Divertimento pro smyčcový orchestr Es dur
Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento B dur, K. 137
Vladimír Franz: Pražské divertimento, světová premiéra
Petr Iljič Čajkovskij: Serenáda pro smyčce C dur op. 48
Pražské divertimento – slovo autora:
Popud ke vzniku Pražského divertimenta vzešel od Pražského komorního orchestru. Skladba, neopomínající aspekty muzikantské hravosti, je založena na konfrontačně-evolučním principu. Tento princip umožňuje nejenom analýzu výchozích slohotvorných prvků či znaků – v jejich konfrontování, utváření nejrůznějších konstelací, a také v jejich konkretizaci v rámci tematického vývoje – ale zároveň i syntézu dosaženého s výchozím, prostřednictvím temporytmických oblouků, jejichž pointování je rozprostřeno, navzdory formální uzavřenosti jednotlivých vět, napříč celou skladbou. Zaručuje tak její provázanost a celistvost. Zároveň umožňuje, na základě mírně ironického nadhledu, i vznikání nových souvislostí.
Pražské divertimento je čtyřvěté. První věta exponuje výchozí, dosud nepojmenovaný hudební materiál tvořený převážně idiomy klasicismu. Kromě záhlaví skladby, které zůstává konstantní, se jedná o obecné fragmenty, o jednotlivá „písmena“ společná slohu, nikoli tedy o individuální tematický materiál. Tato „písmena“ zůstanou v podobě konstant, jiná se v průběhu skladby proměňují. Nakládání s nimi je analogické s použitím písma v kubistických obrazech. Z jednotlivých „písmen“ jsou na principu symetrické či asymetrické rovnováhy (princip tzv. římských vah) sestavována „slova“ – jedná se o soustavnou pohyblivost obrysu hlavního tématu. Věta sledující obrys sonátové formy je tak zároveň i jejím permanentním provedením. Tím, že jednotlivé subjekty jsou vůči sobě mírně pootočeny a občas na sebe cení malé růžové zoubky, stává se věta otázkou otevřenou k větám následujícím a uvozuje tak celou skladbu.
Věta druhá, menuet, je tancem stínů. Krátké, čtyřtónové jádro se noří z různých stran a vytváří tak perspektivy labyrintů – uliček, živých plotů, křivých zrcadel – plných přeludů, které lze potkat v podobě „pražských chodců“, anebo ducha Hamletova otce s jeho nesčetnými dvojníky. Tato zjevení jsou nevyzpytatelná. Mohou vás stejně tak zabít, jako bohatě obdarovat. Nejspíš Vám ale kradmo a ze zálohy, jak už je v této zemi zvykem, plivnou zezadu na kabát. Menuet obsahuje tři kontrastní krátká tria, jejichž témata jsou konkretizací idiomů – „písmen“ z předchozí věty. První trio je tvořeno tématem zalamovaným dle optického principu „zdaleka – zblízka“ zároveň. Ve druhém se objevuje vyzvánění kombinované s útržkem hospodské odrhovačky. Třetí trio, rovněž odvozené z pohybové figurace první věty, předjímá větu následující a přináší fragment kantilény přerušený připomínkou tématu „záhlaví“. Poté se celý menuet vytrácí ve stínech.
Air – Třetí věta. Je širokodechou plynulou melodií, přednášenou sólovými houslemi. Melodií odpoutanou, neharmonizovanou, posléze pohlcenou velkou sonickou gradací neznámé energie (Nebezpečí? Náhlý nástup jara, kdy se do bronzového dubnového podvečera zčistajasna z černé hlíny rozvoní fialky?) přerušené fragmentem, jehož melodii v rámci svého poštěkávání vymyslel můj zvěčnělý pes Ondřej, jehož památky tímto vzpomínám. Zkráceným návratem úvodního tématu se věta uzavírá a plynule přechází do věty závěrečné.
Věta čtvrtá – Rondo finále. Utváří s větou první rámec celé skladby na principu otázky a odpovědi. Je založena na kontrastu dvojího pohybu (osminového a čtvrťového). Opět se objevují konstelace, tentokráte již motivicky konkretizovaných tematických jader. Prudký pohyb „bubínkového“ toccatového tématu (odvozeného z prvního tria menuetu) kontrastuje se sestupným chromatickým motivem v tečkovaném rytmu. Toto téma je připomenutím skutečnosti, že Praha, jakožto místo střetávání kultur, je i městem kultury židovské. Proud hudby se stupňuje, sumarizuje a zahušťuje a poté co kulminuje „tématem záhlaví“, se náhle prudce zřítí. Zní vzdálené civilizační bubnování – nastupuje coda, která ve zkratce zrekapituluje veškerý tematický materiál a hudba prudce zamíří k závěrečnému, tolikrát zatracovanému i adorovanému „základnímu“ akordu C-dur, který celé divertimento uzavírá.
Praha. Město magické i líbezné. Místo protínání siločar nejrůznějších energií. Znějící. A divertimento? Původně bylo určeno k oslavám či hostinám. Dávno i teď. Leč v každé kytici se skrývá vosa. Otázkou je, zda jsme stále přítomni na hostině. Pokud ano, tak na jaké?
Vladimír Franz, leden 2016
